Rituál: co dělá člověka člověkem?

Rituál dnes

O rituálu se mluví poměrně často, nejčastěji snad ve spojení „vyprázdněný rituál“, když mluvíme o rituálu jehož smyslu nerozumíme nebo nejsme schopni ho prožít. Rituál zároveň evokuje cosi stereotypního a nudného. Užívání slova rituál pak kolísá mezi společenskými událostmi a gesty nebo zvyky jednotlivců. V moderní společnosti můžeme sledovat postupné opouštění a mizení rituálů ospravedlňované právě jejich zbytečností a křečovitostí. Rituály zkrátka zdržují. Zároveň, a to je velmi podstatné, se ukazuje jistý hlad po rituálu, ztracený rituál nám bytostně chybí, rádi bychom ho obnovili, ale tradiční formy jsou často nějak nedůvěryhodné. Co vlastně rituály jsou a k čemu slouží?

Rituály z pohledu religionistiky

Religionistika, jakožto věda, která studuje historii náboženství a jejich smysl, si nutně klade otázku po podstatě rituálů, které můžeme najít po celém světě, a tak je můžeme považovat za jakýsi konstantní antropologický projev, který zkrátka patří k přirozenosti člověka. Společnost bez rituálů je podezřelá a značí jakési odchýlení od této přirozenosti. Případně a mnohem spíše se v ní rituál přesouvá do jiné sféry, než kde bychom ho čekali, nebo se proměňuje v něco, co bychom rituálem nenazvali.

Rituál v pohledu Victora Turnera

Jedním z podnětných pojetí rituálu mohou být práce britského kulturního antropologa Victora Turnera (1920-1983). V rituálu nalézá „antistrukturální prvek“, který je podle něho zdrojem jeho síly. Turner vychází z koncepce přechodových rituálů (tedy rituálů, které zajišťují přechod jedince z jedné životní fáze do jiné, např. tedy iniciace do dospělosti), jak ji představil Arnold van Gennep, který se domnívá vidět v tradičních rituálech tři části: preliminální, liminální a postliminální. Tradiční společnost se vyznačuje poměrně jasnou strukturovaností rolí, vztahů a hodnot. Liminální fáze je čímsi negativním oproti navyklému řádu společnosti, často se vyznačuje inverzí (motivy smrti, proměny rolí, společenských pozic), liminální je neviditelnou zónou, která stojí mimo společnost. Převrácení rolí není jejich negací, ale místem jejich reflexe – rituální smrt může být momentem uvědomění, co je to vůbec život. Podstatné je, že role liminality není pouze negativní, strukturu jenom nepopírá, ale umožňuje její vztahy projasnit a zřetelněji nahlédnout, uvědomit si jejich relativitu, případně strukturu i měnit. Zatímco v kmenových společnost bývá liminalita přechodným jevem po dobu určitého rituálu, ve velkým společnostech může být institucionalizovaná něčím, co vystupuje z obvyklé struktury (šašek, kláštery, filosofové, věštci). Dynamika společnosti se pak rozvíjí v polaritě s těmito institucemi.
Ve své knize Průběh rituálů Turner ukazuje konflikt struktury a liminality jako základní proces, na němž stojí společnost, liminalita nemá jen kognitivní charakter, ale i existenciální. Struktura a její opak nesouvisí jen s klasifikací, ale nabízejí také dva odlišné typy sociálních vztahů. Pro strukturu je typická společnost, kde jsou jasné vztahy a pozice, pro liminalitu je typická communitas (např. neofyté, jedinci společně podstupující iniciaci, mají mezi sebou mnohem silnější pouto díky momentální ztrátě jakéhokoli společenského statusu a snášeným útrapám). Communitas vzniká všude tam, kde se jedinci vzdají svých sobeckých snah, sdílejí jednu vizi a zároveň se vymezují vůči tradiční společnosti (prvotní křesťané, hippies, odpůrci totalitních režimů atd). Jelikož každý řád pramení z chaosu, struktura z liminality, zakládá se i společnost na zkušenosti communitas. Turner tak přináší nový prvek, který je sice stále sociální, ale pro tradiční antropologii a její postupy nezachytitelný, vnáší prvek humanismu, odkazuje se třeba na Martina Bubera a vztah Já a Ty (který je samozřejmě každou objektivní metodou těžko měřitelný, protože se právě jedná o vztah nepředmětný mezi dvěma osobami).
Liminalitu nachází v každém rituálu (nejen u přechodových). Smysl rituálu spočívá v kontrastu formy s něčím, co ji přesahuje. Rituál je příležitostí pro setkání s jinakostí. Rituál transcenduje všechny kategorie, otevírá prostor liminalitě, která stojí mimo všechny kategorie a struktury teprve rodí. S tím, že některé rituály liminalitu obsahovat nemusí se vyrovnává tak, že rozlišuje rituál a ceremonii, která je tedy čímsi pouze vnějším. Náboženství odpovídá každé společenské snaze o konfrontaci s antistrukturou, Bohové a další tradiční náboženské pojmy jsou vyjádřením právě liminality. Podstatou náboženství je pro Turnera neuchopitelná communitas jakožto sociální zkušenost, jakožto zkušenost toho, že člověk není pouze „já“, ale je bytostně v sounáležitosti vztažen k druhým.
Takto se můžeme dívat na rituál z pohledu společnosti, kdy se tedy ukazuje jako prostor, ve kterém se může objevit cosi neznámého, nového a intenzivního. Rituál je místem, kde se zjevuje inspirace, kde promlouvá Bůh a kde se dotýkáme nitra a ke dáváme vzniknout intenzivním vztahům s druhými.

