O smyslu života

Poprvé jsem si položil otázku, jaký smysl má můj život a lidský život vůbec, když mi bylo osmnáct let. Odpověď na ni jsem pochopitelně nenacházel, a tak jsem se vypravil za člověkem o deset let starším, který byl kdysi mým skautským vůdcem. Usmál se (nejspíš mé naivitě) a řekl:
„No přece život sám!“
A rázem jsem měl jasno. Byla to pro mne tehdy odpověď dostačující, i když na tu mučivou otázku vlastně neodpovídala.
Uběhlo víc než šedesát let a když jsem rekapituloval svůj život, vzpomněl jsem si na svého vůdce, který měl v otázce po smyslu života jasno. A najednou se mi zdálo, že všechno to, z čeho se můj život skládal, práce, rodina, zážitky, vztahy a nekonečná řada drobných kroků a činů, nemohu přece považovat za skutečný smysl života. Musel bych pak nutně dojít k závěru, že život žádný smysl nemá, respektive že je to nesmyslná změť bezvýznamných drobností.
Znovu přede mnou vyvstala ta naivní otázka z mládí. Jaký smysl má lidský život? A napadlo mě něco, o čem jsem dosud nikde neslyšel ani nečetl (ale na co už jistě přišlo mnoho jiných lidí). Tvůrce vesmíru, ať již mu říkáme Bůh, Kosmické síly, Přírodní zákony nebo pro něho máme jiné pojmenování, projevuje se v pozemském dění jako věčný experimentátor nebo tu prostě po několik miliard let hraje tvořivé hry, tak trochu podobné dětským hrám na hromadě písku. Jednou uplácá trilobity, podruhé dinosaury a když ho hra omrzí, prostě tyhle „bábovičky“ rozmetá a zkouší něco jiného, nového. Tak se mu také podařilo vytvořit tvora, který díky svému mozku a inteligenci, ač sám nepatrné zrníčko v obrovském vesmíru, dokáže celý tento velkolepý vesmír vnímat a obdivovat, zachytávat signály nesmírně vzdálených pulsarů, studovat průběh kosmických katastrof a vznik hvězd zvaných novy, přenést se v myšlenkách ze současnosti až k okamžiku Velkého třesku, vzdáleného téměř čtrnáct miliard let, kdy tento vesmír vznikl.
Nespočívá právě v téhle jedinečné schopnosti smysl existence tvora který, si říká člověk?