Rodinné táboření jako dar vztahů

Přijela jsem domů z jiného světa a přitom jsem nebyla vzdálena více jak 80 km odsud. Vybaluji špinavé prádlo z kufrů a vyháním škvory z domu. Všechno voní ohněm a bylinkami, které máme usušené v pytlíčkách. Třeba mateřídouška, ta umí krásně zavonět rozkvetlou loukou.
Kdeže jsem to se svou početnou rodinou vlastně byla? Už podeváté na táboře občanského sdružení Veterán green v tee - pee, kde se nás letos sešlo skoro 50. Rodinné táboření funguje tímto způsobem již 12. rokem, protože tátové našich dětí dostali chuť umožnit svým rodinám život na táboře v přírodě.
Možná se teď ptáte, co může být pro člověka současnosti zajímavého na tom, když si dočasně hraje na život ve smečce? Tady je důležité si nejprve uvědomit, jak jsme ve 21. století individuální tvorové, často odtrženi od přirozeného rytmu přírodního plynutí času, bez chuti zažívat opravdové pocity mnohdy i nepohodlí na vlastní kůži. Zvykli jsme si na požitky a jen neradi opouštíme zónu komfortu. Dva týdny na táboře přináší najednou nové, často ohrožující pocity. Třeba při usínání na posteli z větví, kde uprostřed plátěného obydlí hoří oheň, jehož jiskry vylétávají až k obloze a pro některé hrozivě natahuje stíny, a zvenku se ozývají neznámé zvuky ...
Zájmy přežití ve skupině měly historicky v kmenových společnostech přednost před zájmy individuálními. Učíme se podřizovat novým nepsaným zákonům, které přinášejí klíč k sounáležitosti ve skupině. Vždy znovu a znovu mě dojímá, když dospívající dělají program pro malé děti, popřípadě chovají kojence, když chlapi projevují radost z toho, že společně porazí strom v lese a dotáhnou dřevo do tábora, nebo když ženy uvaří ovocné knedlíky pro regiment jedlíků a nestěžují si na únavu.