Triboluminiscence: zážitkem k umění...

Triboluminiscence: zážitkem k umění...

„Umění a vztah k uměleckému dílu jsou podle Hannah Arendtové jistými bytostnými určeními lidství, která činí člověka právě člověkem a nikoli jen pouhým inteligentním zvířetem. V umění a v uměleckém díle se naplňují a zároveň manifestují předpoklady a možnosti toho, co znamená ‚býti člověkem‘.“*

V tomto článku bychom se chtěli věnovat jedné z možností, jak prostřednictvím zážitkové pedagogiky otevírat oblast umění. Jak ukazovat nové cesty k rozumění tvorbě a uměleckému dílu, kultivovat estetické vnímání a zároveň probouzet samotnou tvořivost.

Tvořivost v každodennosti a jedinečnost člověka

Tématem letošního jedenáctidenního kurzu Triboluminiscence, který proběhl „nalehko“ ve stanech v Rychlebských horách, byla tvořivost v každodenním životě. Naším záměrem nebylo vytvořit profesionální umělce a ani skrze různé dílny vyučit alespoň zručného řemeslníka. Nechtěli jsme se starat ani o dějiny a teorii umění. Naším cílem bylo otevírat nové cesty, jak být v každodennosti tvořivý, spontánní a autentický. Jak se navrátit k sobě a osvěžen odtud znovu navazovat nové vztahy k sobě, k druhým a místu. Jak zkrátka být plně člověkem. Cílem tedy bylo podporovat jedinečnost člověka, tak aby se z něj postupem času stalo právě dokonalé umělecké dílo věrné sobě samému. Tím pak zpětně ukázat, že tento postoj stojí v jádru každé hlubší tvorby a může tedy skýtat určitou interpretační rovinu, jak se k umělecké tvorbě jako divák, čtenář nebo posluchač vztahovat a jak jí rozumět a zpětně tak obohatit své prožívání a rozumění. Protože tvořivost v každodennosti je téma velmi široké, byla užším tématem kurzu tvořivost ve vztahu k vlastnímu tělu a místu.
Při přípravě kurzu jsme vyšli z úvahy, že to co brzdí životní tvořivost, spontaneitu a objevování nových cest, je především strach a nedostatek odvahy k vykročení ze zajetých kolejí a známých stereotypů, které mohou být tíživé, ale které nicméně skýtají určitou životní jistotu, zatímco krásná vize něčeho jiného je vždy doplněna o míru nebezpečného chaosu. Program kurzu jsme následně rozdělili do tří fází. V úvodní fázi probíhala reflexe se záměrem pozorovat, co je naším cílem, co skutečně srdečně chceme a co nám brání v dosažení zvoleného cíle nebo cesty. Konečně tak porozumět tomu, že dotyčné překážky jsou především v nás a že je třeba je přijmout, aby mohly být překonány. V druhé fázi šlo o to vystoupit ze struktury reflexe a podívat se trochu více do tváře chaosu, osahat si nové možnosti, získat větší důvěru v pohybování se neznámem. V závěrečné fázi nám šlo zejména o stvrzení cíle, resp. rozhodnutí, na kterém chceme pracovat, a směřování k přesahu. Náplní zde byla společná tvorba soch ze smrkových kmenů. Cílem bylo odvést kus práce, udělat něco pro místo a zažít, že ve více lidech dokážeme vytvořit obrovské věci. Zkrátka motivovat k tvořivosti v každodennosti a odpovědnosti. Můžeme sledovat, jak nás ovlivňuje místo, kde žijeme a zároveň ho můžeme ovlivňovat, přetvářet a můžeme to dělat s ostatními, stát se tvůrci.

