Lipnický prožitek v temných zrcadlech času

Počátkem dvacátého století převládl v odborné veřejnosti názor, že sebepoznání je možné jen skrze temné stránky života. Zakladatel psychoterapie Sigmund Freud napsal roku 1917 ve spise Truchlení a melancholie, že teprve skutečná deprese naučí jedince uvažovat o sobě realisticky a bez příkras. Někdy v té době švýcarský psychiatr Hermann Rorschach uvedl do používání temné tabule s černými a barevnými skvrnami, z nichž bylo možné usuzovat na skutečné duševní pochody zkoumaného individua. O dvacet let později vytvořil maďarský psychiatr Leopold Szondi test s ponurými fotografiemi lidských tváří, který poskytoval podobný vhled do lidské duše. Pozdější pokus vytvořit takový test s pozitivněji laděnými fotografiemi zcela ztroskotal, i když u zrodu tohoto experimentu stál úspěšný odborník Michael Balint. Karl Jaspers, psychiatr známější však jako filosof, nalezl pravdivý obraz sebepoznání v mezních situacích, které definoval jako situace boje, náhody, viny a smrti. O třináct let později (1932) tento výčet částečně modifikoval a náhodu zaměnil za utrpení.
Je temnota zrcadla skutečně podmínkou sebepoznání ? Kdyby tomu tak bylo, pak nejvíce si z Lipnice paradoxně odnesli ti, kdo tam svůj boj o místo na slunci prohráli. Bylo tomu opravdu tak? A přijeli účastníci jen kvůli sebepoznání?
Arthur Schopenhauer kdysi napsal, že „všechny věci jsou nádherné k vidění, ale strašné k bytí“. V mládí „pro nás existuje jen ona potěšitelná stránka věcí… z toho o něco později vzniká žízeň po skutečném životě, touha po činech a utrpení, které nás žene do shonu světa…“ A Carl Gustav Jung ho později doplnil a specifikoval tuto touhu jako (částečně vědomou) touhu po individuaci, diferenciačním procesu, který má za cíl vývoj individuální, zralé osobnosti. V mladé dospělosti to znamená především přirozený proces oddělení od matky a rodiny.
V době socialismu s minimální společenskou mobilitou však příležitostí k individuaci bylo mizivě. Jediná formální možnost separace od rodiny spočívala v povinné vojenské službě, a to pochopitelně jen pro mladé muže. Ovšem skutečným výsledkem vojenské služby často byl opak: anti-individuace. Bezduchý dril a šikana vyvolávaly v mladých mužích nikoli touhu po osobnostním rozvoji, ale pocit bezmoci. Měli skrze něj pochopit, že bezpráví je věčné, ale mohou mít výhody, budou –li se na něm podílet.
V tomto nehybném ovzduší působily ideje Prázdninové školy Lipnice jako osvěžující inspirace a cosi jako malý zázrak. Byly v zřetelném kontrastu nejen s dobovou atmosférou, ale možná i s hlubším stavem české společnosti, který ještě dávno před nastolením socialismu popsal příkře František Xaver Šalda („Podučitelství pokládám za dědičný hřích českého národa“) a později i jeho nejvýznamnější žák Václav Černý („Čech, to je buď hulvát, nebo lokaj“). Prázdninová škola Lipnice nabízela soutěživost namísto nehybnosti, rovné podmínky namísto protekcionářství, bezprostřednost namísto předstírání, důvěru namísto opatrnosti a v neposlední řadě víru ve vlastní schopnosti namísto fatalismu. Lipnickou metodou byla rychlost, intenzita a překvapivost.
Vrátíme –li se k našim úvodním otázkám, pak z hlediska sebepoznání si snad opravdu nejvíce z Lipnice odvezli ti, kdo tam svůj boj o místo na slunci prohráli. Ale těch, co skutečně prohráli, bylo velmi málo. Účastníci sice původně přijeli především kvůli sebepoznání, ale odvezli si ještě něco jiného, možná cennějšího. Odvezli si silný podnět k individuaci. A někteří ho v dalším životě využili a významně svůj život obohatili.