Krása do slov vázaná

Nevím, jestli se poezie ještě využívá na všech kurzech či akcích hlásících se k zážitkové pedagogice, ale nejenom v experimentálních počátcích byly básně součástí kulturního rozměru výchovy v přírodě zcela neopominutelnou. Ať v rovině vlastní tvorby (viz např. Noc mrtvých básníků), nebo třeba v podobě tzv. "pořadů", medailonů tematicky uceleně zpřístupňujících dílo vybraného básníka či téma prostupující ve zpracování vícera poetů. Následující tři ukázky produkce edice Mocca ("malá, ale silná káva") nakladatelství Dokořán mohou být dobrým pomocníkem nenásilně seznamujícím s poezií i ty účastníky, kteří se veršům spíše vyhýbají.

Největší z českých romantiků je představován prostřednictvím vybraných básní koncentrujících svoji tematiku především na měsíc, neboli Lůnu. Pochopitelně v romantizovaném hávu šera noci, kdy právě měsíční světlo může poukázat na slasti i strasti lásky. A nebo se milovaná osoba sama stává tím světlem, rozjasňujícím okolní temnotu: "Idůno! má Idůno" / pro tebe vždy se soužím, / ty jasná nocí Lůno, / po světle tvém jen toužím!" Tak se před naším vnitřním zrakem promenuje žena (dívka, děva, milenka) v atmosféře soužení i nadějí, ve chvílích spánku a dřímoty, v přírodní scenérii (jabloň v poli, pod okénkem, zacházející slunce za hory, Lůna nad strání). Když noc, tak temná, když světlo, tak bledé (měsíc s zesinalou tváří), když líce, tak růžojasné. Pochopitelně také hrob, těžkomyslnost, skály, samota, slzy, nevinnost, stejně jako potůček, červánky, hvězdy, hvozdy či větřík dotvářejí romantický kolorit.
Člověk by řekl, že po starozákonní Písni písní už nelze přijít s ničím zajímavým, co by opěvovalo krásu milované. A hle, stačí zalistovat básněmi 19. století, aby se mylný dojem rozptýlil: Tvoje modré oči / jsou ty pramenové; / lahůdka ta zrádná / malinoví rtové /a hrdlíčka zvoucí / stříbrné tvé hlasy; / sítě lapající / tvé jsou zlaté vlasy. Básně nepotřebují žádné hodnotící stanovisko - prověřila je doba. Zřejmě i proto stojí za to vydávat další a další výbory (tento byl vesměs převzat z knihy Máchových Básní vydaných v roce 1997). Nevím, nakolik čtou Máchu současní mladí poetové. Často se jeho jazyk může zdát až příliš vzdálený dnešní manažerské Czenglish. Možná by to stálo za hru: uměli byste přeložit do dnešní češtiny následující znělku, a to nejenom při zachování obsahu a smyslu básně, ale také poetiky veršů?
"Vzešel máj! hlubokých muži želů! / tvou proč ještě bledost kryje tvář? / V přírodu jdi, - zlatá slunce zář / růže lícím, poklid vrátí čelu!" // Vyjdu v slunce! Nad luhy vzkvětlými / na západu jeho zář se stkvěla; / i má tvář se v jeho lesku rděla, / zdobená co růžemi novými. // Sklesna v prach - za sluncem rozstru ruce; / borů šum, slavíka klokotání / k němu nesou mojí touhy lkání. - // Konec zdál se blízký mojí muce. / Zašlo slunce! -- Tma splynula šedá, / a má tvář jak jindy byla bledá.