Kurz dále doplňovaly dvě linky rozcviček nebo dílen, které se opakovaly každý den. Ranní rozcvičky směřovaly k hledání nové citlivosti a vnímavosti k vlastnímu tělu, nabízeli nové pohledy a možnosti vztahu k němu (například skrze masáže, tanec, relaxační cvičení atd.). Večerní dílny zase směřovali k pročišťování smyslů, k pečlivému pozorování a rozvoji větší všímavosti, soustředěnosti a vnímavosti, které jsou pro jakýkoli tvořivý akt nezbytným předpokladem. Společně pak obě linky vytvořili opět nabídku, sadu nových možností a cvičení, které jsou dále přenosné a kterým se lze po kurzu dále věnovat. Obecnou spojnicí všech cvičení bylo dostat se blíže k sobě, resp. vrátit se k vlastnímu nitru nebo tělu a pozorovat, co se děje. Pokud se pokusíme o jednoduché shrnutí, cílem kurzu byl v první řadě rozvoj vnímavosti a rozumění, jakožto předpokladu jakékoli vlastní tvořivosti a zároveň pro pochopení nebo hlubší prožití tvorby umělecké.

Metodické rysy

V následujících odstavcích zmíníme určité metodické rysy, které jsou pro náš kurz konstitutivní a které mohou být inspirací a příspěvkem do diskuse.

Sepětí s místem. Základním kamenem kurzu je místo, od kterého se odvíjí celý kurz. Teprve po jeho výběru a pečlivém prozkoumání začne mít program konkrétní tvary. Čekáme na oslovení místem samým, nasloucháme a vedeme dialog, snažíme se moc neprosazovat. Zkrátka mít důvěru k duchu místa**. Místo má roli učitele a inspirace, jak pro přípravu kurzu, tak pro jeho průběh. Hlavním tématem je poznávání místa a citlivá reakce na něj.
Kurz se neodehrává na středisku, ale po celou dobu kurzu účastníci žijí „venku“, pohybují se mezi jurtou a vojenským stanem. Tím se rázem v kurzu objevuje několik prvků:

· Náročnost. Spát 11 dní ve spacáku na karimatce je určitě výzvou. Podobně jako zvládnutí hygieny v potoce a vystavení sice letním, nicméně horským podmínkám.
· Skutečnost. Účastník je mnohem více zapojen do chodu tábora. Musí opatřit vodu, dřevo, pečovat o pořádek. A především značnou část tábora i postavit. To vše směřuje k implicitní reflexi bydlení, domova a kladení otázek typu, co k životu skutečně potřebuji.
· Sepětí se skupinou. Už v základním provozu je účastník závislý na ostatních, potřebuje jejich součinnost. Tak vzniká zase silnější pouto se skupinou, umocněné například spaním ve společném stanu, které má zásadně odlišného ducha než pokoje v penzionech, společným mytím v potoce atd.
· Bližší vztah k místu a přírodě. Konečně tím vším mizí řada překážek, která nás obvykle dělí od místa, od přírody, od země, ale i od vzduchu. Člověk je více závislý na počasí, světle a rytmu dne, má bezprostřední kontakt s vodou a zemí. Zážitkem je už samo jedenácti-denní chození po zemi neprostředkované betonem. A zážitkem je samotné objevování přírody z blízka, které může mít přesah do hlubší citlivosti k přírodě a touze být více ve volné krajině. A nesmí chybět ani poslední živel, oheň, který už není jen estetickou rekvizitou, ale večerní program pod hvězdami se bez něj neobejde, neboť dává světlo, teplo a cosi nevyslovitelného.
· Zjednodušování a soustředění. Samotné bydlení míří k větší jednoduchosti, přímosti, soustředěnosti, kdy odpadá řada denních stereotypů, např. pozorování se v zrcadle a klesá náročnost na hygienu. To vše šetří čas, omezuje zbytečnosti a odstup a mění se hodnota věcí, např. taková obyčejná židle po deseti dnech sezení na zemi dokáže působit obrovskou rozkoš.

Nechci se vrhat do diskuse o rozdílnosti kurzů na středisku a kurzů v přírodě. Nicméně bych rád upozornil na obrovský potenciál, který kurz v přírodě skýtá, aniž by nutně muselo jít o kurs ve vyloženě náročných podmínkách zimy nebo divočiny. A zdá se mi, že středisko už jen podlahou, zdmi a okny jde často proti cílům, které si většina kurzů klade, proti otevřenosti, sounáležitosti a autenticitě.

