O vůdcovství aneb daru z milosti
Musíme si to vyjasnit hned na začátku: velké osobnosti nelze získat, jsou darem z milosti a pro případ, že by se chtěli někde ujmout vůdčí role, potřebují k tomu ještě nadání, sociální inteligenci, odvahu a určitý nadbytek ctností, tedy silných stránek charakteru, které je možné chápat jako schopnost určitým, těžko napodobitelným způsobem se chovat, myslet a prožívat. To jim pak umožňuje působit autentickým a energetizujícím způsobem, rozvíjet a zlepšovat svůj výkon a nabývat sebevědomí. Silné stránky osobnosti se projevují již v dětství a často, pokud je cosi nezničí, přetrvávají celý život. Vzpínají se v různých životních obdobích, na základě nejrůznějších výzev, v situacích, které to přímo vyžadují nebo v okamžiku, kdy se naskytne nějaká příležitost.
Povětšinu života se tyto osobnosti cítí vitálně, kypí zdravím, občas kladou odpor, mají svou rychlost a jsou spíše proti někomu než s někým. Bývá obvykle těžké jim stačit. Prosazují se stejně jako řada nepřehlédnutelných osobností, rušivým způsobem. Bývají příliš hrdí na spřádání intrik a příliš ctižádostiví, aby se stali kariéristy. Pravděpodobně jsou to lidé s vyšší mírou prožívaného štěstí, vyšším stupněm autenticity a osobnostní integrace. Neustále dynamizují svůj život, mají obvykle vyšší produktivitu, která je nevyčerpává, ale naopak posiluje. Na druhé straně potřebují být v osobní pohodě, která je dána vysokou mírou pozitivních emocí a nízkou mírou emocí negativních.
Vůdčí osobnosti nelze zaměňovat s dobrými organizátory, schopnými manažery nebo s tvůrci svorných týmů. Vůdčí osobnost zpravidla pracují s vizí, vytváří imaginární budoucnost, pro kterou se ostatní obvykle dlouhodobě nadchnou. Shromažďují kolem sebe řady příznivců, určují směr budoucího usilování, probouzí kreativitu, dávají lidem smysl jejich existencí tím, že jim svěřují úkoly, které z nich činí zkušenější lidi s vyšší mírou životnosti,s tendencí k růstu, kteří nestagnují v osobním vývoji.
Vůdčí osobnosti bývají autonomní, tedy původci vlastního jednání, které se úzce váže na přijaté hodnoty a zájmy. Autonomie však není nezávislost. Jak praví moudrá kniha: ,,Člověk může být nezávislý, a přesto kontrolovaný z hlediska zdrojů jeho chování, a naopak, vykazovat jednání kontrolované zvnějšku, a přesto v něm být autonomní“.
Vůdcovství bývá pestré a má mnoho podob. Jsou vůdcové nehluční, vlastně skoro nenápadní, jakým byl například Teng Siao Pching, který dokázal prudce obrátit kormidlo obrovité Číny jiným směrem, ač neměl skoro žádnou faktickou moc, což jí nakonec přivedlo na hranici prosperity. Jsou vůdcové viditelní, dráždiví, obracející mnohé naruby, avšak moudře a s jasnou a všeobecně akceptovatelnou vizí, ale jsou i takoví, kteří jsou schopni přivést lidi na kraj propasti a zničit mnoha generacím život.
Vůdčích osobností je jako šafránu, jsou-li, lze je kultivovat, vzdělávat, povolávat na zajímavá místa a pozice, do čela institucí, organizací a týmů, ale nelze je sériově "vyrábět", byť v sebenáročnějších kurzech či v rámci elitních škol. Lze na ně pouze trpělivě číhat, zkoumat talent a pověřovat je různými úkoly a když se to povede, tak snášet jejich určitý nevděk, nepřizpůsobivost a jinakost.
