Krásno

"Kdo chce náležitou cestou jíti za touto věcí, musí z počátku v mládí chodit za krásnými těly a nejprve, jestliže ho správně vede jeho vůdce, milovat jedno tělo a tam plodit krásné myšlenky; ale potom má poznati, že krása, jevící se na kterémkoli těle, jest sestra krásy na druhém těle, a má-li jíti za vnější krásou vůbec, bylo by velmi nerozumné, nepokládat každou krásu, jevící se na všech tělech, za jednu a tutéž. Když si toto uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustati v oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládat ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval, pečoval o něj a rodil by i vynalézal takové myšlenky, které by činily mladé lidi lepšími. Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco malého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zase krásu poznatků, a zíraje na široký již rozsah krásna, aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy, jako sluha, některého jednoho chlapce nebo muže nebo jedné činnosti a nebyl v té porobě všední a malicherný, nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby, zíraje na ně, rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filosofování, až by, zesíliv a zmohutněv, uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím. Snaž se poslouchat co nejpozorněji.
Kdo je přiveden na cestě lásky až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten, blíže se již vrcholu erotického zasvěcení, náhle uvidí krásno podivuhodné podstaty, to krásno, Sókrate, pro které byly podstupovány všechny dřívější námahy, které je především věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A nebude se mu to krásno jevit jako nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, například na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž bude to něco, co je věčně samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje. Kdykoli tedy někdo náležitým milováním postupuje od těchto věcí zde a počíná viděti ono krásno, dosahuje téměř vrcholu zasvěcení. A tak ten správně jde nebo od jiného je veden po cestě lásky, kdo počínaje od zdejších krásných věcí vystupuje pro dosažení onoho krásna stále vzhůru jako po stupních, od jednoho ke dvěma a od dvou ke všem krásným tělům a od krásných těl ke krásným činnostem a od činností ke kráse naukových poznatků a od poznatků dostoupí konečně k onomu poznání, jehož předmětem není nic jiného než právě ono krásno samo, a tak nakonec pozná podstatu krásna."
Tato slova naleznete v dialogu Symposion, jak je Platón vložil do úst vědmy Diotimy ve chvíli, kdy poučuje Sókrata. Platónská vize už se dneska moc nenosí - nevěříme na ideje jakožto pravé bytí, nechceme podlehnout pokušení vnímat své životy jako pouhé stíny, pouhou spoluúčast na tom, co je opravdově reálné (tj. na věčných idejích). Tak také moc nepreferujeme možnost hledat krásno samo o sobě, krásu jsoucí i bez krásných věcí, které by se na tomto bytí nějak spolupodílely. Postmoderna odmítá jednotu - namísto bytí krásy uznává různost krásných jsoucen. Můžeme se tak obdivovat krásné ženě, krásným šatům, krásné fotografii, krásné krajině, to vše aniž bychom vyznávali jakoukoliv krásu překračující tyto jednotlivé krásné jevy. Co je však horší, to je všeobecný únik od všech tzv. transcendentálií, resp. jejich spolupůsobení - není nic pevného, objektivně vykazatelného, tudíž se není ani o co opřít při hodnocení a souzení. Prcháme nejenom od krásy, ale od všeho, co by mohlo být více než jenom okamžitou dohodou jednotlivců v jejich komunikačních aktech. Ve světě bez opory je však všechno možné, nelze rozlišit krásu od ošklivosti a kálení ve středu místnosti tak lze vydávat za umění. Není možné ani oddělit dobro od zla a dobrem se stává pouze to, co mi zrovna prospívá. Jestliže antika vyznávala zejména dobro jako nejvyšší hodnotu, účel a cíl našeho jednání (výše zmíněný Platón vnímá ideu dobra jako hierarchicky nejvyšší, nadřazenou i popisované ideji krásna), středověk pak preferoval pravdu (adekvační teorie pravdy Tomáše Akvinského - tedy jako shoda rozumu s věcí - byla však závislá na obdobných předpokladech nějakého vnějšího garanta, který pravdu samu o sobě dostatečně zdůvodňuje a zakotvuje), postmoderna však preferuje krásu. Nikoliv v platónském hávu něčeho objektivního, reálného, jsoucího. Naopak: u krásy se cení její vizualizace bez vazby na dobro či pravdu, dokonce bez pouta k bytí, bez ohledu na její realitu či virtualitu. Zkrášlování je heslem doby - esteticky úlisně lahodné plastické operace, zjemňující botulin a dráždivější silikon, esteticky zastřižené trávníky a vyasfaltované prostory, tváře a postavy v časopisech graficky rozhodně působivější, než jaké můžete potkat v realitě na ulici. Postmoderní estetizace má však i stinné stránky, pokud je vytržena z kontextu dalších hodnot. Protože krásný lhář je hůře rozpoznatelný, krásný zločinec snadněji páchá zlo. Berme krásu vážně - ale neodtrhujme ji od dalších podstatných souvislostí, nerozměňujme něco podstatného za drobné ústupky: ztratili bychom něco mnohem cennějšího. Protože jistě nikoliv náhodou byl pedagogický cíl starých Řeků, kalokagathia jakožto spojení krásy a dobra, jednotným, celostným fenoménem!