Rituály v Outward Bound New Zealand

Značka Anakiwa 4 km. Tam někde na konci to je. Jdeme po svých a cestou míjíme značku 1,6. Kamarádka Ola si dělá legraci, že tu mají asi značenou „93“ - rozuměj hru Devadesát trojku, kdy tým zdolá 93 km). No, téměř, jak se poté dozvídáme... Chceme si ještě něco v Anakiwě koupit, podívat se, rozhlédnout, než vejdeme do střediska. A v tom nám zastavuje pán, nakládá nás, obchody nikde, vesnička maličká jako blázen, ani tam nic není a na jejím konci je nápis:

Outward Bound Trust of New Zealand

Nevím, jestli to, co jsme zažily na 21 denním kurzu byly rituály nebo spíš tradice či inspirace ze světového OB. Pravděpodobně mix všeho, ale asi to nevadí. Zjevné ale bylo, že tady nejde jen o programy a že tyhle ritualizované dílky navíc tvoří jakýsi harmonický tmel, který dodává onomu kurzovnímu kolosu díl lidskosti, propojenosti a přesahu. A taky jej činí organizačně zvládnutelným. Nepamatuji si všechno, co jsme tenkrát zažily, ale beru si k ruce deník a to, co bylo nejsilnější z toho všeho zkusím zaznamenat. Třeba to může být inspirací k tomu, co tady u nás v Čechách ještě chybí. S mojí kolegyní a kamarádkou Olou Petrovou jsme byly přijaty jako pozorovatelky ke klasickému kurzu OB pro věkovou kategorii asi 16 – 20 let let. Strávily jsme tedy celých 21 dní se skupinou čtrnácti mladých lidí, která byla součástí ještě většího celku – zhruba sta účastníků. Jet totiž v určitém věku na kurz Outward Bound je tady jistá tradice, významnost, pocta. Je to krok, který je součástí vývoje, o kterém se ví, že pomáhá překonávat problémy, posouvá mladé lidi dál a pomáhá jim vyplout doslova ven na širé moře – outward bound, do světa dospělých. Název je tady na pobřeží naplněn doslova a do písmene. I tohle je pro některé mladé co sem přijíždějí jakýsi rituál - tentokrát přechodu k samostatnosti.

Rychlý sendvičový oběd a trénuje se zpívání. Za chvíli tu účastníci budou. Panuje dobrá nálada, několik instruktorů hraje na kytaru. Jde jim to. A pak někdo mávne, jde se ven, právě přijíždějí. S úžasem vidíme, jak připlouvá veliká loď a na ní se na palubě mačká několik desítek účastníků. Sešli z lodě po molu na trávník a šéf OB Gaike je vítá několika pozdravnými výkřiky maorštiny a pak se spustí sborový Welcoming Song. Instruktorů a všech ostatních (včetně kuchařek a rodin) je asi třicet a hned poté se jdou všem účastníkům osobně představit. Je to docela síla. Pak jsou účastníci rozděleni do skupin po čtrnácti, podepíšou, že budou na sobě pracovat, nekouřit, nepít a ještě spoustu dalšího. Je to pro některé významný okamžik. Pak se vyfotí ve svých skupinách a jdou se ubytovat. Je to tu velmi prosté, ale nikdo neremcá. Jsou tu palandy, matrace pokryté igelitovým povlakem, košíky v chodbě na osobní věci. A už to frčí, hurá do sportovního na nějaký ten strečink a PT (physical training), jak tomu tady říkají. Chvíli posilují – kliky, břicho, zadní kliky a nohy – a pak je lehký výběh. Celá skupina pohromadě, říká Trish, naše instruktorka. Tak jsme všichni běželi k oné značce 1,6 , kde byla oficiální otočka. Po cestě si jedna dívčina zvrtla kotník. Trish jim to dala vyřešit jako týmový úkol – udělejte něco, je to na vás. Vymyslete to tak, abyste ji nenechali samotnou a přitom se uhnali. Přišlo mi to geniální...

Tenhle strečink, posilování a výběh byl nakonec z mého pohledu jedním z nejzásadnějších rituálů, které na středisku drželi a hýčkali. Každé ráno v 6 hodin zvon vzbudil všechny, kdo byli na středisku. Byla tou dobou ještě tma, mírně chladno a v 6.05 začínalo ono PT. Hromadná posilovačka na asfaltovém place, stále stejná podoba, která končí tím, že se všichni vydají na výběh po silnici, 1,6 km tam a stejně zpět. Jednoduché, prosté, funkční.

