Štafeta osobností; Josef Valenta > Jan Slavík; Jako vůně květiny

Co pro Tebe, Honzo, v životě znamená „dar“ a „darování“?
Koluje mezi lidmi takový povzdech, že život je svou délkou a některými kvalitami podoben žebříčku do kurníku. Začnu Ti na tuhle otázku odpovídat od jeho spodních příček. Pamatuji si, že když jsem bylo dítě tak asi desítileté, byl jsem velmi komerčně zaměřen a náruživě jsem se těšil na hmotné dárky. Takže v době svátku, narozenin, Vánoc jsem ani nemohl dospat. Dodnes se mi jako jeden z těch vysněných darů vybavuje dřevěný datel na tyčce, který klouzaje dolů do ní klofal a způsobil mi dlouhá muka žádostivosti před jedněmi narozeninami.
Jak přibývalo let, rostlo i pochopení, že radostné čekání na dárek leckdy bývá na celém aktu obdarování jeho lepší částí. A že často přináší víc potěšení někoho obdarovat než dary přijímat. Slovo „dar“ oslabuje svůj věcný rozměr a přicházejí chvíle, kdy touhu po daru anebo potěšení z něj spojuješ spíš se vztahem k dárci. Darem se pak stává hlavně to, že máš kolem sebe někoho, s kým si chcete vzájemně dávat. Říkává se to a zní to už jako fráze, ale je opravdu zvláštní na sobě pozorovat, jak hmotná stránka obdarování s přibývajícími léty ustupuje do pozadí.
Když se teď nad tím zamýšlím, přijde mi, že „dar“ a „darování“ pro mne znamená něco podobného jako vůně květiny pro včelu – sama o sobě nenasytí, ale vypovídá o touze potkávat se, být jeden s druhým. V tom přirovnání je snad ta nezbytná trocha poezie, která patří k tématu, a není to v rozporu ani s pragmatickým tvrzením etnologa Marcela Mausse, že dar je součást systému sociálních závazků, které udržují společenství.