Pod pokličku Gotického psa z pohledu strávníka

Gotickej pes měl letos tři části. Předkrm, hlavní chod a sladkou tečku. Všichni strávníci, kteří si pochutnali na hlavním chodu a chtěli okusit také slibovaný desert v podobě sladké tečky, dostali za úkol napsat esej na téma „Těchto dvanáct dní v kontextu mého života aneb k čemu mi to celé bylo“. Tyto eseje se staly součástí sborníku textů, který strávníci dostali k zamyšlení se při vigilii o poslední noci Gotického psa.
Hvězdy svítí psům na cestu a každý sám si hledá to své místo, kde stráví dnešní noc. Někdo si rozdělá oheň, někdo si zapálí svíčku, jiný se jen tak schoulí pod stromem do spacáku. Otevřou sborník „Z pera gotických psů“ a mohou si číst eseje nebo spíš osobní zpovědi svých přátel z gotické smečky, se kterými toho tolik prožili. Tady je jedna z nich... (kurzívou jsou psané citace z gotického deníčku)

Napiš esej! Hm esej, to slovo zní tak učeně a školsky, že by člověk brečel. No, nechám se zasnít a rozmělnit. Nechám se inspirovat Jackem Kerouacem a jeho spontánní prózou. Piš, co tě napadne, v kofeinovém rauši a pod časovým nátlakem. Na sloh a úpravu nezbývá ani čas ani mozková kapacita. Vyhrává obsah nad ušlechtilostí formy. Divoká směsice dojmů, pocitů a myšlenek. Říkejme tomu třeba esej.
V kontextu mého života, ano cítím tu metafyzickou šíři a hloubku. Co se v mém životě stalo, abych těchto dvanáct nádherných dní byl tam, kde jsem byl? Budu se dívat do minulosti, která není tak daleká. Na konci prvního ročníku studia rekreologie mě čekala Lipnice. Kurz vedl Ivoš. Zjistil jsem, že existuje PŠL, zážitkovka, Gymnasion, setkal jsem se s Alanem Gintelem a Václavem Břicháčkem. Prožil jsem si nezapomenutelné a odjížděl jsem nadšený a motivovaný. Ze stránek gymnasionů jsem dovídal spoustu věcí, ale vše mi připadalo spíše jako krásný sen, ke kterému jsem měl strašně daleko. Tak šel čas a já jsem podvědomě cítil, že zážitkovka je oblast, kde bych se rád jednou realizoval. Jenže kde nic tu nic a stále jsem byl na míle daleko. Strávil jsem semestr v Norsku, kde jsem se nechal pohltit filosofií friluftslivu a odjížděl jsem odtud se značně intenzívnějším vztahem k přírodě. Strávil jsem tam také spoustu zimních dní venku a získal zkušenosti, bez kterých bych si nejspíš na Gotického psa netroufl. Když jsem potom zjistil, že se Gotickej pes otevírá na rok 2011 a kdo na kurzu bude, neváhal jsem. Nabídka lákavá, cena mírná. Už je už. Od léta jsem byl jak na trní. Pojedu na kurz, pojedu na kurz! Když se mi pak na začátku podzimu zhroutil můj studentský domeček z karet, vyhozen od státnic jsem nemohl pokračovat ve studiu. Stal se naráz kurz majákem na rozbouřeném moři nijakosti a beznaděje.