Tři dva jedna Go! A tlupa stodvaceti lidí vybíhá na trať. Je to ďábelské, takhle po ránu. Každý už běží sám - na to, na co má. Trať už je jasná, nikdo na nikoho nečeká. Když dobíháme, instruktor nám říká čas, ale nic se nezapisuje. Je to jen pro nás. Pak všichni tak, jak jsme vletíme do moře a jdeme se zchladit. Odtud se jde pod obrovskou sprchu, která stříká do všech stran, průměr má tak 3-4 metry. Super. Honem převléct a na snídani, která je v 7.30. Jídlo je vždy na stole, talíře a misky připravené. Skupina co má jídlo na starosti je na kraji jídelny a všechny vítá. Když se všichni usadí, hlavní mluvčí začne krátkým proslovem a přáním do nového dne. Nikdo nesmí chybět. Jsou přesní a důslední.

Celých 21 dní je rozděleno většinou na třídenní bloky – expedice na kajaku, v buši, na moři na historické plachetnici/veslici, sólo, a nějaké menší bloky – skalní lezení, služba lidem mimo středisko a tak dál. Zdálo by se to proti našemu nabitému programu docela nudné, ale opak je pravdou. Kromě nezbytných dovedností se skupina učí to, co potřebuje třeba na úrovni komunikace. Každý si dává cíle, čeho potřebuje dosáhnout, v čem se chce zlepšit. Stejně tak skupina jako celek pracuje na tom, co jí trápí. Veškeré velení v terénu mají účastníci, vždy je jeden, který dostane informace od instruktorky a pak vede. A jsou zodpovědní za všechno. I za jídlo, které vezmou s sebou, za vše, co sbalí. A co se nepovede, je předmět k rozboru. Ano, dělá se to sice i u nás, v Čechách, ale v rozsahu 21 dní lze pracovat se skupinou úplně jinak. Pod dobrým vedením se skupina naučí spoustu věcí. Stará se o sebe, podporuje druhé v tom, aby dosahovali svých cílů – ne toho, co jim kdo řekne, ale toho, co si sami stanovili. Učí je, jak situace řešit, jak být zodpovědní. Nejen za sebe, ale i za ostatní. Návraty do střediska z expedic mají poté formu jistého rituálu – vybalit, roztřídit, uklidit, rozvěsit mokré. A sejít se nahoře, na půdičce domečku kde skupina spí. Je to taková povídací dílna. Místnost pod střechou, kde si lze sotva stoupnout, ale na sezení je pohodlná dost. Polštáře, tabule na psaní a to je všechno. A soustředěná pozornost na to, co se za celé tři dny událo, kam jsme se dostali, co bylo zásadní, klíčové, kdo se jak posunul. Je na tom naše skupina lépe, co se týká důvěry? O kolik? Komunikujeme lépe nebo hůře? Co se stalo? Jak to vyřešíme? Jaký si dáme plán na příště? A znovu breefing – naládování informacemi pro další část kurzu. Plány, příprava, balení, odjezd, akce... Všechno má svůj smysl. Zodpovědnost mají v rukou oni sami. Zažila jsem expedici na kajaku, putování v buši, kde fakt bez buzoly a čtení vrstevnic nedojdete nikam, protože všechno je divočina a chyba skupiny se zle vymstí, několikadenní plavbu na historické veslici- plachetnici, kde největší výzvou bylo nejen zkoordinovat posádku a vyplout, ale také dojít si na toaletu – rozuměj kyblík na zádi, před kterým v dobrých chvilkách dva přátelé podrželi kus plachty pro větší soukromí. Ale asi jedním ze zásadních časů, který jsem uprostřed kurzu zažila bylo sólo. Sólo ne půl dne, den, jako je znám z akcí Prázdninové školy. Ale sólo tři dny. Tři dny očisty těla i duše, na které asi v životě nezapomenu...

