Text o síle a slabosti slov

Hledíme skrze tenkou vrstvu světa na bůhvíco. Cítíme jemnost a křehkost skutečnosti, která se chvílemi ohýbá jak stéblo ve větru. Něco přichází v podobě zlatavé mlhy, která však není prostě viditelná, ale skrývá se jaksi těsně pod povrchem věcí. Přichází hloubka. Anebo jsme to my, kdo vchází na hloubku? Někdy jakoby dýcháme světlo, rozpouštíme světlo na jazyku.

(Často si vzpomenu na jednu situaci: kráčíme s přáteli lesní cestou, zeleň je hustá, mluvíme o náboženství. Jeden z nás vypráví, že vidí svět jako jeviště, kde každý má roli, nějaký úkol a že hra je vážná. Druhý říká, že Bůh je jakoby zářící světelná koule uvnitř. Na té výpravě neseme s sebou v báglech knihu Martina Bubera a Nový zákon. Slunko probleskuje po větvích. Opouštíme les a odpočíváme potom na louce. A vidíme, že polní kvítí roste samo sebou, k nebi, k nebi.)

Věřím, že láska k člověku, k jednotlivci, k miláčkovi, je podmíněna láskou k životu, ke světu, ke skutečnosti. A podobně dialog s člověkem je podmíněn dialogem s druhým, se životem, s přírodou, se skutečností. Není to abstraktní! Můžeme mluvit ke zvířatům, k rostlinám, ke svému tělu, ke hlíně a vodě, k vůním (které často nabírají přímo viditelnou podobu: květ, prach, kouř). A dokážeme naslouchat: kamenům, skřípotu stroje, kočce spící, šumu deště. Zkusme hvězdu uslyšet!

Ve škole nebo v zaměstnání je možno se naučit mnoho užitečných věcí. Ale jsou ještě jiné záležitosti k učení! Zkusme vnímat erotiku kvetoucího sadu plného burácivých včel; lásku vody na ten sad náhle padající; vnímat dialog káněte s křivkou jeho letu.

Láska je uměním, kterému především je třeba se učit. Tak i dialog je uměním. Je velice obtížné dosáhnout v tomto směru nějakých pokroků. Namísto toho, abychom mluvili se světem, řečníme totiž většinou jen sami se sebou. Je podivuhodně přerostlá a nenažraná naše vnitřní řeč. Jsme zajatci svého myšlení, jak tomu říkáme, které je ovšem spíše zajíkavou, škrabavou, neutišitelnou samomluvou, než opravdovým, pečlivým sledováním myšlenky.

Taková neutěšená vnitřní řeč nám brání vidět svět. Jsme často nepozorní. Ale nezbývá, než zkoušet přetrhnout tu jalovou změť samomluvy a obrátit pozornost k přítomnosti. Obrátit se. Láska, pozornost a dialog jsou jaksi trojjediné.

"Proměna citlivosti. Probouzení nové citlivosti. V souladu s živly, s vesmírem, s přirozeným rytmem a zákonem, který je totožný pro list, kámen, hvězdu, motýlí křídla, pro spirálu ulity. větrného víru i mlhoviny," říká přesně český básník Miloslav Topinka. Jedná se nám o citlivost, o soulad s přirozeností, s druhým, s vlastním tělem.

To znamená býti souladný, nově a jemněji se naladit, a to nikoliv pouze pocitově, ale celkově, tělesně, totálně, až do morku kostí. Hladit znovu celou dlaní, drtit hlínu mezi prsty. Oslovit vítr; a jeho odpověď pocítit celým tělem: pokožkou, ušima, nosem, jazykem, ústy, ztrátou hlasu, očima, slzou, břichem, napětím svalů, odporem kostí.

Zkus jednou promluvit uváženě i k cestě, po které kráčíš, oslovit sníh, hlínu, trávu, živly a duchy míst (pokud jim dovolíš, aby se ukázali), kteří někdy vykouknou v podobě kořene, oblázku, páry nebo zrcadlení. Zkus oslovit místo, kde jsi, když toto čteš. Oslovit nikoliv slovy, ale celou svou soustředěnou, fyzickou pří-tomností. A počkat na odpověď. To znamená být-při-tom, mluvit také se svým osudem, chci říci: s tou stopou, která se před námi odvíjí a ztrácí a znovu objevuje.

Mluv se světlem, neboj se ucítit ho na klíčních kostech.