Slaný předkrm byl pro mě totálním vytržením z všednodennosti, odjížděl jsem tak plný všeho. Po pravdě řečeno nejblíže ke zvonečku jsem měl při čtení jmen, kdo ano a kdo snad. Po dílničkách jsem pochyboval o všem, o čem se pochybovat dá. Pane Bože, kde seženu milióny na goráče, benzíňák a nové boty? Zazvoním? Nebo ne? Rozdýchávám, nezvoním, tři měsíce jsou daleko, co chybí ve vybavení snad doženu pilnou přípravou. Snad. Od prvního dne po předkrmu měním režim, cíl je jasný. Chci tam být a nechci zklamat. Nechci být jen přítěží a pátým kolem u vozu. Nechci zklamat ostatní a nechci zklamat sebe. Poslouchám, jaký jsem vůl, když spím venku za každého počasí. Před každou studenou sprchou se přemlouvám, jako by to bylo poprvé. Chodím venku, chodím s batohem. Užívám si přírody a jsem tam stále častěji. Příprava na kurz už je jen výmluvou. Tři nejdůležitější věci na kurzu jsou prý boty, boty a boty. Proč mám z těch popradek po tatínkovi vždycky tak dorasované nohy? Musím se s nimi sžít! Stávají se pro mě nerozlučným přítelem. Když jim budu věřit, ony mě nezklamou. Snad. Už se to blíží, už jen pár dní. Svátky pod stanem, no kdy jindy ho mám testovat. Vybavení dávám dohromady, jak to jde. Kaťata od maminky, jsou šité s láskou. Bunda před léty nepromokavá. Půjčené, co půjčit se dá. Miláňo hlásí: Budeme tři! Tak Adélka bude s námi. Aspoň ospravedlním ten hangár, co beru s sebou. Ano, i takhle přemýšlím. Rychle to narvat nacpat namačkat do té almary a hurá na vlak. Mám všechno? Mám všechno? No, teď už je to jedno, už jsem na cestě. Vlak kodrcá a medituji nad básničkou, která ani básničkou není. Taková krása, taková krása, už teď se těším, jak ji ostatním přednesu, mráz mi běhá po zádech. Jak to, že jsem se k tomu během těch dvanácti dnů nedostal? Čekal jsem, až bude už, až přijde tá správná chvíle a ona nepřišla. Někdy příště. Stanica Humenné. Ohó nás tu je jak psů. Všeobecné okoukávání a oťukávání v plném proudu. Stanica Čertižné. Tak jsme tu. No co koukáte, tady máte sněžnice a jdeme! Po prvním kopečku by mi i vrata od chlíva mohly závidět. Stanujeme, dřevujeme. Jsem celý nesvůj. Proč jsem takový? Vždyť na tohle jsem se těšil, kvůli tomu jsem tady. Tohle je přece ono. A já zatím průsvitný, duchem jinde, připadám si navíc. Ono to přijde. Deník, to je moje záchrana. Ptám se ho: Kam jdu? Kam směřuju? Co tím sleduju? Co od toho čekám? Kým jsem? Kým chci být? Pokládat si otázky a hledat na ně odpovědi. Hledat a jít. Cíl je v nekonečnu. I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem... Asi mě sem zavál vítr, the answer is blowin´in the wind. Lidský mozek prý dokáže vygenerovat pouze otázky na které tuší odpověď. A já se pořád jenom ptám.
Druhý den, ranní rozcvička ještě s rozpaky. Jdu jak ovce, nevnímám nic než paty svého předchůdce. V tomhle tempu přírodu neprožívám, jen zvedám nohy. Večer se osmělí. Oheň je oheň, kytara je kytara. Deník hlásí: rozjitření, uvolnění, nálada přichází. Ranní rituálek mě začíná bavit, po cestě je ta tam tupá chůze a anonymita ve skupince. Hlídej si své máslo ve dvojičce a pomoz mu s batohem. Ve troječce se člověk dozví věcí a společné svačinky chytají nový rozměr. Večer Ivoš nadhodí téma cesta a cíl. Tohle už jsem řešil předevčírem, tak jdeme hloubš. Nechal jsem se zlákat, nadchnout, inspirovat Ivošem. Jdu s kůží na trh, pro mnohé překvapení, pro mě trochu taky. Jsem unešen, to nejde zastavit. Když se otevírají světy a objevují se nové a nové horizonty. Tao ti napoví, že čím dále jdeš, tím míň znáš. A oni mi rozumí. A po tomhle filosofickém rozohnění přijde na řadu masáž. Ostych je ten tam, jsem to ještě já? Kdo jiný? Deník hlásí poplach: cesta dlouhá tisíc mil začíná u tvých dveří – druhá možná verze budhistického přísloví. Nejsem si jistý, kterou verzi jsem četl a kterou si vymyslel, ale obě mi dávají krásný smysl. Udělat první krok a začít u sebe. Vždyť o tom to všechno je! Deník nespí: Jít za svým cílem, sledovat cestu za smyslem života, za svým smyslem světa... Vychází od tebe, zevnitř, od srdce... Když následuješ svoje sny, vize, jdeš po cestě, za svým cílem, který je v nekonečnu... Tím, že sen splníš, ho zabiješ?
