Smysl zážitkové pedagogiky při práci s dospívajícími z pěstounských rodin a dětských domovů

1. Dva roky práce s mládeží, která má „jen“ problém s identitou
K rozhodnutí, napsat tento článek, mě vedly dva roky intenzivní práce s dospívajícími z pěstounské péče a dětských domovů. Dva roky jsem vedl projekt psychosociálního výcviku s touto cílovou skupinou. Během těchto dvou let se mnozí z chlapců a dívek staly zdrojem inspirace a motivace k práci s lidmi, kteří mají z různých důvodů horší startovní pozici. Vedly k obnažení a zhroucení stereotypů. Vedly k úvahám o poměru vlivu genetických vloh a výchovy na zrání jedince.

Z této cílové skupiny jsme měli velký respekt a cíleně jsme preventivně pracovali s řízením rizika. Dva roky projektu mně a můj tým naplnili motivací se věnovat dané cílové skupině.

V průběhu těchto dvou let jsem také nastoupil na základní školu jako školní psycholog. Má zkušenost při práci s jednotlivci a skupinami na škole mě stále znovu vede k poznání, jak těžkou má práci pedagog, který stojí před třídou, ve které je 29 dětí. Nemá k dispozici tým, který by mu pomohl zaujmout pozornost dětí. K dispozici má 45 minut, ve kterých si musí zjednat respekt, pozornost třídy, pracovat s jejich motivací a někdy také odolávat různým testům autority.

V porovnání se situací klasického vyučování a práce s mládeží vystupuje stále silněji otázka o možnostech zážitkové pedagogiky.

2. Kontext a popis projektu
Iniciátorem projektu bylo Informační středisko Mikuláš. Podporuje metodicky a edukativně pěstounské rodiny. Zástupce této organizace oslovil Outward Bound – Prázdninová škola Lipnice (OB-PŠL) a vyzval nás ke spolupráci. Spolupracovali jsme na celkem čtyřech zážitkových kurzech pro děti z pěstounských rodin a dětských domovů dva roky.

První rok (2010) se projekt jmenoval Cestou k sobě, rok následující projekt nesl název Cesta hrdinů. Primárně byl určen pro dospívající z pěstounských rodin, neobsazená místa byla nabídnuta do dětských domovů. Každý rok jsme realizovali dva šestidenní kurzy, s účastníky jsme pracovali i v období mezi nimi. Šlo o koedukované skupiny, první rok převažovaly dívky, druhý rok chlapci.

Oba roky byly poměrně úspěšné. Podařilo se nám plnit cíle, které jsou podrobněji rozepsány dále. Především se podařilo vědomě a cíleně pracovat s řízením rizika, a to jak v oblasti psychické, tak fyzické. Při přípravě jsme zvažovali práci s divadlem a dramaterapií, různé životní role. Nakonec jsme zůstali velmi při zemi a realisticky stanovili cíle. Ty jsou rozepsány dále.

Důležité bylo vytvoření uzavřeného diskuzního internetového fóra. Jednalo se o virtuální prostor, internetové stránky, které týmu umožňovaly intenzivnější kontakt s účastníky. To podporovalo vazby vytvořené na kurzu. Vztahy se posilovaly jak mezi účastníky navzájem, tak i mezi účastníky a lektory. Měli jsme také větší přehled o případných rizicích a mohli intervenovat. Například jsme doporučili psychoterapeuta v místě trvalého bydliště. Internetové fórum také umožňovalo pokračování programu, který začal na kurzu. Šlo o rozvojové rozhovory s koučovacím potenciálem. Ty se poté odehrávaly v uzavřených místnostech právě na tomto fóru.

Velkým, a úspěšným experimentem, bylo přizvání účastníků prvního projektu do realizačního týmu projektu druhého.

