Akce pro malou skupinu 12 účastníků

Míša:
Jani, bohužel nepíšeš pro jakou věkovou skupinu vaše akce byla a zda se znali či ne. Ale předpokládám spíš mladé lidi bez předchozí známosti. Osobně mám zkušenost s tak malým počtem účastníků spíše u firemní klientely než u dětí či teenagerů (na adapťácích je zpravidla 25 a více lidiček). Každopádně má zkušenost co se týká práce s tak „malou“ skupinou je víceméně pozitivní – účastníci se velmi rychle poznávají, je tu dost prostoru pro diskusi, ve které se mohou projevit všichni, pochody skupinové dynamiky bývají většinou rychlejší a to zejména její první 2 fáze – tedy vznik a orientace. Co se týká dalších fází , je to už hodně individuální – záleží dost na věku, složení skupiny, programovém zaměření atd., takže je velmi těžké takhle obecně odpovědět.
U malých skupin vnímáme více skupinu jako celek, ne jednotlivé separované menší skupinky, ve které se dělí velké skupiny. V aktivitách se často setkávají každý s každým, což lze hodně využít. Je-li to silná skupina zralých lidí, dost energie si jistě dokáže vytvořit i sama, ale jde-li o děti nebo teenagery, je to spíše tak jak píšeš – potřebují jakoby opřít se o organizátory – ti „zapalují jiskřičky“ a „rozfoukávají oheň“, kterým má skupina rozhořet. Ale to jistě není špatně. A podaří-li se to instruktorům – facilitátorům, pak čest jejich odvedené práci a akci lze určitě prohlásit za úspěšnou .
Hodně zdaru do dalších takových akciček!

Sven:
Ahoj Janko, s pořádáním dlouhých akcí pro malé skupiny lidí nemám příliš zkušenosti, takže ti odpovím jen krátkou úvahou.
Skupinové procesy běžící na pozadí jakékoliv zážitkové akce jsou z velké části o vzájemném poznávání osobností ve skupině, hledání spřízněných nebo jen zajímavých lidí. Je logické, že v menším počtu je tato fáze rychlejší a její potenciál se také dříve vyčerpá, takže se pozornost účastníků zaměří mnohem dříve také na samotné instruktory, s nimiž mají tím pádem větší tendenci se poznat také na osobní rovině, což u akcí s velkým počtem účastníků nemusí vůbec nastat.
Co se s tím dá dělat bych viděl právě v počítání s tímto a přizpůsobení tomu také dramaturgii akce. Tím, že lidí je méně a rychleji se poznají (mají-li k tomu navíc dobré důvody podložené programem) máš jako instruktor možnost přejít mnohem dřív od skupinových k osobním tématům a pracovat s poznáváním se navzájem na mnohem hlubší úrovni, než jak je k tomu dán prostor u velké skupiny. Také je potřeba počítat s větším zapojením instruktorů do skupiny účastníků a méně znatelný rozdíl mezi těmito skupinami (to je možná částečně to, co označuješ jako "opírání se o instruktory"). Instruktoři by tedy měli být připraveni mnohem více "nést svou kůži na trh" a otevřít se jako člověk mnohem více než obvykle.
Všechny tyto aspekty je navíc vhodné podpořit programem a dramaturgií.
Toť můj teoretický závěr, ale taky je to možná úplně jinak.
V menší skupině se navíc mnohem více projeví jednotlivé individuality účastníků, takže jakékoliv obecné pravidlo či doporučení vycházející z obecně pozorovaného chování "průměru" bude mnohem méně platit.

Radim:
Ahoj Jani – oslovuji Tě tak, protože se známe a navíc vím, o kterém kurzu mluvíš. Vím, že se na tom kurzu pracovalo s koňmi, tedy přesněji řečeno jedním z hlavních kurzotvorných prvků byl vztah a soužití koně a člověka. Proč to zmiňuji? Myslím si, že většinou bývají v kurzech skryta důležitá životní témata – a ne náhodou. A to, že jste si vybrali na kurz téma vztahu člověka a zvířete, konkrétně koně, považuji za archetypální záležitost. Když si člověk pošle přihlášku na zimní kurz, musel si předtím zákonitě položit otázku “nezmrznu?“ a jiné další, v kterých se sám sebe bude ptát, jestli v této výzvě obstojí? A pokud odpověď bude znít „ano“ a nebo „zkusím to“, tak pošle již zmíněnou přihlášku a zároveň pro něho začíná kurz. Co tím myslím? To, že si začne zjišťovat do kolika stupňů se dá přežít ve spacáku po tatínkovi, jestli mu postačí kilo tuhého lihu do vařiče a bude pravidelně sledovat aktuální předpověď počasí. No a když se na to podíváš instruktorským pohledem, tak zjistíš, že on ten budoucí účastník už na ten kurz přijede „připraven“ – on už má kus „odžito“, už sám sebe do jisté míry konfrontoval s tématem kurzu. Moje dosavadní životní zkušenost mi říká, že „lidé kolem koní“ víc žijí (řeší) vztah mezi sebou a koňmi než vztahy ve skupině. A na tom stavím svou hypotézu. Myslím si, že skutečnost, že se účastníci méně zapojovali do dění skupiny bylo způsobeno právě tím, že přijeli na kurz s očekáváním, jaké to asi je mezi člověkem a koněm a toto téma pak na kurzu „žili“. Možná, že to nebyl váš případ, ale prostě mě to napadlo. Jinak moje zkušenost s malými skupinami je velmi příjemná, ale je zde potřeba víc pracovat s jednotlivci jako takovými a ne se skupinou jako na kurzu, kde je víc jak 20 účastníků. Tam, kde je menší skupina, je víc prostoru na to, aby účastníci poznali víc svoje osobní příběhy a sebe samotné něž na větším kurzu, kde spíš dostanou zpětnou vazbu na svoje aktuální chování a jednání. Je zde víc prostoru na kladení „otázek“ mezi instruktorem a účastníkem a také k facilitaci jednotlivce směrem k cíli kurzu nebo k jeho životní vizi. To, že se na takovém kurzu špatně rozehrává malostrukturovaná hra, při které je potřeba „zaplnit sál“, je jasné. O to víc je zřejmé, že při plavbě na dvanáctimístné plachetnici jsou přesně stanovené role a úkoly – nejde se za někoho schovat a říci „vždyť to mohl udělat někdo jiný“. A to je moje odpověď – stačí jen včas a na správném místě postavit ty správné kulisy!