Lídr je, když ... Zaběhlá schémata jako zabiják každého šéfa.

Psát o dovednosti vést druhé je jako psát o lásce, tedy obecně marné od samého začátku. Přesto je potřeba se o to čas od času (a minimálně na osobní úrovni) pokoušet. Vousaté rčení „vím, že nic nevím“ je zde platné dvojnásob. Mám-li své východisko popsat přesněji, pak dnes mohu zpětně spolehlivě potvrdit: dokud jsem si myslel, že vím (a umím), s odstupem můžu s jistotou konstatovat: uměl a věděl jsem zoufalé nic. Dost ale filosofování a pojďme se posunout v tématu o kousek dál. Svým zamyšlením na úvod jsem chtěl vyzdvihnout potřebu důležitých osobnostních předpokladů, které dělají lídra lídrem. Úmyslně se vyhýbám českému ekvivalentu „vůdce“, ten mně ani na počátku 21. století nejde pod jazyk. Co je tedy tou vzácnou povahovou esencí? Neobjevím Ameriku, když shrnu, že jde o rovnováhu výjimečných schopností, zvládnutých ambicí a potřebné míry skromnosti a tolerance. Není zde prostor zeširoka zabíhat do problematiky komplexní výchovy organizátorů a lídrů volnočasových aktivit. Zůstanu proto raději u pár vybraných souvisejících témat, která by měla každého volnočasovkářského šéfa zajímat.

Tím prvním je potřeba eliminace toho, co nazvu efektem zaběhaného schématu, a kterému jsou často vystaveni především profesionální vedoucí volnočasových projektů. Je docela zásadní v pozici lídrů cíleně zamezit trendu opakování a zklouzávání do sebezničujícího klišé stokrát osvědčených tutovek.
Snadno se to napíše, ale jak z toho ven, obzvláště při dnešním nedostatku kvalitních lidí ochotných dělat zadarmo nebo skoro zadarmo? Před neziskovým sektorem má v tomto obrovskou výhodu firemní sektor. Nejen, že bude často své lídry lovit ve větším rybníce, ale navíc je současně může i lépe finančně motivovat. V kostce: vzdělávej se, buď kreativní a my tě za to také následně lépe zaplatíme. Ale i s minimem peněz, které v neziskovém sektoru zpravidla jsou, může být dobrý projekt velmi přitažlivý pro schopné šéfy třeba ze zmíněného firemního prostředí. Dovolím si upozornit, že ne náhodou najdeme ve Zlatém fondu her PŠL tolik dodnes nepřekonaných námětů z období, kdy jejich autoři často nebyli v oboru nijak vzděláni, ani nešlo o profesionály neziskového sektoru, ten ostatně ani v té době neexistoval. Povětšinou šlo o přirozené talenty z řad zasloužilých rodičů a zaměstnaných lidí. Je zde zajímavý (a logický) paradox – dnes, kdy je v naší zemi několik specializovaných vysokoškolských institucí, vzniká zlomek kvalitních námětů a her. Tento deficit kreativity přitom nevysvětlí ani jasná změna priorit dnešních lidí, propad počtu účastníků a obecný posun způsobu trávení volného času v celé populaci. Vychází mi, že rovnocenné prolínání civilního a volnočasového sektoru je tak snad jedinou úspěšnou prevencí proti skleníkovému efektu našich her a kurzů, současně také i proti následnému deficitu kreativity, do kterého někdy zklouzáváme.

Zdánlivě teď trochu odskočím a zastavím se u významu šéfovské dovednosti, kterou je schopnost říci ve správnou chvíli ne, a to i sobě samému. Bylo by opět příliš suchopárné psanou formou na toto téma někoho poučovat. Kdo někdy propouštěl zaměstnance, řešil větší pracovní konflikt, nebo ještě lépe – kdo si jako rodič dlouhodobě vymezuje mantinely se svými dětmi, ví velmi dobře, o čem mluvím. V tomto případě se však chci vyjádřit naprosto jednoznačně: je nejvyšší čas říci jasné NE sebezničujícímu trendu „osvědčených“ opakovaček, které potichu, a o to spolehlivěji, devalvují každou šéfovskou osobnost. Dvojnásob tehdy, když se ten samý jedinec podílí na výdělečných kurzech a akcích pro firemní klientelu. Říkám tomu pro sebe „teambuildingový mor“. Paradoxně jde o odvrácenou tvář úzkého kontaktu s firemním a klientským prostředím. Vím, nelze paušalizovat, ale takto to vidím. Mluvím o trendu, který je hodně spojený s nerovnováhou počtu lidí, kteří mají ambici organizovat a šéfovat volnočasové aktivity a omezeným počtem přirozených talentů a osobností, kteří mají kreativitu v krvi, nebo si přinejmenším její důležitost dobře uvědomují a umějí ji do svých projektů vnést.

A jak s toho tedy ven? Možná stačí začít s pár jednoduchými pravidly: raději méně, avšak o to originálněji, neopakovat často své a ne cizí náměty, a hlavně být v kontaktu se životem „tam za zdí“ našeho projektu nebo kurzu. To by rozhodně měla být povinná mantra každého dobrého lídra.