3. Účastnická skupina – charakteristika
Dospívající v pěstounských rodinách jsou velmi nesourodou skupinou. Zřetelné byly rozdíly v intelektu a sociální zdatnosti jednotlivců. Někteří z účastníků mají v historii celou řadu projevů poruch chování. Jde o agresi, ať již orientovanou ven nebo vůči vlastní osobě. Časté byly útěky z domu, drobné krádeže, konflikty se sourozenci, pěstouny nebo personálem dětského domova. Problémem, který se nám také objevil na kurzu je sexualizace vztahu, tedy snaha o využití sexuality pro zvýšení atraktivity ve skupině. V kombinaci s demonstrativním sebepoškozováním jde o tvrdou a nebezpečnou manipulaci.

Tyto projevy rizikového chování se však dají nalézt v jakékoli skupině adolescentů. Společným jmenovatelem naši skupiny je však výrazný problém s vlastní identitou.
Jejich biologičtí rodiče se o ně nestarají, ať již důvodem je jejich úmrtí, výkon trestu, vlastní nezralost nebo třeba nedostačující míra rodičovské lásky. Jejich pěstouni jim často poskytují veškerou emocionální péči, uspokojení základních životních potřeb. Proto pěstouni často nechápou, proč mají dospívající i děti touhu se s biologickými rodiči potkat. Pěstouny to zraňuje a obávají se, že přes veškerou péči je děti opustí. S otázkou identity souvisí otázka důvěry a bezpečného sdílení.
Co tedy chceme a můžeme těmto mladým lidem nabídnout?

4. Potřeby mladých lidí z pěstounských rodin a dětských domovů

Důvěra
Rodiče nám dodávají pocit bezpečí. Jedná se o ochranu před světem, uspokojování základních potřeb, podporu a útěchu v různých životních kolizích. Děti, které se dostaly do pěstounských rodin nebo dětských domovů, mívají absenci této základní důvěry ve svět, který je bezpečný. Komunita a kolektivy pro ně bývají často zdrojem soupeření o zdroje, boje o pozornost autorit. Nemohli jsme ovlivnit jejich základní důvěru ve svět a lidi, pokusili jsme se však o ovlivnění postojů.
Chtěli jsme, aby zažili pocit bezpečí a důvěry ve skupině. Aby získali zkušenost s fungující komunitou, kde se problémy mohou otevřeně řešit. Naším cílem bylo, aby si vyzkoušeli možnost otevřeného projevení vlastního názoru, i když je menšinový nebo nepopulární.

Sebedůvěra
Problémy s identitou vedou často také k poruchám sebehodnocení, často také k neadekvátním reakcím na zátěžové a konfliktní situace, které život přináší. Naším cílem bylo nabídnout účastníkům zážitek, jehož zpracováním by získali oporu do dalšího života. Aby nalezli vlastní zdroje, které pak mohou sami využívat.

Učení nápodobou
Chtěli jsme je také ovlivňovat vlastním příkladem. Proto jsme kladli důraz na vyvažování partnerského přístupu a jasného nastavování hranic. Pravidla jsme vytvářeli dohromady – dospívající i lektoři. Základní zásada poté byla – pravidla platí jak pro lektory, tak pro účastníky. Na kurzu byl například striktně zakázán alkohol, pro účastníky (někteří byli již plnoletí) to bylo přijatelnější o to více, že lektoři respektovali toto pravidlo také.

5. Cíle projektu a jejich naplnění
Témata kurzu byly dvě – důvěra a odvaha. Důvěra v sebe, ve skupinu, důvěra k lidem mimo kurzovní prostředí. Odvaha ve smyslu hrdinského činu, kterým může být třeba i překonání ostychu a sebevyjádření před skupinou.

Jak již bylo uvedeno výše, projekt obnášel dva kurzy, s dospívajícími jsme ale pracovali i v mezidobí.

Na prvním kurzu jsme téma důvěry a odvahy zpracovávali spíše v bezpečné, uzavřené skupině. Na druhém kurzu jsme pracovali na tom, aby pocit základní důvěry a odvahy k hrdinským činům přenášeli i do reálného života.

Cíle prvního kurzu:
A, Účastníci vytvoří komunitu, kde budou moci sdílet zážitky a řešit případné konflikty.

B, Účastníci si identifikují individuální oblast, ve které je pro ně nejtěžší vykročit z komfortní zóny (skok na vysokých lanech, sebeprezentace před skupinou, sociální vztahy a další).