Rituál v pohledu Mary Douglas

Trochu jiných aspektů rituálů si všímá rovněž britská antropoložka Mary Douglas (1921-1997), která se snaží poukazovat na nezbytnost rituálů pro moderního člověka. Rituály jsou podle ní pro společnost více než slova pro myšlení. Sociální rituály vytváří společenské vztahy (př. potřásání rukou, dárky, pohledy, mnohdy ryze formální věci, ale mají určitý smysl). Rovněž přátelství by nebylo možné bez specifických rituálů (např. milenecký vztah, to je na počátku především jeden velký rituál, který může z vnějšku působit značně „nesmyslně“). Mary Douglas např. líčí rituál afrického Dinky, který jde domů na večeři a nestíhá. Místo toho, aby rychle spěchal, se zastaví a udělá svazeček trávy u cesty, který má magicky zapříčinit, aby přišel včas. Tímto na první pohled nesmyslným aktem, kterým čas naopak ztrácí, dosáhne Dinka chvíle soustředění a jasně si uvědomí, co má nyní dělat a spěchá dvakrát rychleji. Moderním jazykem bychom to snad mohli nazvat time managementem. Chvíle, kdy sedíme nad diářem, sepisujeme si úkoly a uspořádáváme den, nám čas bere, ale my přesto věříme, že ho tím naopak získáme - právě tím, že budeme soustředěnější a budeme vědět, co je třeba dělat jako první.
Z toho všeho Douglas vyvozuje, že rituál pomáhá zažívat živěji to, co bychom zažívali stejně (třeba takové ranní kávové rituály: zkuste ráno vypít kávu s vědomím, že jde od počátku o rituál – tedy cosi hodnotného smysluplného, co má intenzivní chuť). Rituál vytváří rámec, soustředí pozornost a mění kontext. Rituál zároveň umožňuje prožívat něco, co bychom jinak neprožívali, pomáhají nám např. strukturovat čas – dny v týdnu, svátky atd. Rituály a svátky život rytmizují, fázi těšení se a práci na obživě střídá hýřící slavnost plná „neužitečných“ gest. Rituál vytváří z života celek, naše zkušenost je často fragmentarizovaná, protože rituály postrádáme. Rituál prostředkuje zkušenost, rituál oceňuje zkušenost, pokud mu svěříme důvěru.