Jedeme v tempu, čas běží jako splašený. Miluju mravenečka. Stěhujeme se do dvojky za Miláněm, za celou cestu snad nepřestal vyprávět. Žasnu a jen žasnu. To bylo tak, když mě Ivoš uháněl do Prázdninovky a mě se nechtělo, ale nechal jsem se ukecat. Ha há. Ty večery. Láska je jako večernice alá Janča. Slyším to v uších ještě teď. Čirá krása, srdce buší, dech se tají. Po tomhle tam přece nevlezu. Zrod punkové scény. Nechápavě hledím na včelku Máju a bosou nohu. Známka punku už mě ale donutí otevřít pusu. Tohle snad není pravda. Micháč radí: nechoď spát, bude koupačka ve sněhu. A taky že byla. Jupíí. Očistec hadra. Proudy žití se valí a ty to nestíháš blokovat. Prozařuješ to ven. Nejde to zastavit. Extáze. Tohle musí do deníku: Co pudí člověka, aby konal dobro? Jeho vlastní svědomí, vědomí karmy, boží trest, pokrytectví a nebo je to lidská přirozenost?? Lidskost... Rodí se člověk jako dobrý nebo se dobrým stává až během života? Dobro jako smysl života? Podle čeho dobro poznáme, vlastní úsudek rozumem odvozený nebo do srdce pocítěný... intuice dobra. Tohle téma jsem později otevřel u ohně s Maroškem a taky u ohně při Ivošově okénku. Chtěl jsem ho tam.
Hurá scházíme ke srubu! Nálada na bodu mrazu. Přepadají mě chmury. Chci zastavit, chci provětrat hlavu, chci klid pro sebe sama. Chci být v lese sám. Přepadá mě ponorka. Cítím, že nestíhám pobrat všechny ty vjemy a že mi všechno to kurzovní dění jen protíká mezi prsty. Potřebuji nutně vstřebat, ale není čas. Jsem mrzutý, hnědé bláto lepí se nám na paty. Jsem vyřízený fyzicky i psychicky. Dřevo mě doráží. Pletu nohama, propadám se v močálech, jsem nasráč. Jdem na guláš, holky voní a třpytí se jim vlasy. Já z těch slepenců už radši nesundávám čepici. Připadám si jak vypadený krávě z p.dele. Sežeru guláše dva ešusy, takhle sladký chleba jsem ještě nejedl. Kdyby mě nechali, usnul bych na stole. Taneční zábava začíná, jsem příjemně nenaladěn. Sedím v rohu a snažím se zrelaxovat a nevnímat, potřebuji si odpočinout, škoda, že je zrovna tančírna. Nakonec mě k tanci dokopou a jsem za to rád. Takové hitovky si o to říkají. Holky jsou bez těch goráčů takové jiné, kdo by to byl řekl. Co se to děje? Kruh se uzavírá a Mirda repuje, ostatní drží rytmus a odpovídají. Nedokážu vstát a jít mezi ně. Nechci to pokazit. Totálně mě to vcucne, i když nejsem v kruhu. Buší mi srdce, vidím to zvnějšku, vidím, co se dějě? Chci být u toho, jsem u toho. Magický moment. Věčný okamžik. Energie z toho tryská, šamanský rituál. Trans. Absolutní pohlcení. My tě nezklamem, my to dojdem. Sprcha druhý den je vysvobozením. U krbu bych se sušil klidně do večera. Alespoň dneska chci zůstat v suchu, nohy musí nutně odpočívat. Sobecky dřevuju s mírou. Jdeme do chrámu, kostnice mě nechce pustit. Takhle všichni jednou skončíme. Ty prázdné oči a bezzubé úsměvy. Takhle všichni jednou skončíme. Ivošovo téma – smrt jako součást života. Už jsem si to srovnal v kostnici, nemám, co bych řekl. Zaujala mě poznámka o autenticitě a neautenticitě bytí. Margarita. Atmosféra by se dala krájet. Někteří nás opouštějí. Rozlučka s Honzou u ohně. Měli jsme k sobě tak blízko, ale bavili jsme se až poslední večer. Moje věčné téma. Večer konečně nahlížím do stránek se vzkazy v deníku, říkal jsem si, že je otevřu až bude nejhůř, ale pak jsem pochopil, že mi vzkazy a rady mohou pomoci kdykoliv. A je lepší je nenechat přezrát, po kurzu už by asi bylo pozdě.