C, V oblasti, kterou si identifikují, vykročí z komfortní zóny – úspěšně tak zvládnou hrdinský čin.

Všechny cíle byly ještě dále specifikovány, měly také kvantifikovaná kritéria, která určovala míru jejich naplnění.

6. Naplnění cílů kurzu
V naplnění cílů kurzu se diametrálně odlišují oba dva roky projektu. Na prvních dvou kurzech jsme například řešili drobné krádeže, které výrazně nabourávaly důvěru ve skupině. Toto nepříjemné téma jsme však otevírali v rámci komunitních setkání a snažili se o jeho konstruktivní zpracování. Zřetelné však bylo, jak se po každé krádeži navýšila nedůvěra a podezřívání. To mělo samozřejmě vliv na sdílení a otevřenost ve skupině. V prvním roce se nicméně podařila práce s hrdinskými činy a jejich přenosem do reality. Jednak si každý z účastníků vyzkoušel překonat výzvu, která pro něj byla náročná. Šlo například o překonání strachu z výšky, pozitivní překonání vlastních fyzických limitů, vystupování před skupinou a další. Výborně zafungoval rozvojový program, kdy na prvním kurzu účastníci definovali konkrétní cíl, kterého chtějí dosáhnout a pak na něm spolu s lektory pracovali po celou dobu trvání projektu. Šlo například o zlepšení vztahu s pěstouny, větší míru osamostatnění, dokončení školy i přes konflikty se spolužáky a jiné.

V průběhu druhého roku byla skupina výrazně semknutější, krádeže se neobjevily vůbec. Komunita také integrovala všechny členy, i když u některých si to žádalo větší intervenci lektorů. Neobjevovaly se náznaky šikany, téměř nikdo nebyl outsider. Skupina umožnila projevení i méně průbojným členům, ti naopak dostávali podporu lídrů. Menší zájem byl však o práci na rozvojových tématech, přenos hrdinských činů do reality byl méně intenzivní.

Přesto lze oba roky projektu hodnotit tak, že se podařilo naplnění stanovených cílů.

7. Možnosti zážitkové pedagogiky při práci s danou účastnickou skupinou
S dospívajícími jsme navázali vztah. Zažívali jsme s nimi emočně vypjaté situace. Zvlášť odjezdy z kurzů domů byly někdy doprovázeny zvlhnutím očí. Zpětnou vazbou pro nás byly informace pěstounů, kteří jednak popisovali, že jejich svěřenci o kurzech neustále hovoří, často si však také všimli změny v chování chlapců i děvčat. Větší sebedůvěra, konstruktivnější řešení konfliktů, vyšší schopnost vlastní sebereflexe.

Za trvání projektu jsme nemohli a nechtěli měnit osobnost lidí, kteří s důvěrou přijeli na náš kurz. Snažili jsme se však ovlivnit postoje k sobě i okolnímu světu.

Účastníky jsme nesytili informacemi, ale vedli je k rozvoji sociálních kompetencí – asertivitě, empatii, dodržování hranic a toleranci.

Když o tomto projektu hovořím s učiteli, naplňuje mě to hlubokou důvěrou, že pracovat na rozvoji těchto dovedností se dá téměř s kýmkoli. Zážitková pedagogika umožňuje bezpochyby hluboké změny. Pro naši skupinu ale tento druh práce vyžadoval enormní energetické zatížení, a to v poměrně širokém týmu. Kromě vedení programu a jeho rozborů šlo také o přesnou diagnostiku skupiny a rizikových jednotlivců, případně krizovou intervenci. Kvalitní program také obnášel velkou materiálovou náročnost. A samozřejmě čas. Když občas srovnávám zážitkovou pedagogiku s klasickým školním vyučováním, nezbývá mi než vzdát holt těm kantorům, kteří i přes veškeré obtíže spojené s jejich posláním zůstávají optimisty.

Na konci druhého kurzu nás účastníci intenzivně přemlouvali, abychom pro ně udělali pokračovací, třetí kurz. Usmívali jsme se a těšili se, až budeme sami a z našich beder slehne ta obrovská tíže odpovědnosti a stálé koncentrace.