Skutečnost. Kurz má za sebou letos třetí ročník (v roce 2009 pod názvem TamKamTo, od roku 2010 Triboluminiscence). Mezi jednotlivými lety je logická návaznost a přenos zkušeností. Významným rysem, který za ta tři léta získával na stále větším významu, je odklon od „hry“. Letos jsme na kurzu nehráli snad jedinou „hru“. Tento rys vznikl zprvu jaksi nevědomě, významnou část kurzu zabírali takové věci jako stavba tábora, výtvarná tvorba nebo pohyb do „ateliérů“. V loňském roce jsme provedli experiment, kdy účastníci byli postaveni před výzvu tvorby po sedm dní kurzu. Kromě drobného ranního programu a večerních programů věnovali celý den potýkání se s vlastním dílem na vernisáž, ať už samostatnému nebo společnému. Čas na „hru“, ale i čas na program nebyl. V letošním roce jsme tvorbě věnovali něco přes dva dny, přesto odklon od „hry“ nadále zůstal. Píšu „hra“ v uvozovkách, s hrou a skutečností je to složité***. Celý kurs je z jednoho úhlu něčím neskutečným, inscenací, něčím vytrženým z každodenní reality, přerušením každodenního toku. Co se děje na kurzu je zkrátka jiné, i kdyby šlo o všednost. Vždyť už i postoj „nic netušících“ účastníků je značně neskutečný, jsou podezřívaví, stále mají po ruce připravené teplé oblečení a pět věcí, pokud je klid, čekají něco drsného a je-li něco drsného, čekají, že tak to bude do konce kurzu. Při konzultacích zdravotních deklarací zmiňují, že nemohou prolézat trubky, plavat daleko, být dlouho zavření v malém prostoru a že potřebují občas spát. Paranoia? Hrou myslím hru, kdy účastník nabývá nové role, stává se robotem, louka se mění v pole s krokodýli. Hrou myslím i různé simulační hry, které mohou posloužit k ozkoušení „na nečisto“ určité situace v nereálných podmínkách (skupinová spolupráce při překonávání rozvodněné řeky).
Většina programů pracovala se „skutečností“, účastník byl postaven před reálnou výzvu: postavit stan, vyrobit poličky, vytvořit mozaiku, vydlabat misku, vytesat společné dílo. Po akci zůstává něco hotového hmotného, nová zdatnost, díky které je možné totéž v budoucnu opakovat, a samozřejmě zážitek. Kromě programů, jejichž výstupem byl výtvor, se kurzem prolínali linky dílen a rozcviček zaměřených na práci s tělem, vnímáním a smysly, které kromě toho, že prostředkují novou zkušenost se sebou samým nebo s druhými a často intenzivní zážitek, mají ráz technik, které jsou opět zopakovatelné, lze je dále rozvíjet a obohatit tak jimi život po kurzu. Kurz je v tomto nabídkou technik, přehlídkou různých možností, které pokud účastníka navnadí a zaujmou, může se jim dále věnovat a rozvíjet se v nových směrech, o kterých dříve nevěděl nebo je považoval za nehodné zájmu. Konečně pak nechyběly programy reflexní, které opět pracovali se skutečností a mimo to opět nabízeli techniky, jak reflektovat, tak aby se reflexe stala každodenním rituálem a pohybem. A tak jsme hry opustili především kvůli více tvarovanému přesahu, který už se neodehrává jen na rovině silných emocí, a zároveň, abychom účastníka postavili před skutečnou práci, ve které se objeví překážky, se kterými se běžně setkává, a je na něm, aby se s nimi utkal.