Další den jsme zpátky na cestě. Trochu se obávám jestli se dokážu zpátky naladit a chytit ten rytmus. Ranní rituál obohacují Lůca s Jančou o sluníčko. Ony tak září. A sluníčko skutečně vyšlo a my viděli světa kraj. Stál bych a hleděl třeba celý den. Kouzelné karpatské kopečky. Co je to slast? Nechápu, ale rozumím. Rozčarován z povrchnosti jsem konečnou fázi trochu sabotoval, za což jsem se poté styděl. Proč něco jen tak přejdeš a necháš to plavat, když s tím nesouhlasíš? Úplně obyčejná pohodlnost a lenost. Vymyslíme si nějaký abstraktní obecný pojem, za který se všichni schováme a budeme předstírat všeobecnou shodu. Mlčení znamená souhlas. Brutální paralela se soudobou společností až se z toho dělá dětem špatně. Myjeme si ruce. Bůh nám odpustí. Ivoš vybízí k pohroužení se do své mysli během pochodu. Buďte sami pro sebe. Co je to láska? Reflektuj, přemýšlej, jdi hlouběji, až na dřeň, prožívej, sdílej, otevři se...prostě to udělej. Konečně jdu šlapat dopředu, líp než teď už na tom stejně asi nebudu, není nač čekat. Pojď do toho! Ten pocit, když před tebou nikdo nejde, je skvostný. Musíš sledovat cestu, když jseš kousek napřed, můžeš zažít i příjemnou iluzi, že jsi tam sám. Ivošovo okénko se promění ve volnou diskusi. Přichází moje chvíle, chci to ze sebe dostat. Jak to teda je? Navážu na Micháčovu myšlenku o upřímnosti a přijdu s obecnějším pojetím. Rodí se lidé dobří? Je dobro lidskou přirozeností? Ivoš se ptá, jestli jsem došel jen k otázce nebo zda jsem zkoušel i odpovědět. Zásadní otázka, která podnítí. Nezůstat na povrchu, nehodit návnadu a jít pryč. Ano, na každou otázku bych chtěl odpovědět. Kdysi jsem se bál, že konám dobro jen z pokrytectví, abych si mohl říct, že mám čisté svědomí. Teď věřím tomu, že je lidskou přirozeností konat dobro. Zmíním i můj snad nejzásadnější náboženský zážitek s feťákem toluenu v parku, když jsem se mu snažil vysvětlit, že lidé se rodí dobří. Bylo toho víc, ale jsou věci, které se nehází jen tak do placu, ale říkají se z očí do očí. Každé takové sdílení mých niterných myšlenek s ostatními a jejich porozumění mi přinášejí neskutečné uvolnění a víru v to, že to, o čem sním a co se mi honí hlavou, je daleko reálnější než jsem si kdy mohl myslet. Cítím se šťastný.