Alfred Reginald Radcliffe-Brown

Poslední, o kom se krátce zmíním, je taktéž britský antropolog Alfred Reginald Radcliffe-Brown (1881-1955), který v návaznosti na Emila Durkheima chápe rituál především funkcionalisticky. Rituál plní ve společnosti zcela zásadní roli, bez které by ji nebylo možné udržet. Radcliffe-Brown řadu let studoval primitivní komunity, které měli 40-50 členů, lovců-sběračů na Andamanských ostrovech. Na základě svých zkoumání chápe kulturu jako adaptační mechanismus, který umožňuje společné soužití v jistém řádu. Společnost je organismus a každá jeho část participuje na životě celku. Společnost především stojí na určitém systému pocitů (existuje tedy v hlavách jednotlivých členů), díky kterému je celkem a jedinec je na ní závislý. Význam rituálů pak tkví v tom, že společnost udržují, totiž, že udržují právě určitý systém pocitů, který se zdá prospěšný pro soužití, a tyto pocity dále předává dalším generacím. V tomto rámci Radcliffe-Brown zkoumá např. význam smutnění, nářku a objímání, které se jako prvek vyskytuje v řadě rituálů. První významný postřeh, který uvádí, je, že pláč v těchto momentech je především zvykem, velmi často vůbec není autentickým a spontánním výrazem jedince, ale je právě prostředkem, jak uvolnit emocionální napětí a nastolit harmonické soužití, které je kdesi přítomno. Pláč a objímání má tak své místo v řadě nesourodých situacích jako je setkání dlouho odloučených známých, v rituálu usmiřování dvou skupin, kdy pláči a objímání předchází vyjadřovaná agrese jedné a pasivní přijímání druhé skupiny, nářek a objímání mrtvého těla, objímání a nářek v okamžiku, kdy se setkají ti, kteří drželi smutek a s ostatními, příbuzní manželů na svatbě nebo matky při iniciaci svých dětí. Přičemž tento rituál má vždy tu roli, že nějakým způsobem ustavuje vztahy mezi jednotlivci, skupinami nebo skupinou a jednotlivcem - tento vztah obnovují, uvolňují nebo harmonizují, ruší nebo zásadním způsobem mění (při svatbě či iniciaci). Souhrnem: rituál symbolickými prostředky a gesty jaksi pečuje o emoce společenství a udržuje jeho kontinuitu.

Rituál jako vnitřní jednání

Rituálem se může stát v podstatě každé jednání, pokud je činěno tak, že se rituálem stane. Rituál je jednáním, ve kterém nejde ani tolik o to, co se dělá, není zaměřen k nějakému cíli nebo užitku, kterého je třeba dosáhnout. Spíše jde o to, jak se to dělá, jakou má jednání kvalitu. Vystupuje zde před námi něco, co bychom mohli nazvat „vnitřním jednáním“. Rituál je jakousi průpravou, cvičením v tom, jak jsme schopni vnitřně jednat, zakoušet, hluboce prožívat. To, co je z něj vidět, je pouze vnějším prázdným rámcem, který musíme naplnit. Na opakování rituálu nejlépe vyvstane právě to, co jsme my – naše prožívání a zakoušení. Naše běžné jednání je obvykle velmi účelové, chceme dosáhnout cíle, jakým způsobem – to je do jisté míry jedno. Proces, kterým cíle dosáhneme, může být často zmatený, nervózní nebo netrpělivý, důležitý je cíl, který do jisté míry vykupuje tuto cestu. Rituál je ale něco jiného, je čímsi posvátným, právě on by měl být proveden soustředěně, i kdyby vše ostatní kolem mělo být chaotické. I sebemenší nepravost se v rituálu pozná a on tak ztrácí svůj potenciál – a rituál by měl do jisté míry „potencovat“ naše jednání. Rituál by měl vnitřně proměňovat, kultivovat – možná proto jsou odpudivé, protože od nás žádají určitou míru kázně a soustředění, která je nezbytná pro práci na sobě – mnohem raději konáme práci s viditelným vnějším výsledkem, kde nedbáme na vnitřní zakoušení.
Sváteční večeře je něčím, co ostře vystupuje z běžného času, na takovou večeři se dlouho vzpomíná. Kdybychom během této večeře počítali čas, o který přicházíme, nedávalo by to smysl. Sváteční večeře je něco, kde je třeba být plně přítomný a tuto svou přítomnost nepřerušovat. Navenek může být rituál nesmyslným jednáním a to je pravda, rituál nemá žádný smysl, alespoň na rovině pragmaticko-účelové. Rituál je něco, co se podobá spíše umění, je něčím poetickým a stejně nesmyslným nebo naopak smysluplným jako člověk, který si večer v křesle čte básně. Konečně ale každé naše jednání může být prováděno a prožíváno jako rituál, jako cosi posvátného, jedinečného a vnitřně obnovujícího.

