Artefiletika – putování mezi tvorbou a reflexí

in

V nabídce akcí občanského sdružení Velký vůz se pravidelně objevují Víkendy artefiletiky. O jakou akci se jedná: Co je jejím cílem? Co na ni mohou účastníci zažít?

Chceme-li odpovědět na dané otázky, chtě nechtě nás čeká trocha teorie. Artefiletika je reflektivně-tvořivé pojetí výchovy uměním, zaměřené především na výtvarnou kulturu (tj. na výtvarné umění a na estetické stránky hmotné kultury a přírody). V praxi jde o to, že se artefiletika pokouší vzdělávat, a tím i vychovávat. Samotný pojem „artefiletika“ je odvozený z latinského „ars, artis“ = umění, a řeckého slovního kořene „-fil-“, který vyjadřuje vztah anebo příznivý postoj (např. „mít rád“). V tomto případě se týká tzv. filetického pojetí výchovy, které je založeno na respektování osobních zkušeností i potřeb a směřuje k jejich intelektuálnímu a morálnímu rozvoji prostřednictvím reflektivní komunikace.

V České republice se artefiletika rozvíjí od začátku 90. let 20. stol. na průniku esteticko-výchovných a expresivně-terapeutických oborů. Předchůdci sdružení Velký vůz (občanská sdružení Elixír 94 a Oáza 99) patřili od roku 1994 k subjektům, které artefiletiku v ČR prakticky provozovali. Poté, co tato sdružení ukončila svou činnost, začala se artefiletika rozvíjet ve Velkém voze. Ve svých počátcích artefiletika vycházela z kritického zhodnocení poznatků dvou hlavních oblastí: (1) arteterapie a (2) spontánně-tvořivého – modernistického – pojetí výtvarné výchovy. Připomeňme, že arteterapie je psychoterapeutická disciplína, která cíleně a systematicky využívá umělecké aktivity, především výtvarné projevy, k léčbě psychických a sociálních problémů. Co se týče modernistického pojetí výtvarné výchovy, zde lze konstatovat, že toto pojetí bylo v ČR typické mezi šedesátými až devadesátými lety 20. stol. a v mnoha ohledech přetrvává i dnes. Teoreticky se opírá o psychologické teorie tvořivosti. Vyznačuje se jednak důrazem na originalitu a spontaneitu žákova tvůrčího projevu, jednak snahou co nejlépe žáka motivovat, vtáhnout ho do prožitku. Slabinou tohoto přístupu v praxi bývá vzdělávací (poznatková) a hodnotící složka výuky. Jinak řečeno, důraz na originalitu a spontaneitu někdy vedl k tomu, že vlastní vzdělání (získání poznatků, jejich zasazení do příslušných souvislostí apod.) bylo poněkud upozaděno. Kromě toho, vliv obecné teorie tvořivosti někdy vede k oslabení zájmu o specifické stránky uměleckého projevu – zejména formu (respektive tvaru), kdy otázka „dobrého tvaru“, zjednodušeně aby jednotlivé části díla do sebe pasovaly, zda byl zvolen vhodný tvar díla atd., poněkud opomíjena.
S arteterapií má artefiletika společné zejména dvě stránky:

  1. V oblasti cílů: zaměřenost na sebe-poznávání a na rozvíjení sociálních kompetencí jednotlivých osob prostřednictvím uměleckých výrazových prostředků. V tomto ohledu artefiletika směřuje k rozvoji sociální a emoční inteligence a k etické kultivaci osobnosti.
  2. V oblasti metod: zaměřenost na poznávání prostřednictvím umělecké výrazové hry spojené s tzv. reflektivním dialogem. Uměleckou výrazovou hrou je myšlena především výtvarná tvorba nebo dramatizace anebo animace uměleckého díla, ale též jen samotné vnímání, je-li soustředěno na estetické prožitky. Reflektivní dialog je rozhovor o tom, co se dá interpretovat ze zážitků z výrazové hry.

Od arteterapie se artefiletika odlišuje zejména tím, že není v prvé řadě soustředěna na léčbu psychiky, ale (1) na vzdělávání, (2) na výrazovou kultivaci a (3) na rozvoj umělecké tvořivosti. Všechny tři tyto body se dají shrnout pod jeden společný pojem zavedený P. Bourdieu: obohacování kulturního kapitálu. Z odlišnosti od psychoterapie vyplývá, že artefiletika – na rozdíl od arteterapie – sice používá některé psychoterapeutické pojmy (např. nevědomí, přenos, archetyp), ale jenom v omezené a nezbytně nutné míře; naopak více se orientuje k pojmosloví z oblasti pedagogiky, estetiky, teorie umění a příp. tzv. post-analytické filozofie.

