Kočovné divadlo - tři různé pohledy

Kočovné divadlo z pohledu organizátora

Kočovné divadlo je už tradiční akcí o.s. Velký vůz, letos proběhl již třináctý ročník. Postupně se scénář akce ustálil na seznamovacím víkendu (kdy se zároveň hra vymyslí), zkouškovém víkendu a devíti dnech kočování, kdy se v pátek večer přijede, v neděli je premiéra a v sobotu derniéra. Také složení organizátorského týmu prošlo různými obměnami, ale nakonec je v týmu jeden člověk na produkci a zajištění štací (a zároveň mistr světla a zvuku, který dává dohromady hudbu), jeden na režii a jeden, „který má mapu“ a zajišťuje přesuny a zážitky v průběhu kočování (kdy se kam půjde, co se dá vidět cestou atd.). Je samozřejmě možné mít více organizátorů, ale jak se říká, mnoho psů, zajícova smrt..
Akce sama se skládá ze tří částí – přípravná fáze produkce, přípravná fáze zkoušení a nakonec, vlastní kočování.

Každé divadlo potřebuje především publikum, protože bez diváka není divadlem a aby byl divák, je potřeba mít kde hrát. Proto už dlouho před tím, než se přihlásí první účastník, začíná výběr oblasti, kde budeme hrát, hledání kulturáků, sokoloven a venkovních scén a komunikace s městečky a vesnicemi. Dá se také kočovat „nadivoko“, bez cíle, bez jistoty, kde dnes večer skončíme a místa k hraní se domlouvají za pochodu, ale je to zbytečný stres, není pak tolik času na to si kočování užít a taky 5,5 diváka není žádné extra publikum.. Jsou hry, kterým sluší spíše otevřené jeviště (ale ty už bývají dopředu vymýšleny a připravovány jako open air představení), jsou hry, které lépe působí na pevné scéně. Za ta léta, kdy jsme hráli opravdu všude možně i nemožně, jsme zjistili, že herec hraje jinak, když má pod sebou divadelní prkna a jinak, než když se hraje mezi dvěma brankovými tyčemi (a také se jinak cítí), a diváků také přijde víc..
Na produkční fázi stačí většinou jeden organizátor, ale zabere víc času než celé zkoušení a kočování dohromady.

Potom následuje výběr hry/žánru a zkoušení. Divadelních her je celá řada, stejně tak přístupů ke zkoušení. Je možné začínat s hotovou hrou, kterou sestaví organizátoři, vybrat si nějaký hotový divadelní kus, stejně tak zkoušet způsobem, kde se herec naučí pevný text a poté se režíruje scénu po scéně. Nám se tento způsob zkoušení zdá vhodnější pro stálé scény, kdy je možné se zkoušení věnovat klidně půl roku. Pro účely kočování, kdy se hra hraje jen týden, se nám osvědčil systém, kdy si účastníci-herci sami příběh vymyslí, ten se pak rozepíše do scén (tzv. Scénický scénář – kdo tam je, co se má stát) a ty se pak rozehrají pomocí improvizací a postupným „čištěním“ a zpřesňováním vznikne pevný scénář. Tento způsob zkoušení, jednak výrazně šetří čas (je možné pracovat na několika scénách současně) a hlavně je pro všechny mnohem zábavnější a více zážitkový.
Aby se ale všem hrálo a improvizovalo spolu co nejlíp, musí se poznat a trochu se rozehrát. Fáze zkoušení tedy začíná různými dramatickými hrami a hříčkami, zaměřenými na pohyb, hlas, výraz atd.. Během kterých se účastníci rozehrají, vyblbnou ale také seznámí a sehrají, takže tyto aktivity plní i funkci seznamovaček a ledolamek.
Pak se přistoupí k výběru žánru (nám se nejlíp osvědčila pohádka) a tématickým improvizacím, které slouží jako inspirace pro vymýšlení příběhu a často se už v nich objeví jeho zárodek nebo některá z postav.
Po této hravé části následuje velmi dynamická část zkoušení, kdy jednu chvíli každý srší nápady, aby se vzápětí celá skupina zasekla, neschopna jediné konstruktivní myšlenky. I tato část bývá zábavná a zážitková a je potřeba jí věnovat tolik času kolik je třeba, aby byla vymyšlena hra/příběh, která má začátek, střed i konec, která má nějaký smysl a kde je předpoklad, že si jí užijí herci i diváci. S vymyšleným příběhem, posloupností scén a rozdělením rolí končí první část fáze zkoušení.
Následuje část druhá, kdy se scény rozehrávají a nakonec třetí, kdy se celé hře dává finální podoba. Tato část je hodně o tvrdé práci a soustředění, ale nese sladké ovoce v podobě aplausu diváků a dobrého pocitu ze hry.
A po náročném zkoušení přichází premiéra a začíná vlastní putování...