Balím, protože je zítra SÓÓÓLÓ... Cpu poslední věci do batůžku – spacák, kalhoty, fleesku, kartáček, pastu... Zdá se mi to všechno jako sen. Lezu na loď do kajuty, kde je kromě řídícího pultu ještě kuchyňka, mikrovlnka, sporák, dřez, v podpalubí tři postele, nahoře jedna. No to nemá chybu. Vézt účastníky na sólo lodí!! Už mají sbaleno a jdou, nakládají se. Je tma jako v pytli, navíc trochu mlha. Trish řídí loď a skoro nic nevidí. Obdivuji jí. Tedy tady musí instruktor umět věcí!! Řídit loď… Ani jí nemůžu nijak pomoct. Tim jí svítí chvíli na cestu, a pak už přijíždíme na ostrov. Molíčko a zabahněná cesta, kde tu a tam svítí páska s číslem. Místo na sólo. Je jich právě čtrnáct. Každou chvíli někoho oddělíme. Dobrou noc! Mají kus plachy pod sebe a nad sebe, aby si mohli vytvořit to, co se naučili na expedici. Bivak. Na každý den mají jablko, mrkev, ovesný flapjack, směs oříšků a rozinek a vodu. Žádné knihy, hodinky, jen papír a tužku. A několik úkolů, které mají za tři dny udělat.

Když to srovnám s Austrálií, mají tady zkrátka štěstí. Nemají tu jedovaté hady ani pavouky, jenom drzé posumy (taková kočkoveverka), na které jsem si musela v noci trochu zvykat. Přesto mají bezpečnostní systém, jak se dozvědět, kdyby se něco stalo a každý den osobně účastníky kontrolují. První noc spí instruktor na lodi vedle ostrova.

Došli. Celí špinaví, spokojení, vysmátí, odpočinutí. A tak rádi, že se zase vidí. Byla to síla je vidět. Vraceli se zpátky úplně jiní, dodnes je vidím, jakou energii v sobě mají a jak si váží každého z nich. Popsali spoustu papíru, něco skupině, jednotlivcům, sobě. Spousty díků, vděčnosti a uznání. Ta chvíle návratu zpátky ze sóla byla na kurzu jedna z nejsilnějších. Síla uvědomění že tohle není obvyklý čas a nejsou obvyklé vztahy – že se z nich stala skupina, ve které našli svoje místo byla nádherná.

Bez toho času, kdy byl každý sám by to takhle nenastalo. Na závěr by se rozloučili, bylo by jim líto, že už to končí, ale najednou by byli od sebe a určitě by nebyl čas a prostor na to všechno, co si mohli vzájemně říct. A že to stálo za to...

Když to dnes s odstupem vidím, uvědomuji si nutnost těchto nicnedělajících retrospektivních zastávek víc a víc. Otevřou všechno, co potřebuje ven, uvolní nás, dovolí nám zažít pocity, které v sobě nosíme. Být jen tak. Odejde strach, bariéry, otazníky. Nemusíme dělat vůbec nic – jen se starat o sebe, spát, jíst, pít, dovolit si zažívat to, co se děje uvnitř. Každý prožije svoje sólo jinak, ale ten kontakt se sebou a s přírodou pootevře každého. Přijde větší nadhled, pohoda, pocit vděčnosti za to, co všechno máme a uvědomění si lásky k ostatním. Jakkoliv dlouhé sólo je dar...

Ranní PT (physical training) a občasné výběhy během některých expedic nakonec všichni zúročili v závěrečném půlmaratonu. Někdo ho částečně šel, ale všichni ho zvládli a převážnou část opravdu uběhli. Za těch 21 dní se dostali pravidelným pohybem k tomu, že zvládli něco, co by nikdy nedokázali. A navíc – spoustě z nich ten pohyb zůstal, protože jim potom prostě chyběl. I my na tom byly stejně, když jsme poté odjely ze střediska OB a cestovaly po svých. Je to zvláštní – nejdřív je to obtěžující záležitost – vstát v šest a bleskově se dát do sportovního. A po dvaceti dnech je to něco, na co se těšíte, co s sebou nese zvláštní atmosféru i prožitek. A nakonec je vám líto, že to končí. Byť by to jako každodenní chléb nejspíš to kouzlo ztratilo... Když si dneska čtu svoje zápisky v deníku – vidím sama, jak mě to chytlo... A nebyla jsem sama.