S modernistickým (spontánně-tvořivým) pojetím výtvarné, resp. estetické výchovy má artefiletika společný zájem o rozvoj žákovské tvořivosti. Naopak se artefiletika odlišuje dvěma podstatnými rysy:

  1. V oblasti metod: důrazem na reflektivitu a na vzdělávací rozměr výchovy uměním. Jde o to, že artefiletika pokládá vlastní uměleckou tvorbu (výrazová hra) za první poznávací krok, na nějž má navazovat krok druhý: reflexe a dialog jako zdroj nového poznání.
  2. V oblasti cílů: důrazem na poznávání umělecké kultury. Poznávání se děje na podkladě reflexe vlastního uměleckého zážitku v dialogu „moderovaném“ nebo „animovaném“ vedoucím artefiletické aktivity.

Uvedeným přístupem se artefiletika hlásí k pedagogickému konstruktivismu a k didaktickým směrům zaměřujícím výuku na rozvíjení kritického myšlení nebo tzv. myšlení vyššího řádu (cíl: učit se rozumět svým vlastním duševním procesům a pohnutkám). Tento přístup se v zahraniční umělecké pedagogice souhrnně označuje jako „rekonstruktivní“, tj. takový přístup, v němž poznatky vyplývají z reflektivního dialogu, nikoliv z izolovaného výkladu (např. učitele).

V praxi Velkého Vozu v posledních letech artefiletické víkendy spočívají, že je zvoleno určité téma (může se jednat o relativně náročná témata jako např. „krize“, „politika“ až po vcelku snadná témata typu „barvy“, „krajina“). V průběhu víkendu účastníci toto téma zpracovávají různými uměleckými technikami. Tuto fázi můžeme vzhledem k výše uvedenému označit za výrazovou hru. Zároveň se od lektorů dozvídají, jak k danému tématu přistupovali nejrůznější umělecké směry a umělci. Dále se vede reflektivní dialog, ve kterém se hovoří nejenom o zážitcích z tvorby, ale i kulturních a společenských souvislostech dané aktivity, jednotlivých uměleckých směrů i děl. Možná bude účelné přiblížit artefiletický postup na konkrétním příkladu, který se odehrál na jednom z víkendů.
Nosným tématem velké části odpoledne daného víkendu byl bodyart, a to nikoliv s barvami, ale s jídlem. Svým způsobem netradiční je samotný bodyart, tato netradičnost byla na akci umocněna tím, že jako výtvarný nástroj nebyly použity barvy, ale jídlo. Výběr nezvyklého materiálu byl zvolen záměrně jako vyjádření postmoderní snahy po “dehonestizaci” – “odvznešenění” - umění, jako podpora “pomíjivosti” oproti snaze po dokonalosti. Jako nástroje jsme používali šlehačku ve spreji, různé marmelády, med, nutelu, spaghetti, sušený hrách, čočku, fazole, bonbóny apod. Úkolem bylo vytvořit na těle minimální výtvarný objekt, který by člověka spíše doplňoval. Účastníci se rozdělili do dvojic a vzájemně se měli vyzdobit. V praxi však došlo k tomu, že zvolený materiál vybídl účastníky ke spontaneitě a méně kontrolované kreativitě, takže na minimální zadání většina dvojic zapomněla a udělala (velké) výtvory, které byly značně expresivní a svým rozsahem i silou zásahu značně překročily původní “minimalistické” zadání. Na druhé straně se v této tvorbě ukázaly mnohé prvky “archetypálního” umění, které vítaným způsobem inspirovaly pozdější diskusi o rozdílech mezi “dionýským” (“vášnivým”) pojetím umění a jeho “apollinským” protipólem směřujícím k “čisté kráse” a dokonalosti formy.
Vzhledem k tomu, že původní minimalistické zadání bylo překročeno, nabídli jsme účastníkům, zda nechtějí svou práci zopakovat, tentokrát již “uměřeně”, minimalisticky. Vzhledem ke všeobecnému souhlasu jsme bodyart udělali ještě jednou, v rozdílných dvojicích, tentokrát však dvojice měly minimální zadání respektovat, což se povedlo. Po každém z bodyartů byla reflexe, kdy jednotlivé dvojice hovořili zejména o svých zážitcích z tvorby. Zároveň se diskutovalo i moderním umění, které používá různé netradiční techniky a způsoby, z jakých důvodů jsou tyto techniky používány, co je jejich cílem, kdy má použití smysl atd. Aktivita dala účastníkům možnost uvědomit, že jako umělecký nástroj (prop) lze použít cokoliv, dovolila jim zakusit pocity při vzájemném vytváření jednotlivých objektů na svých tělech. V souhrnu se lze domnívat, že daná aktivita vedla nejen k rozvoji tvořivosti, ale i k vyšší citlivosti, k uměleckému vnímání, k nutnosti respektovat tvar i k zamyšlení, kdy je účelné používat, kterou techniku, k jakému vyjádření daná technika slouží apod.