Aby to se hrou a skutečností nebylo tak jednoduché, pracovali jsme i s něčím, co by se dalo nazvat „skutečnou hrou“. Hra pro hru samu, která může opět doplňovat každodenní skutečnost. Naučit se znovu hrát si. Procházet se bos loukou, hrát si klacíkem v potoce, sypat si ruce moukou. To vše s cílem vnést do života hravost, ne neskutečnost, ale radostnou hravost, kterou ta každodennost, která dokáže být nesmírně virtuální, nepřítomná a neskutečná, tlačí někam do školek, kde se jí opět snaží kultivovat a strukturovat k obrazu svému.
Se vztahem skutečnosti a hravosti je to zkrátka složité. Pokusíme se o shrnutí: vytvořili jsme kurz v jehož dramaturgii chyběly programy, které by měly „dramaturgii“ (kulisy, motivace, role). Šlo buď o reálnou práci, reflexi nebo dílny.

Nízká fyzická náročnost. S absencí her, přichází i absence fyzicky náročných aktivit. Na kurzu jsme neběhali, neslaňovali a vlastně ani jednou nebyli fyzicky na dně. Je třeba dodat, že přesně to účastníci od našeho kurzu čekají, v rámci autorských kurzů PŠL si ho volí ti, kteří jiné kurzy považují za příliš fyzicky náročné a netroufají si na ně. To je však třeba doplnit tím, že hranice fyzického pohodlí a fyzických sil se posouvají samotným aktem bydlení, které obzvlášť v době hustých dešťů může pro některé účastníky opravdu daleko za a hranici. Řada každodenních aktivit kurzu spočívá ve fyzické práci: nanosit, zatlouct, nařezat nebo nasekat a vykoupat se v ledové vodě. Nicméně si myslím, že zde ještě spočívá značný prostor pro další rozvoj konceptu Triboluminiscence a využít tak potenciál fyzického vyčerpání pro rozvoj tvořivosti

Přesah. Od počátku přípravy pro nás hlavním tématem byl přesah. Nechtěli jsme kurz plný silných zážitků, který by však zůstal jen jakousi oázou, do které se každý rok přijedeme nadechnout, ale dál nic. O přesahu a skutečnosti programů již byla řeč. Ještě bych dodal přesah k místu. Díla vytvořená na kurzu zůstala na místě, v krajině, kde jsou přístupná místním obyvatelům a turistům, toto místo obohacují a tak zároveň mohou sloužit jako podnět k tvořivosti i pro ty, kteří účastníky kurzu nebyli. Však my jsme byli značně inspirováni Rychlebskými židlemi. Odezvy od místních na naši tvorbu byly velmi pozitivní, němečtí obyvatelé, kteří museli místo, na kterém jsme tvořili, jako děti opustit, a se kterými jsme měli možnost se během kurzu setkat, byli nadšení. Rádi by nás znovu uvítali a my se za nimi příští léto rádi vrátíme. Během kurzu jsme také byli v poměrně intenzivním kontaktu s místními, díky jejichž podpoře a důvěře kurz získal nové možnosti (prostorové, technické, finanční úspory i inspirace). Samotná tvorba pro místo, pro krajinu pak otevírá téma vztah k místu, kde žijeme a může opět sloužit jako podnět k větší angažovanosti ve prospěch města a krajiny. K tomuto ostatně směřovala i diskuse, která se odehrála v poslední den kurzu, kdy padla otázka, co dál? Vznikla řada nápadů, jak společně vytvořit něco ve městě, v krajině, připravit umělecké sympozium, vyrazit na společné putování. Plány, které by se v lepším případě začali objevovat až po skončení kurzu, jsme otevřely ještě na něm a díky tomu zase připravili plynulejší přechod z kurzu do reality, kdy se ukázalo, že bude-li zájem, je možné v dobře načaté spolupráci pokračovat. To ostatně chceme podpořit necelé dva měsíce po kurzu víkendovkou, kterou bude-li vůle bude následovat další, protože přesah a kontinuální práce využívající zážitkové pedagogiky se nám jeví jako velmi podstatná a zatím málo vytěžená. Na jiných místech kurzu se objevovaly rozsáhlé bloky reflexe, které velmi jasně z různých úhlů směřovali k tomu, co je mým cílem? K nalézání velmi konkrétního cíle nebo cílů, které jsou realizovatelné a na nichž chci po kurzu pracovat. Příkladem skupinové dynamiky během kurzu se snažíme opět poukázat k přesahu v podobě větší angažovanosti a odpovědnosti, která se může dít ve skupině, konečně třeba i založení vlastního sdružení nebo spolku, jejichž význam je v občanské společnosti velmi významný.