Jdeme dál a blížíme se ke konci, chci si to ještě užít, ale stejně cítím, že nestihnu všechno, co bych si přál. Děkuji za každou chvíli vpředu, ono to tak nabíjí. Prožívám to vždycky naplno. Vatra jak má být, spolek pyromanů na výletě se nezapře. Aha skončíme o den dřív! Ivoš se vyžívá ve vysvětlení názvu Život je gotickej pes. To zanícení pro myšlenku se musí vidět cítit zažít. Tak a je to tady, společnost mrtvých básníků přichází na scénu! Tolik krásných témat, ale přece jen sluníčko je sluníčko. Sbalit si tři Č – čelovku, čaj, čokoládu a dál károšku, deníček a hurá pod strom. Třeba mě políbí múza. Nejsem básník, rýmovat neumím, ale chci s něčím přijít. Soustředění pekelné aá je to na světě: Slunce nám dává život, světlo a teplo našich životů. Nechť mraky ustoupí a slunce rozjasní se. Ale jen přítomnost mraků nám dovolí prožít opravdovou radost, když slunce nad obzor vyjde. Chvalte slunce, ale nezapomeňte, že bez mraků by slunce nebylo tím, čím je... A stejně z toho nakonec vyleze taoistické ponaučení, že svět se skládá z protikladů, které plodí jeden druhého. Ty večery u ohně jsou nezapomenutelné. Ráno s Verčou budíme, bez ní bych to nehecl. Here comes the sun. To je moje milovaná. Vyrážíme směr Kremeniec. Nožičky bolí a jsem rád, že jsem rád. Trojmezí. Tak jsme tu! Hm a co jako? Tohle je cíl, sem jsme šli, kvůli tomu jsme sem šli nebo co to má znamenat? O co jde? Nechápu a nerozumím. Nechám si třást rukou, i když nevím proč. Cíl je pro mě někde jinde, ten je v nekonečnu a třeba se skrývá uvnitř mě a třeba taky obojí zároveň. Ivoš zavelí: vhůru dolů! A my jdeme. Nohy už pláčou při každém kroku. Tak rád bych si ten bukový prales užil, ale nemám pro něj myšlenky. Mirda se ptá: Tak co? Odpovím: Hrůza. Jedno slovo za všechny. Dolů jsem se doplazil a končím tam, kde jsem začínal, na chvostu. Jak poetické. Po příchodu na naše poslední tábořiště nás zastihne záchvat smíchu. Nevím jestli to byly výpary z Jarova benzínem nasáklého batohu nebo prostě jen radost z toho, že jsme došli, ale křenili jsme se jak prdlí. Čirá radost, prostě jen tak. Sama pro sebe. Oheň hoří a my se přeneseme do světa povídky, který je nám však více než blízký. Zavřu oči a imaginace proudí, vidím to všechno živě. Celý příběh se mi odehrává v hlavě a najednou se probouzím a nevím jestli sním nebo bdím. Poslední večer. Kdo by šel spát. Nechci aby to skončilo, chci ještě pít z té studny poznání dokud můžu. Už jako malý jsem rád sedával s dospělými a poslouchal, o čem se baví. Asi mi to zůstalo. Seděl jsem u ohně a poslouchal vášnivou debatu Mirdy a Janči. O všem, o kurzu, o životě. Tak rád pozoruji a poslouchám lidi, když se baví. Můžu si všímat věcí a vstřebávat věci, kterých bych si při rozhovoru s nimi nevšiml. Zaujala mě Mirkova poznámka o tom, že každý jede na kurz z čistým štítem, ještě se k ní vrátím. Večer končí, někdy musíme jít spát. Ráno mě sestřelil jeden kouzelný okamžik. Vracel jsem se ráno s úsměvem z místa kam i králové chodí sami a uviděl Mároška, jak dřepí a tlačí. Usmál se na mě, usmál jsem se na něho. Porozumění beze slov.
