Tělesnost a smyslnost

Tělo bylo v křesťanském středověku i novověku považováno za nástroj ducha. Proto potřeby, které nesledovaly žádný “duchovní” cíl, obzvláště potřeby sexuální, byly považovány za “nízké”, a tedy nebezpečné. Tento způsob myšlení byl podmíněn západní filozofií. Tuto linii sledoval jak Platón v antice, tak Augustin v ranném středověku i Descartes v novověké filozofii. V dějinách teologie je právě sv. Augustin považován za “vlastního zakladatele sexuálního pesimismu”. Augustin totiž prohlásil sexuální rozkoš za hřích. Jeho pojetí ovšem není v souladu se svědectvím Bible: Bůh stvořil člověka takového, „jaký je – s jeho pocity, způsobem komunikace, s jeho potřebami (pudy), bez možnosti rozdělení na duši a tělo“. Víra v Boha Stvořitele by se totiž měla projevovat v pozitivním vztahu k tělu, jak o tom doslova pojednává konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes (čl. 14) :
„Člověk v sobě sjednocuje skrze svou tělesnost prvky materiálního světa: skrze něj dosáhnou vrcholu svého určení a pozdvihnou svůj hlas k svobodné chvále Stvořitele. Člověk nesmí tělesný život podceňovat. Naopak musí svoje tělo považovat za dobré a hodné úcty, za Bohem stvořené a určené ke vzkříšení v poslední den.“
V mnoha oblastech života společnosti stojí dnes v popředí zájmu lidské tělo. Mladí lidé chtějí hezky vypadat (coolness), chtějí se dobře cítit a chtějí prožívat intenzivně to, že jsou tělem, a to buď formou příjemného pohodlí anebo naopak extrémní námahy. V této souvislosti se někdy mluví dokonce o jakémsi „kultu těla“.
Někteří kulturologové tvrdí, že silné zvýraznění tělesnosti a smyslových zážitků je reakcí na útlak, kterého se moderní civilizace dopouští na lidském těle. Kurt Weis například uvádí řadu znaků tohoto násilí, kterého se moderní civilizace dopouští na člověku a na jeho těle:
a) tělesnost a tělesná zdatnost ztratili svůj přirozený význam pro fungování společnosti a společenského systému
b) intelektualizace společenského života způsobila, že tělesná síla a rychlost je zdrojem uznání nikoli v běžném životě, ale v prostředí sportovního soutěžení
c) zdokonalením strojů a nástrojů se tělesná práce stále více vytrácí
d) vytrácí se rovněž používání a využívání smyslů
e) vnímání je stále více redukováno na vidění, vlastní zážitek je nahrazován informacemi z druhé ruky
f) můžeme sledovat všeobecný trend k abstrahování (ignorování) lidského těla
- čas je cháhán abstraktně
- peníze jsou abstraktní
- přístroje reagují jen na nepatrné podněty (zmáčknutí knoflíku, hlas)
- možnost virtuální reality – člověk přestává potřebovat vnější prostředí
g) bohužel i křesťanské církve někdy přispívají k tomuto trendu (odtělesnění)
h) také ve válečné technice poslední doby dochází k „derealizaci“
i) informace jsou předávány stále menšími a výkonnějšími médii
j) pro komunikaci se už nevyžaduje fyzická přítomnost, ba ani ne komunikace ve stejném čase.
Jak již bylo řečeno, po dlouhá staletí bylo lidské tělo vnímáno jenom jako „nástroj duše“. Díky technickému pokroku se i tento nástroj stal skoro přebytečný, někdy je dokonce chápán jako rušivý element. Člověk však chce – jako psychosomatická bytost – prožívat a vnímat svůj život také svými smysly, tělesně. Tělo už není považováno jen za nástroj ducha. Stává se stále více nositelem identity, vyjádřením vlastního já. Proto jsou vyhledávány silné smyslové zážitky, a to zejména v následujících oblastech: sport, sex, tanec, hudba, péče o vlastní tělo, meditace. Proto se fyzická aktivita a prožívání vlastní tělesnosti přesunulo do oblasti volného času.
Sport se stal „jednou z posledních oblastí lidského života, která vyžaduje vnímat člověka celistvě“ s jeho fyzickými i duševními schopnostmi, protože přináší kromě společenských hodnot také zkušenost fyzické síly, vytrvalosti a zdraví. Zejména individualizovaný sport – ve formě pravidelného kondičního běhu (jogging) nebo cvičení v posilovně – směřuje jednoznačně k ideálu „krásného těla“. Zde můžeme objevit náznaky kultu těla, s nímž se setkáváme ve starověkých náboženství.
Německý sociolog Gerhard Schulze charakterizuje životní styl mladých lidí takto:
„Při pěkném zážitku ... hraje tělo ústřední roli. Fyzikálně měřitelná intenzita podnětů se stala vlastním prostředkem tohoto stylu. Hlasitost, rychlost, kontrast světla a tmy a barevné efekty nabývají často takové intenzity, že člověk potřebuje zapojit všechnu svou pozornost jen pro samotné smyslové vnímání. A vedle receptivní funkce těla vystupuje do popředí jeho expresivní funkce. Člověk „řádí“ (disko, sport, koncerty), užívá čas a peníze pro svůj vnější vzhled, ukazuje se a posuzuje druhé.“
Tělesná zkušenost zprostředkovaná rockovou hudbou pomáhá mladým lidem „zmenšit odstup mezi jejich vlastním já a jejich tělem“, aby mohli prožívat jednotu vlastní osoby a tak přijmout sami sebe. Citové a smyslové zážitky, které rocková hudba zprostředkuje, obsahují nezřídka prvky, které se v rámci civilizačního procesu vytratily. Jde tedy o určitý návrat k přirozenosti.