Spojení týmu s účastníky. Významným prvkem je rovněž postupné stírání hranice mezi instruktorem a účastníkem, které vrcholí v závěrečné fázi společné tvorby, kdy se tým stará pouze o základní provoz kurzu, jinak se plně věnuje účastnické roli. Společná tvorba je pak řízená zvoleným účastníkem, resp. zatím vždy účastnicí, která má opět reálnou zkušenost s vedením lidí a řízením uměleckého provozu (např. příprava koncepce a realizace vernisáže). K této fázi se však směřuje od počátku, kdy se mažou bariéry mezi týmem a účastníky. Tým tu není za učitele, který z výše pozoruje dění a pokud neuvádí program je pečlivě ukryt ve svém kabinetu, ale není tu ani za uklízečku. Naopak chceme se učit, účastníci nás zajímají, ale chceme, aby sami vyvíjeli iniciativu, nebyli pouhými konzumenty. Je-li to možné tým se účastní jakožto účastník programu. To je na jedné straně pozitivně vnímáno účastníky, kteří oceňují možnost blíže tým poznat a rovnost v tom, že do toho jdeme s nimi. Na druhé straně to má příznivý vliv na tým, který si kurs dělá taky trochu pro sebe, a z toho v něm vzniká příjemné naladění, nadšení do další práce a konečně získává nové vztahy, přátelství, která mohou být obohacující a nabízet tak i týmu nové možnosti. Díky tomu, že se tým účastní programu, má tým k dispozici zpětnou vazbu na jeho průběh a dobrou představu o fungování skupiny. V tomto bychom rádi pokračovali dále, trochu chceme dělat kurzy pro sebe a zároveň více přenášet iniciativu a přípravu programu na účastníky, což ovšem není žádné novum, ale objevovalo se již počátcích PŠL v sedmdesátých letech např. na kurzech Šance****.

Programová flexibilita. Kurz má naplánovaný program a připravené vše nezbytné pro jeho realizaci. Na kurzu se však snažíme reagovat maximálně flexibilně a spontánně na dění na kurzu a účastnickou skupinu, tak aby program, co nejvíce seděl. To často obnáší významné změny, rušení programů a vytváření programů na místě, což klade vyšší nároky na tým. Naplánovaný program je spíše vodítkem, orientační osou, v žádném případě něčím, co by se na kurz přivezlo a beze zbytku realizovalo. Do kurzu tak mnohem více vstupuje jednak místo a účastnická skupina. Volnost ve výběru a uskutečnění programu nám z určité části jistě dovoluje to, že významná část kurzu se skládala drobných střípků (programů a dílen, které nepřesahovaly čas jedné hodiny), které je možné měnit a přeskládávat mnohem snáze, než dvoudenní program, který je náročný na materiální a personální zajištění.

Závěrem

Ohledávat možnosti tvorby a umění na zážitkovém kursu je velké dobrodružství, které může mít nekonečně různých tváří, za kterými se však ukazuje cosi velmi společného, niterného a podstatného – to, co opravdu dělá člověka člověkem. Proto k sobě umění, tvorba a výchova nerozlučně patří, jejich cíl je jeden.

*Jaroslav Novotný, Krása jako zářnost umění a jednání. K pojetí uměleckého díla u H. Arendtové a M. Heideggera, Filosofické reflexe umění, Togga, Praha 2010, s. 195.
** Konkrétní inspirace např. V. Halada, „Genius loci“ příspěvek a inspirace ke dramaturgii kurzu, Gymnasion 7, s. 130-131.
*** Viz například Ivo Jirásek, Realita a virtualita zážitkových kurzů, Gymnasion 7, s. 56-62.
**** Jan Neuman, Radek Hanuš, Kristova léta školy prázdninového času, Gymnasion 7, s. 25.