Opět rozjitřený foglarovský svět

Jestřábův let

Dva roky po stoletém výročí narození se objevil nově zpracovaný pokus o přiblížení života a díla spisovatele, redaktora, vychovatele, skautského činovníka, autora Rychlých šípů, čtenářských klubů a krabičky poslední záchrany, zkrátka člověka, který (pravděpodobně nejenom v našich zemích) nemá obdoby a nesnese srovnání co do kvantity i kvality svého působení na mládež. Naprosto první informací však musí být sdělení, že se autor pouští do tohoto tématu románovou formou. Zdá se mi, že tato volba nepatří k těm nejšťastnějším.
Román, tedy umělecká fikce, nehodlá sdělovat historické události v přísnosti jejich informačních přesností a interpretačních poctivostí. Román hodlá převyprávět příběh, k němuž sociální realita pouze poskytuje impuls. V románech nehledáme dějinné poučení, ale rozptýlení (v tom horším případě), případně povznesení a umělecký prožitek (v tom lepším). Román o Jaroslavu Foglarovi u nás nebyl do této chvíle napsán, přestože jeho životní osud i vykonané dílo k němu poskytují až hýřivý nadbytek vstupního materiálu. Zdálo by se tedy, že pokus o převedení historické postavy do románové podoby musí být - při spisovatelsky šikovně zvládnutém řemesle - výborným nápadem.
Problém, který však celý tento nápad zahazuje, je autorova snaha podat zároveň svědectví. Ve tvaru přijatelném pro širokou vrstvu čtenářů předložit osoby, události, aktivity i širší společenský kontext, z něhož lze čerpat poučení. Úsilí skloubit historickou látku, tedy informačně přesný obsah, se čtivou podobou, totiž románovým tvarem, tak nutně škobrtá na obě strany. Nakonec se pak nejedná tak zcela úplně ani o román (na to je text příliš zatížen informačními detaily a přehlcen fakty a realistickými údaji pro děj a průběh nepodstatnými), ani o historické sdělení (které by vyžadovalo korektní přístup ke všem sdělovaným informacím). Reálie se zde totiž snoubí s fikcí v nepřesných konturách.
Nezřetelný vztah skutečnosti a autorské licence (prolínání existujících a vymyšlených postav i situací) se tak snadno stává zářivým cílem, do něhož se lze snadno trefovat: ale tak to přece vůbec nebylo! A odborníci "foglarologové" pak mohou snad až puntičkářsky vypočítávat všechny odlišnosti, jimiž se příběh odlišuje od skutečného životního osudu. Příkladem tohoto postupu mohou být dva texty ve druhém Sborníku nezávislých foglarovců, které na knihu upozorňují. Jiří Zachariáš - Pedro pak používá vskutku tvrdých odsudků: "nekončící záplava drzých nepravd, historických nesmyslů, lajdácky vyfabulovaných obrazů (...), jejichž pravdivost se nevejde za nehet malíčku", Petr Vyleta pak bod po bodu připojuje desítky konkrétních výtek a výhrad, které konfrontuje s reáliemi. Zájemci se s tímto hodnocením mohou setkat ve zmiňovaném sborníku na s. 25-27. Inu - chtěli-li bychom hájit právo autora na svoji tvůrčí licenci - příběh nechtěl být, a proto ani nebyl historickým pojednáním. Zájemci o odbornou reflexi se mohou poohlédnout jinde, např. zalistovat v publikacích vydaných v jubilejním roce 2007: Záhady a tajemství Jaroslava Foglara z pera Miloše Zapletala, Stoletý hoch od Bobří řeky autora Jiřího Zachariáše, či sborníku příspěvků Fenomén Foglar (první svazek Edice Gymnasion). I proto je snad oznámení o knize uveřejněné na foglarovském webu www.bohousek.cz podstatně smířlivější.
Pokud však nebudeme brát v úvahu detailní historické souvislosti, pak otázka, která čtenáře bezpochyby napadne jako první, bude znít: je to opravdu příběh? Je to celek vedoucí odněkud někam, s katarzním vyvrcholením ve svém závěru? Možná ano, ale koncentrace na dvě desetiletí (30. a 40. léta) je spíše epizodickým fragmentem, příběhem nutně neúplným, výběrovým, neposkytujícím dostatečný kontext. Historický román musí mít šťávu a šmrnc, musí umět přenést ducha doby. Autor předkládá jistou formulační zručnost a dovednost např. při popisu situací a jejich atmosféry, příp. při charakteristice některých postav. Avšak konstrukce rozhovorů je ve své většině zcela žalostná. Většinou se jedná o úporné, na obsah sdělení zaměřené, toporné rozhovory. Dialogy jsou naprosto neživotné - to, co říká Marta Radvanová (zcela vymyšlené děvče, s níž v příběhu Jaroslav nejenom "chodí", ale také se objímá a líbá), to zní naprosto knižně; nedovedu si vůbec představit, že bych něco takového kdy slyšel z úst dvacetileté dívky. Ale rovněž postava matky se scvrkává do mentorského napomínání, neboť kromě vlastních obav nepronese jediné slovo. I bratrské rozhovory se Zděndou jsou moralistními řečmi.
Ani formální úprava celkový dojem příliš nevylepší - struktura kapitol je naprosto nepochopitelná. Jejich nadpisy se tváří, že sdělují nějaké tematické ohraničení, ve skutečnosti autor postupuje přímočaře chronologicky, bez jakékoliv vazby na zcela uměle vytyčené dílčí celky. Typografická úprava také nenapomáhá čtenářům ke snadnějšímu přehledu. Občasná pomlčka naznačující přímou řeč není dostačujícím znamením, ani tu a tam (nikoliv pravidelně) vynechaný řádek či jiné znaky oddělující např. dílčí témata uvnitř jedné kapitoly nejsou využívány trvale. Zkrátka systematicky založený čtenář může mít s přehledností trochu problém. Připojená obrazová příloha by snad vůbec neměla být do knihy vložena. Kvalita obrázků i fotografií je naprosto mizerná a nikterak nerozšiřuje ani příběhovou, ani historickou rovinu publikace.
Nechtěl bych však být nemilosrdným katem. Autor na rozdíl od jiných foglarovských pojednání rozšiřuje společenský a historický kontext Foglarova působení a tím může přinášet nové asociace či podněty k širšímu hodnocení. Zatímco dosud jsme ve foglarovských knihách mohli být svědky koncentrace na hlavní postavu (a veškerý další kontext včetně politických a společenských reálií měl pouze náznakem dokreslovat personální středobod pojednání), tentokrát se popisovaná osobnost více a přehledněji začleňuje do sociálního dění. Pokud by u čtenářů převládlo čtení nepřebírající veškeré informace jako platné faktografické údaje, ale jako určitou nadsázku hyperbolicky zpřístupňující životaběh Jestřábův širšímu čtenářstvu, pak by si vydavatel zasloužil pochvalu za odvahu pustit se do nové formy popularizace typického představitele aktivního prožívání.

