Svoboda

Je svoboda volností výběru?

Na první (nereflektivní) pohled se zdá, že svoboda je přímo úměrná možnostem volby. Vybrat si, co s vlastním časem, jaké aktivity zvolím, jaké zboží si koupím - ale také jaký tým si vybuduji, na jaká témata zaměříme pozornost, jaké programy zařadíme do scénáře. Při podrobnějším zaměření se na vlastní zkušenosti však budeme jistě snadno konstatovat, že čím více možností na výběr máme, tím hůře se nám rozhoduje. Pokud mám v obchodě k dispozici dva jogurty, lehce se mezi nimi zorientuji a určím si naprosto jasné preference. Ale mám-li jich vedle sebe dvacet? Který z nich je pro mě nejvhodnější? Naprosto stejné je to v projektech pod křídly zážitkové pedagogiky: zažil-li jsem dva kurzy a tam na mě zapůsobilo pouze několik málo her, určitě budu chtít zopakovat silné zážitky (a tím pádem i hry, které prožitkové situace vyvolaly). Mám-li však za sebou kurzů 20 a znám-li nepřeberný rejstřík programových možností, vybírá se obtížněji: vědomí kontextů, horizontů, možných vyznění, různorodých sehrávek, úspěchů i neúspěchů podstatně ztěžují jednoznačnost volby.

Filosofické souvislosti

V dějinách myšlení bychom se mohli pídit po různorodém svázání svobody s jinými projevy života a světa, mohli bychom hledat propojení s vůlí (Epiktétos), s vášněmi (Platón), s rozumem (Descartes), s určeností neboli determinismem (Spinoza), s milostí (křesťanství), s politikou (heslo francouzské revoluce), s etikou a dobrou vůlí (Kant), s dějinností (Hegel), s nutností a prací (Marx). Dokonce bychom nalezli specificky český přístup, nesubstanční ontologii Egona Bondyho, který právě svobodu klade jako základní kategorii a východisko i cíl veškerého svého myšlení. Může však být takováto (nebo jakákoliv jiná) inventura onou "službou filosofii" ze Senecova citátu v rámečku vpravo nahoře?
Opravdu spočívá podstata svobody ve službě filosofii? Je to tak? Pravděpodobně ano, pokud si pod tímto vznešeným názvem nepředstavujeme nudné soupisy jmen myslitelů a jejich děl, dat narození a úmrtí, základních floskulí a pouček, do nichž se smrskly původně odvážné ideje. Filosofie je dobrodružnou cestou hledání souvislostí, hloubky názorů. Proměna filosofie (tedy onoho přirozeného ptaní se po podstatě, jak je naprosto volně - svobodně - pěstoval třeba Sókratés v dialogické výměně názorů s kýmkoliv se potkal) v "tajnou nauku" zasvěcenců cizích termínů je na jedné straně pochopitelná: přesnost vyjádřené myšlenky je úzce svázaná s odborností využívaných termínů, takže slova jako "fenomén", "substance", "akcident", "ontologie", "esence" či "existence" jsou jen obtížně převoditelná do jiných, obsahově shodných pojmů. Na druhé straně mě však tato proměna i trápí; obávám se, že tím se ztrácí leccos podstatného z principu filosofování samého. Že namísto filosofie se pěstují její dějiny, často ve zkarikované podobě. Že nevěnujeme čas sebereflexi a přemítání o svém životě, ale učíme se ve vybraných zkratkách, co o životě napsali význační myslitelé. Že zahazujeme potenciál toho filosofického porozumění, jemuž nás učí staré doby. Že odmítnutím vyčlenění určité porce času k přemítání o sobě samém (o způsobu vlastního života, o cestě, po níž kráčíme) tak odmítáme i službu filosofii - a tím odmítáme i svobodu. Čemu vlastně - věrni Senecovu odkazu - máme sloužit, abychom se dostali do sféry svobody? Prosté lásce k moudrosti: nespokojovat se s povrchním "googlováním", ale hledat podstatu; nepodléhat tlaku okolí, ale ptát se, kým doopravdy jsem. A kam že se to svojí službou můžeme dostat?

