Musí být prožitek kladný nebo stačí silný?

Milan Nakonečný:
Především výchovný potenciál ve smyslu žádoucího důsledku může mít nejen kladný, ale také negativní zážitek. Mnoho bývalých přesvědčených nacistů po povinném zhlédnutí koncentračních táborů krátce po skončení druhé světové války, s nacistickou ideologií skončilo. Jakákoli forma konverze vychází především, byť to neplatí absolutně, z negativního zážitku. Síla zážitku závisí na jeho významu pro subjekt, tj. na jeho osobní zkušenosti a na kontextu situace, která zážitek vyvolá. Otázka se týká individuálního hodnocení, tedy postojů a jejich změn a odpověď na ni není zcela jednoduchá, vizte faktory změn postoje nebo vytváření nových postojů. Obecně lze říci, že v zážitcích je klíč k utváření lidské psychiky, tedy i postojů, protože v zážitcích se utváří subjektivní význam daných situací. Setká-li se silný zážitek se silným protikladným postojem, vzniká vnitřní konflikt a má-li postoj subjektu vliv na jeho vnitřní duševní rovnováhu, subjekt se brání svůj postoj změnit. To je případ mnoha bývalých komunistů z přesvědčení, kteří budˇnechtějí o zločinech stalinismu nic slyšet, nebo je různě omlouvají a také ne všichni nacisté z příkladu uvedeného shora, přestalo vyznávat nacistickou ideologii. Opakované slabší zážitky se mohou kumulovat a pedagogicky intencionální prezentace zážitků by měla být spojována s diskuzí a aktivní angažovaností subjektů, na které se působí (staré poznatky ze sociální psychologie).

Robert Pleskot:
Otázka je natolik leitmotivem zážitkové pedagogiky, že odkážu na svoji odpověď Petronovi Válkovi v Gymnasionu ante anos:
O psychické bezpečnosti
(Robert Pleskot odpovídá na dotazy Petrona do časopisu Gymnasion)
1. Do jaké míry je únosná manipulace na kurzech PŠL a dalších organizací pracujících se zážitkovou pedagogikou?
Manipulace je rozhodně součástí zážitkové pedagogiky. Dramaturgie pracuje s posilováním účinku jednotlivých programů až k předpokládané osobnostní změně, překročení hranic či prostě silnému zážitku. Pokud nechceme upadnout do alibistických debat o rozdílech mezi motivací ("hodnou") a "zlou" manipulací, je nutné manipulaci přijmout jako charakteristiku naší práce. Rozhodně vnímám jako bezpečnější přístup přijmout naši práci jako manipulativní a hlídat si dosahy svého konání, než pod heslem "jen motivuji" používat rizikových technik bez pokory a opatrnosti. Princip dobrovolnosti, není bohužel všespasitelný a účastník je v mnoha okamžicích prakticky neschopen vystoupit z rychlíku dobře sestaveného kursu. Proto je třeba říci, že manipulujeme a velmi pečlivě se ptát po našich cílech a motivacích. Jednoduchá odpověď pro anketu: Vždy se zeptej sám sebe a členů týmu: chci aby tohle zažil můj partner, moje dítě ? Vnímej pochybnosti při tvorbě programu. Vnímej negativní zpětné vazby všech, kteří se kolem programu pohybují. Právě ti nejméně zúčastnění mohou mít nejobjektivnější pohled. Stálé vědomí, že zanecháváme nesmazatelné stopy v myslích účastníků by mělo zpochybňovat požívání příliš vznosných slov ve volbě cílů a silných technik v tvorbě programu.
2. Za jakých podmínek může být zážitková pedagogika nebezpečná pro psychiku účastníka?
Když je dramaturgie vedena egem, zvláště egem jednoho člověka. Když se snažíme uchopit základní témata NAŠEHO života (smrt, přijetí sebe sama, negativní stránky vlastní osobnosti) přes účastníky. Když se skloňuje mantra o "zážitku, který nemusí být dobrý, hlavně když je silný". Když se hromadí programové "vrcholy" bez starosti o jejich vyznění. Když je hra bez zřetelného ohraničení od reality. Když se motivace zvrhne v přesvědčování jednoho váhajícího. Když se používá technik, které nikdo z týmu nezažil opakovaně na vlastní kůži (transovní techniky, hluboké relaxace, šamanské techniky). Když je tým přetížen programem, takže nemá čas vnímat stav účastníků a mluvit s nimi.
Zážitková pedagogika je mocným nástrojem - je třeba ho znát a používat s pokorou. Jako lékař neznám účinný lék bez nežádoucích účinků. Prázdninová škola před dosahy své činnosti dříve zavírala oči a někdy i výslovně popírala psychické poškození účastníků. Řada psychoterapeutů naší země má o nás velmi vyhraněný názor. Je třeba se starat o dosahy našeho konání a stavět programy s pokorou.

Richard Macků:
Vždy, když se ptáme, která ze dvou možností je lepší, měli bychom se dobře zamyslet, zda je nutné vybírat skutečně jen z těchto dvou možností. Neexistuje ještě nějaký třetí způsob odpovědi, který by byl vhodnější?
Máme-li prostřednictvím záměrně navozených situací (a s nimi zážitků) pomoci lidem připravit se na další život tak, aby jej mohli prožít lépe, kvalitněji, efektivněji…, pak bychom asi nedělali dobře, pokud bychom nabízeli jen kladné prožitky. Život takový přece není. Jenom silné zážitky také nejsou samospasitelné (ano, moment silného zážitku nám může pomoci vzbudit u účastníků vyšší pozornost a toho lze po didaktické stránce náležitě využít). Především však jde o to, aby zážitky byly BLÍZKÉ ŽIVOTU těch, na které se snažíme působit. Pouze v takovém případě může být výchova zážitkem skutečně účinným výchovným přístupem umožňujícím vyzkoušet si některé životní situace nanečisto. Klademe-li si výše položenou otázku, pak při tom vždy mysleme na skupinu účastníků. Nejen stanovení cílů, ale i volba vhodných prostředků se musí odvíjet od předchozí „analýzy potřeb“ účastníků.