Poslední krátký výšlap a scházíme do vesnice. V altánku nás ještě čeká švédský stůl, aneb co dům dal a také kouzelný gotic band. Ty chvíle s kytarou mi budou chybět. Autobus a postupný návrat do civilizace. Poslední ranní rituál na autobusáku. Když se mravenčí přivítání stane rozloučením, není co dodat. Je to silné. Lůca s Jančou jedou vozem, loučení loučení. Nechápavě poslouchám Lůcinu větu: Potkáme se ve škole, ale už to bude jiné. Nemůžu uvěřit. Jak jiné? Proč by to mělo být jiné? Střih. Stanica Humenné. Skupinová terapie obžerstvím v hotelové restauraci a extatický zážitek z cukrárny. Cesta nočním vlakem utíká a utíká. Společné chvíle už se krátí, každý už se vidí doma. Zábřeh na Moravě, vystoupím a jsem poprvé sám, už žádná gotická smečka kolem. Sedím na nádraží, čekám na vlak, hledím na lidi kolem a po tváři mi stékají slzy. Zavřu oči a slyším Janču zpívat, jako kdyby seděla vedle mě. Z ráje, my vyhnaní z ráaje... Koukám na lidi kolem, každý je tak sám, mračí se neosobně a anonymně. Každý tak sám. Ten kontrast je pro mě těžko pochopitelný. Z prostředí čistých a usměvavých vztahů a vřelých objetí do anonymní bezohlednosti a uzavřenosti. Každý sám pro sebe ve svém trápení. Návrat do reality. Chci do deníku. Na kurzu v přírodě k sobě mají lidé blíž, drží spolu, prožívají, žijí pohromadě, sdílejí všechno... jsou spontánní, přirození, autentičtí, nemusejí se skrývat za maskami svých sociálních rolí... mohou vystoupit v bezpečí soudržnosti skupiny... Když nejseš zatížený vztahy z minula, začínáš na kurzu s čistým štítem, můžeš ukázat jaký opravdu jsi, jaký chceš být, autenticita existence... Našel jsem v tom paralelu s mým Erasmus pobytem, kde mi vytržení z mého života a prostředí dovolilo, žít svůj život jako sen. Můžeš dělat cokoliv, můžeš žít svůj sen. Vše je možné. Oprostit se od svých zábran, společenských měřítek, ostychu. Jediné hranice jsou ty, které si ty sám vytvoříš a slepě jim věříš...
Během několika prvních pokurzovních dní se v Olomouci potkávám s některými spolusouputníky nebo spolupoutníky. Ano Lůco, měla jsi pravdu, je to jiné! Verča už není punkerka s cikánskou ověšenou almarou a vrabčím hnízdem na hlavě, ale nažehlená studentka u státnic. Ivoš se na mě usměje a prohodí pár slov, ale už to není řvoucí drak, škola dělá z draků profesory. Kam se poděl ten lesk z Jančiných očí? A co já? Jsem stejný jako dřív? Nebo už nikdy nebudu stejný? Podívejte se na mě a řekněte mi to. Já to nepoznám. Deník nespí. Gotickej pes je nesmazatelné pouto, nemůžeš říct, už to není pravda, je to minulost... Přenést autenticitu a otevřenost do pokurzovního života... Jak na to?? Nechat plynout, nechat rozplynout??
Chodím dál městem a v hlavě mi zní ohňové písně. Jdu dál a v hlavě mi probíhají vzpomínky na kurz jsou tak živé, že se mi vždy rozbuší srdce. Nechám se inspirovat. Deník na to čeká. Jsem člověkem, který žije svůj život a nemůže z něho uprchnout. Nelze se absolutně a nevratně odpoutat od sebe sama. Já budu vždycky měřítkem svého vlastního bytí. Žít život pro mě znamená pátrat po smyslu. Proč jsem tady? Proč dělám to, co dělám? Proč dělat něco, co nemá smysl? Najít svůj smysl ve věcech, které ostatním smysl nedávají... Hledat smysl ve věcech, hledat smysl v sobě, hledat smysl... Smyslem mého života není najít smysl, ale hledat ho. Smyslem života je hledání smyslu života.... Co mi dodává pocit smyslu? Jsem na správné cestě, sounáležitost se světem.
Upřednostnění cesty před cílem, když je cesta správná, už cesta sama je cílem, cesta správným směrem dává smysl... Cíl bez cesty nic neznamená... Cílem je autentické bytí, to neznačí stav věci, ale nekonečný proces... Cesta je cílem, cíl je cestou....
Autentické bytí- pociťování smyslu života, přirozenost, příroda, opravdovost, pravda, když se smysl mé existence ztotožňuje se smyslem existence světa... Spontánnost a opravdovost přírody. Spontánní naslouchání hlasu srdce mi dává pocit přirozenosti a opravdovosti. Spontánní bytí, nezatížené předsudky, nezatížené hranicemi, neblokované, přirozeně proudící, plynoucí
Radost Jednoduchost Jasnost

Chci žít svůj život!

… Vyšlo slunce a smečka je zase pohromadě. I když každý sám duchem budeme stále spolu. Zůstávejme na výšinách. Manere in montibus. Co říci k sladké tečce? Byla sladká a vydala by na knihu. Tečka.