Práce s hrou – pro profesionály

V úvodu této knihy se píše, že se zabývá hrou jako základním prostředkem komunikace mezi učitelem a studenty, základním impulsem pro změnu fungování skupiny, osobnostního potenciálu jednotlivce či míry jeho porozumění určitému problému, a že přináší konkrétní příklady, jež jsou určeny pro snadnou aplikaci v praxi. Závěr pak začíná větou, že cílem knihy bylo představit a porovnat některé metodické rámce pro práci s hrou. Ačkoliv samotná hra a její metodický rámec k sobě patří jako zámek ke klíči, zubní pasta ke kartáčku či ramínko ke skříni, jakoby tato spojitost autora občas příliš zavalila komplexností a důsledností, kterou by si zvolená tematika zasloužila. A tak raději rychle přeskakuje dál od jednoho příkladu k jinému. V textu ale časem začíná tato důslednost při popisu předkládaných schémat stále bolestněji chybět. Zkratkovitostí trpí nejen málo zjevné spojitosti mezi konkrétními příklady a metodickými rámci, ale také důvěryhodnost odbornosti. Tuším, že v hlavě autora vzhledem k jeho zkušenostem souvislosti jistě jsou, ale samotná četba řádků a sledování kontinuity jednotlivých kapitol mi připomínala spíše vrtkavé hopsání po sotva viditelné kozí stezce, která občas zmizela úplně. Tvrzení, s nimiž nelze než souhlasit se v publikaci střídají s překvapivě zobecňujícími závěry, které spíše plavou na vodě, jako černá a bílá na šachovnici. Vyhledáte-li si Jana Činčeru na internetu, vyskočí na vás seznam jeho publikací, projektů a pracovišť. O praktických zkušenostech a teoretickém přehledu autora tedy nemáte pochyb. Také v jeho komentářích lze vyčíst určitý nadhled a schopnost hledat napříč směry a přístupy. Mezery však cítím ve schopnosti jeho vlastní odborné reflexe. V rámci předkládaných teoretických východisek například vypichuje několik důležitých rysů hry, ke kterým však dochází srovnáním definic pojmu „game“, které mu vypadly z internetového vyhledávače. Dalším příkladem může být představení Kolbova cyklu učení, kde je znát, že autor spíše přebírá recyklované informace, než aby se sám pustil do vlastního patrání po autentických zdrojích a východiscích. Ač autora osobně neznám, působí na mě mezi řádky jako zapálený a zkušený praktik, který svou profesí vskutku žije a může jednotlivými střípky mozaiky ve své publikaci inspirovat. V teoretické rovině však cítím až příliš lehký štětec, který místy autorovu zkušenost a autentický přístup spíše shazuje. Možná, že si o tento kritický přístup trochu řekl sám zvoleným názvem publikace - především tou částí za pomlčkou. Je-li totiž skutečně určena „Pro profesionály“, pak se není co divit, že mohou mít na míru teoretické reflexe vyšší nároky.