Brevíř obsahuje poezii básníků, kteří překročili nepříjemnou hranici tvůrců tepajících svoje slova v rytmu doby (a s frenetickým nadšením čtených svými generačními čtenáři) do oblasti mrtvolných klasiků, k nimž se dnes obtížně hledá cesta porozumění: Vrchlický, Hálek, Šrámek, Sova, Březina, Neumann, Erben, Machar...
Milostná tematika je však prožívána stejně jako před sto či sto padesáti lety, a to může být šance, jak přimět facebookovou generaci k "nedělním chvilkám poezie". Zvláště tvoří-li obrazový doprovod ilustrace z Moderní revue i Erotické revue, ale také ze soukromých tisků. Musím se přiznat, že jejich různorodost a nesrovnatelnost, u některých překračujících soukromou pomyslnou hranici mezi erotikou a pornografií, mě při četbě poněkud rozptylovala, ale je jasné, že avantgarda Štyrského či Toyen šokujícně překračovala dobové tabu mravokárných prudérních estétů. Spíše než samotný námět zobrazující pohlaví či skupinové lesbické hrátky mně překážela ta nejednotnost symbolických, expresionistických i surrealistických postupů. Ale pravděpodobně právě to bylo klíčem pro výběr - rozmanitost textovou podepřít rozmanitostí grafickou. Tak se vedle jemných přirovnání jako je kytička z vřesu, představující v každém svém nejmenším kvítku hlubinu lásky (Vrchlický: Píseň) ocitáme v situaci probdělé noci, kdy básník pouze ví, že jsem s tvými ňadry na rtech spal, / rukama tě celou miloval (Neumann: O půl šesté ráno podle zahrad). Mířit můžeme až k pomyslnému cynismu, kdy básník sice nehledá vilný flirt, ale žádá utišení pro své srdce, jehož se mu vskutku dostává: A lože ztřísnilo se krví. - / A já se zachvěl vědomím, / že srdce tvé jsem vznítil prvý / a že je prvý rozlomím. (Gellner: Noc byla touhou přesycena)
Co říci závěrem? Zalistujte, začtěte se, vyberte si jiné verše, více vyhovující vašemu naturelu. Četba totiž může mj. přinést i hluboké poučení: nepropást tu svoji chvíli! Třeba také kolem vás jednou prošla láska, Vlas černý pad jí k pasu, / a sladkým hlasem hovořila ke mně / "Vy dobrého jste srdce, / a s vámi bude šťastna každá žena" - Až budete v takové situaci, popadněte ji za pačesy, ať nemusíte lkát a naříkat: A já ji miloval a ona se mi vdala! / Tak můj krb vyhas, v srdce lehly stíny, / a smutek bez konce jde mojím žitím, / když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, / a já přirazil dveře svojí chaty, / a nikdy víc se nenavrátí zptátky! (Bezruč: Jen jedenkrát)

Krásná poetika Jiřího Suchého ovlivnila již nejednu generaci. Stále se jeho písničky zpívají u táborových ohňů či na večírkách s kytarou. Skoro bych se vsadil, že tomu tak bude ještě po velmi, velmi dlouhou dobu. Ony básně všedního dne můžeme mít až tak zadřeny pod kůží, že nám i při četbě bude automaticky naskakovat melodie, a namísto čtení se budeme přistihovat při mlčenlivém zpěvu. U písniček jako Pramínek vlasů, Klokočí, Zčervená, Marnivá sestřenice, Šišlala, Písnička pro Zuzanu, Ach ta láska nebeská, Včera neděle byla, Motýl, Oči sněhem zaváté, Život je pes a dalších a dalších to zřejmě jinak nejde.
Pravda, někdy už může být poněkud "přesušeno", a jen s nostalgií mohu vzpomínat, jak jsem si v 80. letech přepisoval sbírky textů na stroji, když jsem je nemohl nalézt ani v knihkupectvích, ani v antikvariátech. Nejenom díky Encyklopedii Jiřího Suchého je na výběr přehršel textů poetických i dramatických, kreseb i fotografií. Jsem asi staromilec, ale mě stále oslovuje a baví jeho tvorba let 60. a 70., k té pozdější si nějak neumím nalézt stejně hluboký vztah. Přibližovaný výbor se však prioritně zaměřuje právě na toto nejplodnější (myšlenkově i jazykově) období.
Více k tomu asi nejsem schopen dodat, abych nerozmělňoval poselství této zprávy. A tak alespoň několik drobných ukázek, úryvků, které byste si měli přečíst nikoliv najednou, ale kousek po kousku, abyste si mohli vychutnat jejich sílu. Tmou tmoucí svítí moje očka / Světýlka zelená / Ploužím se ploužím jako černá kočka / Hebká a šílená // (...) A náruč má je čekárnou / A márnicí a rájem / V ní muži láskou zestárnou / A umřou // Kdo má zájem? (Bludička) Miláčku / Neumím lháti ani krásti / Miláčku / Podnapilý jsem pouze zčásti / Mám touhu která nezná meze / A sice touhu po tvé něze // (...) Miláčku / Když už jsme se tak šťastně sešli / Miláčku / Něco si spolu začnem chceš-li... (Miláčku) Odevzdávám ti svá ramena / Ruce ústa nohy klín / Zbude mi jen hlava šílená / Duše pustá a v ní stín (Je dusno a těžko) Za moje tělo se neplatí / Narostlo jen tak pro rozmary / To na co račte šahati / To není zboží - to jsou dary (Jiná si za to nechá platit) Balerina Barbara se v šeru baru brodí / V srdci rána prastará krůpěje zrady rodí / Černá barva kaviáru / Z černých očí čiší / Okoralé ráno v baru / Kruší duši myší / Alkoholy cizích značek na parkety kanou / Triangl jak umíráček cinká nashledanou (Bar)