Honzíkova cesta - pohled účastníka

Sedím, koukám a zjišťuji, že kočuji. Před dvěma roky dostalo se mi pozvání na kočovné divadlo. Dva roky uplynuly tak, jak jen to umí a já s dalšími 11 účastníky včetně režiséra ženského pohlaví byl, jak říkají kumštýři, krásným českým slovem, v místě první štace.
Ono to divadelničení není žádná prdel jak se zepředu, z pohledu diváka, může zdát. Hodinu na pódiu se něco řeší a voni by ti herci za to chtěli potlesk a ještě navíc něco malého do kapsy, aby nebyli hlady. Najíst se měli doma.
Organizátorská motorizovaná sekce čítajíc jeden až dva automobily české provenience, plně naložená batožinou, kulisami, kostýmy a rekvizitami, vyráží cca v 9:00 ráno do místa dalšího účinkování. Což obnáší, dorazit v pořádku, najít místo, kontaktovat místního kultůrního zřízence, jež má klíče od zařízení kultůrního a/nebo ví kde je ono venkovní místo, kde je možno hráti. Hrát se dá všude, kde jsou dvě tyče v zemi dostatečně vzdáleny od sebe (věšáky na prádlo u bytovek, stromy příhodného vzrůstu). Motorizovaná sekce staví kulisy.
Pěší sekce vybavena mapou a základním časem, kdy nejpozději mají dorazit do místa určení, vyráží na cestu, jež lemována všemi možnými lesními plodinami, občas prodlouží cestu, ale zase ji chuťově zpestří i když svačiny byli přibaleny, jelikož snídaně byla bohatá a leccos zbylo.
Naplněni hrady, památkami, krásami přírody, příjemnou krátkou procházkou cca 10-15km čili zážitky, docházíme do místa určení. Lehce se ubytujeme a jde se hrát. Když není postaveno, staví herci s herečkami, hraní samotné je příjemné obzvláště před diváky. Aplaus, zpět na scénu, vybrat dobrovolné vstupné, sbalit kulisy, sami sebe poklidit, pochválit, pohladit, navečeřet, kdo má síly jde zkoumat blízké okolí a spát. Ráno se jde zase dál, ve stejném duchu, s různými změnami zapříčiněnými okolnostmi. Psychickým i fyzickým zdravím herců a organizátorů, jež s postupem času nabírá na síle v pozitivním i negativním slova smyslu. Jsme ale rozumní homo sapiens, tedy se domluvíme.
Kdo by čekal válení svých šunek na pláži a stavění větrných mlýnů z písku, ten bude mile překvapen, že nic z toho se nekoná. Organizátoři vše výborně připraví, zajistí a zorganizují, takže na nás herce zbude pouze poctivě zahrát daný kus a dopravit se na místo hry, ale i to je kus pořádné práce a to že jsme si hru samotnou celou vymyslili, sepsali, kostýmy udělali, celé to během necelých šesti dnů zkoušek nazkoušeli je věc jiná, to k divadlu patří. Nesáhnete si na dno, ale dobře poznáte kde se nachází, zvláště když se na něj podíváte z vrchu parketu divadelního pódia.

Sepsal a zažil Jan Červenka Léta páně 2011 od 1.6 až 31.7. Předchozí herecké zkušenosti pramalé, ve čtvrté třídě hrajíc druhého doktora, který se nehýbal a říkal čtyři věty v pohádce Oslí uši hrané u příležitosti školní akademie lokální základní školy.

ANKETA

Otázka: Jak se cítí herec, amatérský, když stane poprvé na jevišti?
Člověk má najednou pocit, že je někde výš, výš ve svém životě, takzvaně trochu nad věcí. Konečně může uchopit do rukou sebe samého i s diváky, kteří jsou jeho povzbuzením a oporou. Nevím jak ostatní, ale mně se najednou zdálo, že jsem středem pozornosti a to si člověk připadá ať chce nebo ne, aspoň trošičku slavný.