Zážitková pedagogika a rituály

Konečně, čeho podstatného si můžeme povšimnout, budeme-li se dívat na zážitkovou pedagogiku perspektivou různých pojetí rituálu? Pár poznámek:

• Povědomé nám možná budou Turnerovy pojmy communitas a antistruktura nebo liminalita. Zážitkový kurz může často odpovídat popisu iniciačního nebo přechodového rituálu. V první fázi účastník přijíždí na kurz, kde se obvykle v první fázi dbá na to, aby se náležitě „oddělil“ od svého „každodenního strukturovaného“ života, stal se jaksi dočasně „neviditelným“. Náležitě oddělen pak prožívá fázi chaosu, liminality, něčeho zcela jiného, když vystoupil ze svých obvyklých struktur, vztahů a zkušeností a dává se něčemu novému, co může jeho životní strukturu vnitřně obnovit, proměnit. Zároveň v této fázi, kdy se náhle nemá o co opřít a neví, co ho dále čeká, mohou díky otevření se ve skupině vznikat intenzivní vztahy, může se ukázat ona Turnerova communitas těch, kteří spolu sdílí oddělení od světa a vystavení nejistotě. Na konci kurzu by pak měl být věnován prostor uzavření této fáze a zvědomění návratu zpět, opětovné reintegrace do společnosti a vlastního života.
• Řada kurzů v PŠL jsou iniciační nebo přechodové implicitně a nahrazují tradiční rituály. Mokoša, jakožto kurz hledání ženskosti, má za své předchůdce např. svátky Braurónií ve starém Řecku, kdy šlo o iniciaci dívky v ženu. Kurz pro muže a o mužích, Quo vadis, zase pracuje s mužskou iniciací, kterou můžeme doložit, kam až písmo sahá. Kurs Budeme tři je skutečným společným přechodovým rituálem, který shromažďuje účastníky, kteří prožívají stejnou životní fázi a tuto fázi se snaží zvědomit a připravit je na její zvládnutí. Tyto kurzy (nejenom) nahrazují prázdné místo po ztracených rituálech – zvědomují situaci člověka, začleňují ji do širších kontextů a ukazují také něco, co v každodennosti může zůstat přehlédnuto, otevírají smysl. Především pak připravují na změnu role.
• Řada prvků zážitkových kurzů vykazuje rituální charakter, který pomáhá strukturovat čas. Každodenní čas věnovaný rannímu servisu, večerní reflexi může vytvářet tolik potřebné opěrné orientační body. Dramaturgie zase často vytváří vhodný rámec, který umožní zvědomit dříve opomíjené zkušenosti. Změna rámce, kulisy, kostýmy, slavnostní slovo, náhle mění vědomí a prožitek toho, co by obvykle stálo v pozadí.
• Velmi blízké zážitkové pedagogice je pojetí rituálu u Radcliffe-Browna - počet osob na kurzu se často blíží tradiční archaické společnosti a zážitkové pedagogice jde zásadním způsobem o péči a udržování systému emocí společenství, resp. skupinové dynamiky. Prostřednictvím rituálu nebo reflexe se setkávají dříve oddělené (a nyní trochu odcizené a vzájemně nesmělé) skupiny, vyčleněný účastník se skupinou, sleduje se nálada skupiny a vyjasňují případné tenze. Nastolují se vztahy, mění se vztahy, pravidelně se skupina celá setká sdílí zkušenosti a příběhy, aby pečovala o celek, aby byla celkem. To vše se často děje symbolicky, zprostředkovaně a někdy spíše než spontánně právě spíše právě určitou formou, která se na první pohled může zdát neupřímná, ale prostě funguje.
• Možná bychom mohli i domýšlet, že zážitková pedagogika právě svým důrazem na prožitek, na vnitřní zakoušení, je jakousi obnovou rituálu, resp. něčeho hluboce a přirozeně lidského. Vždyť pozorováno zvnějšku mnoho zážitkových aktivit budí dojem nesmyslnosti, když už ne přímo určité divnosti či podezřelosti. Zážitková pedagogika obnovuje smysl pro nesmyslné – vždyť, proč by si měl dospělý hrát? Kdybychom se pokusili hru nahlédnout jako rituál, možná by nám to umožnilo vykročit z úvah mezi realitou a fikcí.

Závěrem

Obnovování smyslu pro „vnitřní“ je podle mě hned vedle obnovování smyslu pro autentické společenství nejzásadnějším přínosem zážitkové pedagogiky v moderním světě, kde do určité míry supluje náboženství, ne v dogmatu, ale právě důrazem na ono „vnitřní“ a zároveň na něco, co toto vnitřní přesahuje.

Zdroje

Victor Turner, Průběh rituálů
Mary Douglas, Purity and Danger
Alfred Reginald Radcliffe-Brown, The Andaman Islanders