Svoboda vnější - od něčeho

První typ svobody je svoboda od vnějšího nátlaku. To je ono nejběžnější vnímání: osvobodit se od jha otroctví, od pout nátlaku ekonomického, či od svázanosti politické.
Ale také od rodičovských příkazů, od omezení povinnostmi, což je nečastější vnímání dospívajících - možnost vyzkoušet alkohol, drogy, sex, překročit zákazy, toto uvolnění může být nezralým projevem touhy po svobodě. Jak takovou formu svobody jakožto odstranění bariér můžeme převést do programů na našich kurzech a tím k uvědomění si omezené platnosti takto chápané svobody? Příkladů je mnoho, mají však jedno společné - zodpovědnost. Zalistujte někdy závěrečnými zprávami prvních ročníků kurzů GO!. Povolená ochutnávka vína - bez opíjení. Informace o sexualitě - bez nabádání k promiskuitě. Zdánlivé uvolnění hranic zakazovaného se překlápí k dobrovolnému vytyčování hranic pro sebe sama.

Svoboda vnitřní - k něčemu

Zde se dostáváme k jinému porozumění svobodě: je to vnitřní svoboda úsudku a hodnocení. Proto i otrok může být svobodný (jak deklarují stoikové), proto i v koncentračním táboře lze vnímat svobodu vlastních postojů (jak zřetelně popisuje Frankl). Tedy i v podmínkách krajního nátlaku vnějšího si mohu ponechat přesvědčení o dokonalé vnitřní svobodě, což může být dosvědčeno v krajním případě až smrtí.
I tuto svobodu známe z naší každodennosti, byť ve zdánlivě jiných projevech: jsou to ony možnosti volby v nakupování zboží či ve výběru programů politických stran. Svoboda zhodnocení a volby je druhou stranou překročení vnějšího omezení. Dávno pěstovaná kultura diskusí a rozhovorů v projektech hlásících se k zážitkové pedagogice je ukázkou svobody myšlení a vyjadřování. Co bylo kdysi vnímáno jako překročení vnějšího omezení (můžeme vyjadřovat své názory zcela svobodně!) je dnes chápáno jako vymezení vnitřní: nejde o to vyjádřit jiný názor, jde o fakt k některému ze všech možných se vůbec přihlásit. To však vyžaduje často vyšší míru odvahy než jednoduchá kritika, neboť cokoliv je možné, "anything goes!".

Svoboda jako hra

S touto paralelou přišel Jan Sokol a myslím, že pro zážitkové pedagogy může být nesmírně inspirativní. Pravidla hry jsou pevná, přesto může být každá sehrávka zcela jiná. Pravidla nás zdánlivě omezují, ve skutečnosti však vytyčují prostor a čas, možné způsoby našeho chování. A v tomto rámci, v tomto vymezení se pohybujeme zcela svobodně. Reagujeme na spoluhráče a zároveň vytváříme nové situaci pro jejich reakce. Jsme v souvislosti svobodných voleb proměn situací, kladení otázek a poskytování odpovědí.

Svoboda a zodpovědnost

Sartrův výrok v rámečku je neúplný - přesto bývá právě takto nejčastěji používán. Postačí nám, že svoboda je naším údělem. Že máme nejenom možnost, ale nutnost volby. Jak však zní citát celý? Člověk je odsouzen ke svobodě i k provázející jej odpovědnosti.
To je hodně silné - tvrzení, že svoboda nemůže být neomezená (zastánci liberalismu či anarchismu pochopitelně budou tvrdit opak). Plně souhlasím s Milošem Zapletalem (jehož text v této rubrice rozhodně stojí nejenom za přečtení, ale zejména za hlubokou úvahu!!), že akcelerace práv (tj. volnosti, neboli svobody) je neúměrná, pokud není doprovázena povinnostmi (zodpovědným přístupem k možným výběrům).
Zdá se, že trojí vymezování principu svobody, ale také soudobé úvahy nad tímto tématem, se tak slévají v dvojjedinou, zdánlivě protichůdnou kategorii. Nemůžeme se tvářit, že svoboda si může uzurpovat práva absolutní platnosti. Protože zodpovědnost není protikladem svobody, je bytostnou součástí jejího správného uplatňování.