Kmitám na PT. Naše poslední...Chceme s Ann běžet pod 13 minut. Je děsný dusno. Mám žízeň. Cvičí se na trávě, protože na PT courtu vytekla žumpa. Je to hezké, mnohem lepší. Běžíme už od začátku spolu, asi od poloviny druhé části se trápím, píchá mě na boku. Ou jé.. Naštěstí ne moc. Na pslední rovince už nemůžu. Říkám jí ať běží, jenže ona už asi taky nemůže. Máme osobák, ale pod 13 minut to není. Ann je trochu smutná... Nevím, pokolikáté jsme to běželi, ale s vědomím konce byly moje smysly tentokrát jinak zbystřené. Uvědomila jsem si, že je zvláštně cítit moře a voní kytky. A že po cestě rostou fuchsie v keřích. A že mám vždycky žízeň. A že poslední rovinka je strašně dlouhá. A že to bylo nejspíš poslední PT v mém životě.

Ten poslední den je vůbec plný závěrečných ceremonií a rituálků. Úklid, balení a pak se sází stromy. Každá skupina jeden. Aby i za desítky let tu byly tak dobré a pevné stromy, na kterých půjdou udělat vysoká lana. A protože ty nejstatnější kauri stromy potřebují ochranu od ostatních, aby mohly dosáhnout ve skrytu pod větvemi ostatních určité výšky a síly k přežití, vysazují se kolem jednoho hlavního také ostatní. V přírodě se toho totiž takhle přirozeně děje čím dál méně a proto tyhle vzácné stromy pomalu vymírají. Kolem nás jsou stromy různého stáří, které vypovídají o tom, že nejsme první, kdo tohle dělá. Krása. ...A už smeřujeme na hlavní plac pod vlajky, kde každý dostává diplom a formálně se„odepisuje“ z kurzu. Instruktoři gratulují svým svěřencům a oceňují jejich pokrok. Je to hezké a atmosféra objímající. Kruh se uzavírá.... Všichni se posouváme k molu a je čas na další rozloučení… Celý instruktorský sbor zpívá písničku na rozloučenou „Did you try, on the ropes this month, did you fly, above your hopes this month, did you grow enough, did you fly enough for you this month...“ A najednou je tu loď a všichni nastupují. Jdou proměnění a obohacení zase vyplout do svého světa, na širé moře, tak trochu „outward bound“. A už je vážně konec...

Jenom chvíli poté je středisko a jeho řád jak proměněný. U slavnostního stolu se schází všechno obyvatelstvo střediska ke společnému jídlu. Je to zvláštní oběd. Jsou tu kuchařky, rodiny, děti, všichni, kdo žijí na středisku. Je to chvíle si říci, co se za ten měsíc událo, kdy byl kdo nahoře a kdy dole, co se povedlo a co ne. Má to strukturu, všichni ji znají. Není to jen tak náhodné povídání. Je to také čas rozloučit se s těmi, kteří odcházejí. A jsou to především ti z nich, kteří tu po tři roky žili. Nikdo tu nesmí být déle než je stanovený čas pro jeho roli. A tak i dnes někteří odcházejí. Je to silná chvíle. Zvedají se jeden po druhém a vzájemně říkají těm, kterých se to týká slova uznání a přání do budoucna. Chvíle zastavení se v tom kurzovním běhu. Nerozumím všemu, ale je to silné i tak, vstává mi po těle husí kůže a slzy mi jdou do očí.

Brzy poté náš pobyt na středisku Outward Bound na NZ skončil, ale díky prezentaci Prázdninové školy Lipnice, člena OBI, kterou jsme museli opakovat hned dvakrát, neskončil tenhle příběh. Po návratu jsme díky nadšení místních instruktorů o naše metody s Olou připravily po letech v PŠL Intertouch – následovníka historického Interprojektu. Na něj přijel z NZ dnes již v Čechách známý učitel na univerzitě Andrew Martin. A nejen, že si na něm vybral ženu Lenku, ale spolu s českými odborníky (z Prázdninovky i FTVS) dal zrodit co já vím minimálně dvěma knihám. Jednu o českém přístupu na kurzech a dramaturgii programů. Na další Intertouch už přijeli také Australané a vrátili se domů s požadavkem, abychom kurz přijeli udělat i k nim… A co se stalo tam, o tom zase někdy jindy :-)