------------------------------

Amatérsky jsem se divadlu věnovala od ZŠ, pak na střední, na VŠ, mezi studiem, úplně jsem přestala po založení vlastní rodiny a nástupu do zaměstnání. Moc se mi stýskalo. Trému mám pekelnou stále a připadám si jako šťastný dřevo-přehrávající, falešný, prkenný. Miluju vůni šminek a ten cvrkot v zákulísí a zmatek a radost a potlesk a oči dětí a bábinek a nejvíc mi voní prkna a i tráva mezi sušákama, když je pro koho hrát.

------------------------------

Divně; divný pocit, že jsou tak blízko, že reagují úplně jinde, než ten herec-amatér čeká; že to všechno utíká nějak rychle a že je to škoda.

------------------------------

Ve chvíli, kdy jsem překročil pomyslnou hranici, která odděluje zákulisí a jeviště, cítil jsem se jako ryba ve vodě. Obavy z hraní jsem neměl, spíš jsem měl obavy, aby se ten náš zplozenec líbil. Dalo by se říct, že jsem se choval jako profesionál. Je tam velká zodpovědnost, když jsme si hru napsali sami. Obavy z hraní bych měl, kdybychom hráli hru, která byla napsána někým jiným, třeba divadelním autorem, ti to prý občas dělaj.

------------------------------
Amatérský herec (já) se hrozně klepe, má trému, že něco zkazí, zapomene text a nikdo z ostatních mu to nehodí, že se ztrapní. Má pocit, že ostatní jsou lepší než on, že on to jenom kazí a je totální lama a vůbec nechápe, že do toho vůbec šel a proč si myslel, že to zvládne. Tohle vše si říká poprvý, ale když pak hraje podruhý, potřetí, tak se to změní a je to jako sen, ze kterého se nechce nikdy probudit. Já herectví miluju, chvíle kdy jsem na jevišti v kostýmu a hraju.. I když mám na začátku trému a bojím se, nechci s divadlem a s hraním přestat, protože ty chvíle na jevišti za to stojí.

Otázka: Tento rozhovor by měl být o vašich zážitcích a zkušenostech, prostě o tom, co si odnášíte z kočovného divadla.
Po technické stránce jsem si vždy představovala, že pojedeme s koněm a vozem. Teď vím, že je by to bylo velmi omezující, ale romantické. Jsem pyšná na to, že jsme si víceméně žánr a text vymysleli sami, kočování jsem si užila především díky setkání se skvělými lidmi. A také proto, že jsem mohla být společně se svojí dcerou, nejenom týden o prázdninách, poznala jsem ji zase trochu jinak. Kočování a nácvik byl především pro Kamilu asi cvičením z diplomacie, pedagogiky a psychologie. Ze začátku jsem si říkala, jestli si mohu vůbec dovolit věnovat tolik času a úsilí své vlastní zálibě.

------------------------------

A pak jsou taky zážitky od místa, kde procházíš. Já třeba držel krkavce na ruce. Vždycky bylo dobrý, že jsme našli cestu, že jsme cestou mohli rozmlouvat, byl čas probrat předešlý den nebo mluvit o úplně jiném než o divadle. Byla tam ta možnost, poznat své spoluherce jinak, než je znáš za to divadlo. Společné snídaně také byly dobré (nejen chutné ale jako ten zážitek) a vůbec celková kolektivizace. Nejsilnější zážitek je to sžití s těma jedenácti absolutně odlišnejma lidma, které člověk nikdy předtím neviděl a který byli ve věku od teenagerů po ty starší. Takový průřez třema generacema.

------------------------------

Dost dobrej zážitek byl, když se vymýšlí ta hra a říkaj se ty věci, každej říká co ho napadne, tak je to dobrá psychologická sondáž. Do toho vymejšlení dáváte taky kus sebe, ať už o tom víte nebo nevíte. To byl pro mě silnej zážitek. Třeba až týden po dohrání představení jsem si začal všímat, že některý postavy jsou mi v něčem podobný.

------------------------------

Neskutečný pocit překvapení, jak společně mohou hrát lidi, kteří se nikdy neviděli; krásné putování krajinou; zážitek, když se najednou sjíždí k sokolovně auta i z vedlejších vesnic nebo lidi začnou vylézat z paneláků a scházet se u klepadel; a spoustu dalšího.