Sborník nezávislých foglarovců

Dosud neznámá kresba Rychlých šípů od dr. Jana Fischera z roku 1950 jakoby obrazně poukazovala na smysl a účel nepravidelně vydávaného Sborníku nezávislých foglarovců: pátrat po informacích a skutečnostech spojených s osobou Jaroslava Foglara, které dosud unikají zájmu veřejnosti (zejména té odborné). Redakční rada Kruhu přátel odkazu J. Foglara ve složení Jiří Stegbauer - Jura, Luboš Trkovský, PaedDr. Petr Vyleta a Jiří Zachariáš - Pedro vynakládají nemálo úsilí na historické bádání zejména v Památníku národního písemnictví, aby pro ostatní vynášeli na světlo světa další a další informace, hledali k nim interpretační významy a propojovali je do vzájemných vztahů s dosavadním poznáním. Tak se v tomto čísle můžeme dozvědět o určitých peripetiích Foglarova působení ve válečných dobách, o vztazích a komunikaci s učitelem Kalivodou a jeho manželkou, či o dopisování s panem farářem v Kloboukách u Brna, díky pozornosti sběratelů si prohlédnout dávnou přílohu časopisu Mladý hlasatel v podobě čokoládových mincí (nebo zmíněný obrázek použitý na titulní straně), seznámit se s pohledem recenzentů na dvě nové publikace (o jedné viz výše), ale také se třeba zamyslet nad etickým poselstvím preferovaných rytířských ctností.
Vůbec nechci tvrdit, že se musí každý zážitkový pedagog dopodrobna zajímat o Foglara či soudobé foglarovské snahy. Ale každý, koho zajímá nejenom módní atraktivita často povrchních zážitkových programů, každý, kdo usiluje o smysluplné rozvojové využití prožitkových situací, se jistě se zájmem vzdělává i v širším historickém kontextu onoho silného, atraktivního proudu výchovného úsilí. Tak by vedle woodcraftu či skautingu neměl míjet ani cesty foglarovské. A propos: a cože ta nezávislost? To by bylo na delší povídání o rozpolcenosti foglarovského světa, ze všech stran navenek (a zejména na odiv) halících se do slov hlásajících ideály čestnosti, pravdy a poctivosti. Jenomže praktická činnost a mezilidské vztahy nejsou žádným ideálem, a tak o ostouzení, pomlouvání, krádeže a jiné nectnosti není ani v tomto společenství nouze. A tak se vedle Sdružení přátel Jaroslava Foglara zformoval i Kruh přátel odkazu Jaroslava Foglara. Doufejme, že organizační vícehlasnost nepřehluší a neroztříští původní zájem o smysluplné trávení volného času do osobnostních půtek nemajících žádné řešení a racionální východisko...