O živelnosti a snění živlů

Oheň, vzduch, voda, země. Co jsou živly? Čím jsou živly pro nás? Jak živly vnímáme? Jak je můžeme vnímat? Utváří živly náš svět? Je nauka o čtyřech živlech jen archaickou představou, nebo jsou živly živé i dnes?

Co jsou živly? Nejprve nás snad správně napadne, že nauka o čtyřech živlech je stará, archaická odpověď na otázku po povaze světa. Jednotlivé živly jsou tu chápány jako základní složky či stavební kameny, ze kterých se skládá skutečnost světa.

Tuto odpověď poprvé formuloval pravděpodobně Empedoklés z Akragantu, který žil na Sicílii v pátém století před naším letopočtem. V té době se kolem Středozemního moře postupně rodilo to, čemu říkáme filosofie. U prvních filosofů, mezi které patřil i Empedoklés, nebyly ještě věda, básnictví, mytologie a náboženství odděleny. Jejich myšlení je divoké, poetické, obrazné, odvážné a velice mocné.

Nechť je zde chvála vzdána češtině

Také představa o čtyřech počátcích, kořenech světa, které se proměňují a navzájem prolínají podle pohybu principů lásky a nenávisti, je plodem této původní divokosti a odvahy myšlení. Živly jsou v tomto smyslu jakési první způsoby zjevnosti, patrnosti přírody, vznikání a zanikání, růstu, života a smrti. V živlech se ukazuje to, čím je život sám. Živly jsou živé.

„Živel… nechť je zde chvála vzdána češtině za tento skutečný jazykový skvost, jímž s moudrou intuicí vystihla tajemství skryté za nenápaditým elementem – prvkem, tajemství propastných, božských zdrojů skutečnosti, k nimž se těmito úvahami chystáme proniknout. Navzdory rozšířené domněnce nejde o slovo nové a nevděčíme za tento klenot obrozencům; slovo ‚živel‘ je užíváno již kralickými a Komenským,“ píše pěkně současný český filosof Zdeněk Neubauer.

Ten připomíná, že zatímco jazyky vycházející z latiny používají pro „živly“ různé odvozeniny od slova „elementum“ (což znamená „základ“, „složka“, „prvek“ či „minimum“), tak čeština zná navíc právě krásné slovo „živly“, kterým se teprve odkrývá pravá povaha toho, jaké živly jsou, totiž živé, živelné.

Podrážděná zlověstnost, hravá zvrácenost

„Lavina sněžné deky je často způsobena tak složitou sítí činitelů, že se zdá, jakoby tomuto jevu příslušel život. Člověk nemusí být fanatickým animistou, aby vycítil v některých složitých soustavách činnost, která se podobá životnímu pochodu. Jednou z analogií, které se nabízejí, je skutečnost, že lavina svou odpovědí takřka typu vše-nebo-nic, se podobá vzruchu nervové buňky. Malý podnět, často sám horolezec, spustí obrovskou orgasmickou odpověď,“ cituje Neubauer z dopisu současného vědce.

A dopis pokračuje: „Primitivní národy často přisuzují takovým komplexním soustavám oduševnělost. A netřeba být nějak zvlášť pověrčivými, abychom ve sněhové římse občas nepocítili přítomnost něčeho jako ducha. Mají osobnost: občas je zde něco jako podrážděná zlověstnost, jindy zase hravá zvrácenost, vždy však vyzařující pocit bytosti povstávající z miliard sněhových vloček, vzájemně pak vnímajících přítomnost všech těch ostatních.“

Tělesnost a inteligence živlů

Opravdu, nemusíme být animisty, tedy věřit na přírodní duchy, nemusíme být pověrčivými, a přeci cítit, že živly jsou živé a hravé, že mají jakousi vůli a inteligenci, která sice není inteligencí lidskou, ale se kterou je možné se setkat. Živelnost je způsob, jakým se našemu vnímání ukazuje divoká příroda.

A nemělo by nás zmást, že v dopisu je řeč o lavinách, a nikoliv o nějakém ze čtyř živlů, jak se běžně vypočítávají: oheň, země, vítr, voda. Už bylo naznačeno, že živly, tak jako celá příroda, se vyznačují právě svými proměnami, prolínáním, pohybem, svými vztahy a průniky, svým řáděním.

Mluví se přeci často o „řádění živlů“. Nádherným a děsivým příkladem může být bouře, kdy blesky/oheň, průtrž mračen/voda a vichr/vzduch se valí nad loukami, aby se hladově zahryzly do lesů, aby si vynutily odpověď celé země. Tehdy živly tvoří jediné tělo, jejich řádění má svébytný řád.

Divočení přírody a lidská těla

A tato tělesnost, živelnost živlů působí mocně také na naše lidská těla. Když se vypravíme do hor nebo na řeku, můžeme pocítit čisté a nebezpečné dotýkání živlů takříkajíc „na vlastní kůži“. Ale i když zůstáváme zachumláni pod přikrývkou a letní bouřku pozorujeme pouze přes okno, probouzí v nás divočení přírody rozmanité pocity a dojmy. Máloco se tak hluboce týká naší citlivosti, citovosti.

Tím, jak živly prolínají s emocionalitou a vnímáním, se po většinu svého života zabýval také francouzský filosof Gaston Bachelard. Už jen tituly jeho knih prozrazují směr jeho úvah: Psychoanalýza ohně, Plamen svíce, Voda a sny, Vzduch a snění, Země a snění klidu…

Důvěrně známá tajemství

Bachelard zkoumá, jak se například voda stává inspirací a tématem myslitelů a básníků. Krásně a přesvědčivě ukazuje, že živly berou na sebe v našem cítění stovky podob a jsou nevyčerpatelným zdrojem i zrcadlem všelijakých emocí, prožitků a snění. A sen zde neznamená spánek! Copak procházka pod kvetoucími stromy nenabývá někdy podoby milostného zasnění?

„Jedinec není úhrnem svých obvyklých pocitů, ale úhrnem pocitů zvláštních. Tak se v nás rodí ona důvěrně známá tajemství, jež na sebe berou podobu vzácných symbolů. To v blízkosti vody a jejích květin jsem nejlépe pochopil, že snění je jakýsi vyzařující svět, vonný dech, jenž prostřednictvím snícího vane z věcí. Chci-li zkoumat obrazy vody, musím tedy připsat úlohu řece a pramenům v mém rodném kraji,“ píše Bachelard.

Prameny v rodném kraji

A vyzývá nás k podstatnému, tedy „připsat úlohu řece a pramenům v rodném kraji…“ Co pro nás osobně znamená voda, co znamenají živly? Vzpomínáme si na dojmy z dětství, které v nás vyvolalo setkání s plameny a bouří? Jaké obrazy cítíme, když myslíme na oblíbené místo u řeky, kam si chodíme v létě zaplavat? Ohrožoval nás někdy určitý živel na životě? Jaké to je, když se náš život setká s živelností a sněním živlů?

K další četbě vřele doporučuji (Vřele! Mé doporučení vře jako voda na ohni…):

SVOBODA, K.: Zlomky předsokratovských myslitelů
NEUBAUER, Z.: O přírodě a přirozenosti věcí
BACHELARD, G.: Voda a sny