PROMĚNA - hledání iniciace

Je teplá letní noc, pádla pleskají o hladinu. Kroužící světlo na pobřeží signalizuje místo přistání. Pobřežní houštinou prosvítá oheň. Přicházejí v bílých řízách a houština se před nimi jako neviditelnou rukou rozestupuje. V kruhovém amfiteátru hoří oheň. Vůně borovic a ohně, praskání, úplněk, horký nápoj, slavnostní slova… To všechno se té noci stává pečetí chvíle. Tančí, oči rozšířené, chvíle je výjimečná. Je to slavnost, koncert, představení pro duši.

Do mého života se každodenní rituálky pokoušely vniknout od pradávna a bez úspěchu. Ať to byly všechny ty opakované úkony od ranního vstávání ve stejnou hodinu a minutu, čištění zubů nebo včasný příchod do nejrůznějších ústavů a zařízení. Rituálky v podobě nejrůznějších opakovaných úkonů, které jsou prý užitečné avšak tak nepovznášející. Silným propagátorem byl můj otec, jehož ritualizace života dostoupila takové dokonalosti, že bylo možné si podle jeho pohybů v prostoru a čase řídit hodinky. Dvakrát otočit kohoutkem, ruce namydlit a promnout, pohyb pro ručník. Obsedantní jistiny a řád. Zmatek se ho zmocní a jeho svět se hroutí, pokud není jeho ručník na svém místě. Jeho řeč sestávala z frází a rituálních obratů. Stal jsem se proto milovníkem chaosu a až zráním v čase, objevuji užitečnost rutiny. Pokud jsou rutinní úkony ritualizovány, přecházejí do pole znezbytnění, a tam zbytní, až se stanou rigidní pastí. Čím dál tím méně jsou děje a úkony ve spojení s vědomím toho, proč? Co? A jak? Nevšední jedinečný okamžik se bezmyšlenkovitým opakováním vytrácí ze zorného pole. Jedinečné úkony, dny, setkání splývají v jeden společný všední úkon, den, setkání. To byl proces jak nevšední zamáčknout do bláta všednosti.

Za opačný konec jsem všednost začal chytat, když jsem si nejdříve při vedení oddílu a později na kurzech Prázdninové školy Lipnice kladl otázku, jak udělat ze všední chvíle nevšední? Jak a čím dát okamžiku, slovu, pohybu váhu nezapomenutelnosti. Jak pozvat do hry emoce, které angažují cit, jímají, vtiskávají a zapalují.
Myšlenky se mně rozbíhají do šířky, ale musím dál sledovat to klubko, které se tak neochotně odvíjí.
Takovou chvílí je ritualizovaný děj. Rituál je slavnost realizace. Chvíle je posvěcena uzavřením v čase, znalostí děje, důvodů setkání. Rituál se odehrává především v srdcích a myslích jeho účastníků. Pokud jsou mysli a srdce neúčastná, není ani rituálu.

Ritualizace přináší sjednocení a svědectví. Rituál se jen obtížně odehraje v soukromí. Potřebuje svědky i mlčenlivé (stromy, krajiny, skály, předměty), kteří přijmou událost na sebe a stanou se jejími stvrditeli a nositeli paměti. Paměť je důležitým prvkem síly rituálu. Společným pohybem, vystrojením místa, těla se vystrojí i duše účastníků. Nastane-li sladění, začne se odehrávat proměna zúčastněných. To všechno moc dobře znají církve a jejich rituály mají dobrý předpoklad stát se ritualizovaným dějem neobyčejné síly. Číhající pastí je pro ně rutina.

Co musí mít silný rituál:
Dobrý důvod (srozumitelný a lákavý pro celé společenství)
Přípravu (personální, kostýmů, písní, místa, dějů, pomůcek, rozdělení rolí, signály)
Zahájení (jasný signál pro vstup do rituálního prostoru – vnitřní i vnější)
Průběh (raději procvičený nebo pevně vedený obřadníkem)
Ukončení (jasná hranice pro návrat do reality – vystoupení z rituálního prostoru)

Rituální prožívání se „neodrazí od břehu reality“, pokud jeho účastníci necítí důvěru (v prostředí, kde se nacházejí nebo vedení) nebo tápou v průběhu. Odevzdání do děje a prožívání je tehdy mizivé. Racionální složka převládá a přitom rituál je potravou pro emoce, ze kterých později bude rozum čerpat a žít. Je nezbytné, aby průběh byl buď tradiční, nebo s ním byli účastníci dobře obeznámení. Zde není prostor pro improvizaci a každý církevní, královský či prezidentský protokol to ví. Je nutné vytvořit podmínky důvěry v bezpečná pravidla, aby mohlo nastat odpoutání.
Vzato „kolem a kolem“ rituál potřebuje vše co dobrá hra. Odměnou pak je výhra nad prázdnotou a zmarem. Je to šance prožít a znásobit svůj jednotlivý prožitek.

Nuž to bylo něco obecného, co jsem za roky koketování s rituály objevil. Teď, abych „pustil chlup“, tak popíšu snažení, kterým si lámeme hlavu v kurzu Quo Vadis? už několik let. Quo Vadis? je kurzem pro muže a od začátku si klademe otázku, v čem spočívá potřebný iniciační přechodový rituál na cestě k dospělosti. Předání občanského průkazu, maturita ani první sex tím rozhodně není. Opakovaně nás účastníci přesvědčují, že to je to, co hledají. Hledají potvrzení sebe ve světě. Různé tradice tomu říkají různě: hledání vize, sjednocení, osvícení, setkání s Bohem. Je to to, co ospravedlní naši plýtvavou existenci. Není koho se zeptat, odkud si vypůjčit, abychom nepadli do tradice náboženské nebo kulturní. V církvích tuto roli zastává kněz, ale toho ponechme církvím. Není tu vážený stařešina, který by znal odpověď a návod a provedl nás tímto rituálem. Jak málo si dnes vážíme stařešinů. Nemají pro nás žádná tajemství, která by strážili a předávali dychtivým… Je to hledání záblesku pochopení a smíření, dotyk zdroje, dotyk věčnosti ve věčné pomíjivosti všeho.
Potvrdili jsme si zatím, že cesta k iniciaci vede přes zranění a jeho přetvoření ve zranění posvátné. Dalším stupněm je přijetí a začlenění (přijetí místa) se do proudu mužských předků. V křesťanské tradici by se to dalo přirovnat křtu. Dalším krokem bude zřejmě odpoutání se. Uvidíme, kam nás tyto pootevřené dveře zavedou. Jsme na dobré cestě k ustanovení ateistického a velmi současného přechodového rituálu z dětství do dospělosti. Pokud taková věc jako přechodový rituál – dát a přijmout požehnání (ujištění se) může bez víry, respektive v perspektivě osobní víry existovat.