Tam kde žijí divočiny

Tam kde žijí divočiny je kurz PŠL pro rodiče a jejich malé děti, ale je na rozdíl od většiny ostatních pobytů pro tuto cílovou skupinu zaměřen na rodiče.

Tam kde žijí divočiny je knížka Maurice Sendaka o klukovi Maxovi, který se dostal až tam, kde žijí divočiny, chvíli s nimi pobyl a pak zase doplul zpátky a …večeře byla ještě teplá. Pouštíme se po Maxových stopách už čtvrté léto – Do divočiny Rychlebských hor přijíždějí tři týmové rodiny, dva elévové plus sedm dalších rodin se svými malými divočinami mezi třetím a šestým rokem a zde probouzejí divočinu v sobě – tu dětskou, nespoutanou a magickou – při programech, jaké si nemohou užít doma a sami.

Když jsme hledali kurzu název a příběh, napadlo nás, že „tam, kde žijí divočiny“ je docela dobrá metafora pro první rodičovské roky, obzvláště u prvního potomka. Naší vlastní rodičovskou zkušeností jsme přišli na to, že když jsou prvorozenému potomkovi asi tři, mají rodiče šanci poprvé se nadechnout, na chvíli se zastavit a podívat se, co se to s jejich životem vlastně stalo. A to chceme rodičům nabídnout: pomoci zorientovat se v současné rodinné situaci, najít, co jim na ní vyhovuje a co by chtěli změnit, a dát jim prostor vybrané změny naplánovat. A také možnost stát se zase účastníkem, nejen hrát si, ale hrát, být chvíli zase sám za sebe, vidět zblízka, jak to chodí v jiných rodinách a moci se na to zeptat.

Tématem kurzu je čas v rodině: Jak ho využíváme?, Kde se nám ztrácí? Máme ho na věci, které považujeme za důležité? Má každý dost času pro sebe? Chtěli bychom něco jinak?

Programy vedou rodiče od mapování současného rozvrhu a problematických míst v něm k hledání variant až k návrhům změn. Téma času vrcholí programem „Projekty“, kde každý rodičovský pár představí jednu změnu v rodinném rozvrhu, na které se dohodli. Změna je zpracována a prezentována jako projekt - s harmonogramem, vyčíslením nákladů, definicí rizik. Jeho prezentace před ostatními účastníky a týmem podporuje myšlenkový posun od „chtěli bychom“ ke „chceme“. Aby síla rozhodnutí neopadla s návratem do civilizace, volí si každý pár ke svému projektu patrona z řad ostatních účastníků. Jeho úkolem je podporovat a popichovat k nalezení paní na úklid, ke včasnému plánování víkendů, k vypití jedné lahve vína týdně v páru, ke dvěma hodinám sportování pro maminku…

Tato hlavní linka je doplněna dalšími důležitými rodinnými tématy – Jak své děti vychováváme, k čemu je vedeme? Jak se nám daří být dobrým rodičem a kdo to vůbec je? Kolik prostoru mi zbylo pro další „nerodičovské“ role – partner, kamarád, sportovec, pracující – a stačí mi to? Při koncipování kurzu jsme se rozhodli, že chceme v programech a na celém kurzu vystupovat vůči účastníkům z neexpertní pozice. Nenabízíme žádné koncepty, výchovné metody a rady ohledně rodinného uspořádání. Jsme v tom s nimi, sdílíme svoje zkušenosti, účastníme se programů s našimi dětmi, jen navíc vytváříme prostor, nabízíme nástroje a otázky.

Základem týmu jsou tři rodiny dohromady s pěti dětmi do šesti let. Kurz od začátku chystáme i realizujeme jako celé rodiny. Je to náročné obzvláště na kurzu samotném, kdy je potřeba zajistit, aby byly síly týmu rozvrženy mezi program a naše vlastní děti. Máme ale za to, že jen pozice instruktor a rodič v jednom nám dává „licenci“ předkládat programy, které jsou pro účastníky náročné na skloubení účastnické a rodičovské role. Nezanedbatelnou roli mají střídající se (ale i vracející se) bezdětní a svobodní elévové, přece jen musí být na kurzu někdo, kdo nemusí večer ukládat děti a kdo nás nenechá utopit se v „rodičovství“.

A jak tedy konkrétně vypadá kurz pro rodiče s dětmi, který je vlastně pro rodiče? Všechny denní programy jsou stavěny a upraveny tak, aby hráči byli rodiče i děti, aby hra bavila děti a dospělí si v ní také našli svoji dávku adrenalinu a smyslu, někdy jsou váhy nakloněny ve prospěch dětí – třeba při nočním hledání fosforeskujích divočin s baterkou. Někdy je hra víc pro dospělé a součástí zadání je i „zvládnout“ děti – třeba v podstatě klasické Ekosystémy, v nichž musí rodiče do týmové strategie zahrnout i paralelní dětskou variantu, která jim může přinést vítězné body. Nejlepší programy jsou ovšem takové, kdy je těžko rozhodnout, kdo si to víc užívá – třeba Camel Trophy, při němž dělají rodiče svým potomkům terénní auta.

Snažíme se také vytvářet čistě rodičovské časy přes den – po obědě funguje ukládací školka, někdy pošleme všechny děti s tatínky, někdy s maminkami. A že i tak jsou ještě volné kapacity, dokládá vždy velmi dravě sehraná Válka růží a dobrá účast na ranním Tibetském běhu. Hlavní váha programů naplňující témata a cíle kurzu je ale naložena na večery (při zmíněném nasazení rodičů přes den se tak přelomovým bodem kurzu stává uspávání – uspat, ale neusnout), kdy mohou rodiče sejmout rodičovský klobouk a jít spolu na rande, napsat si milostný dopis, debatovat o ideálech a praxi ve výchově dětí, reflektovat postřehy a prožitky z celého dne.

Po třech letech můžeme říct, že koncept kurzu pro rodiče za přítomnosti jejich dětí, se osvědčil, přilákal cílovou skupinu (letošní kurz byl plný dříve, než začala propagace), že už si tým vyšlapal slepé uličky. Ale víme, že to bude letos zase stejně těžké udržet váhy tak, aby si děti i rodiče užili svoje dobrodružství.