Třikrát o svobodě z Vyšehradu

in

Svoboda a lidská práva: jejich přirozenoprávní základ


Nechal jsem se snadno zmást názvem při svém pátrání po vhodných publikacích rozšiřujících naše porozumění svobodě. Za mnohem výstižnější bych považoval pojmenování "Teorie přirozeného práva a její dopad na lidská práva" (či něco podobného) - rozhodně bych termín "svoboda" nevystavoval takto výrazně do popředí (jak je patrné mj. na obrázku obálky knihy), protože i ve výkladu stojí pokorně stranou. Nicméně - když už máme tu příležitost - seznamme se: profesor Sousedík, odborník zejména na středověkou filosofii, se pustil do heroického úkolu, totiž rehabilitovat přirozenoprávní teorii jako racionální podloží zdůvodnění lidských práv. Nejsem si jist, zda lze takto vystavěný cíl bezezbytku splnit (nejenom proto, že idea přirozených práv není dnes nikterak rozvíjena, ale zejména z toho důvodu, že spočívá na určitých metafyzických základech, které nemusí být přijatelné pro každého z potenciálních čtenářů). Musím však přiznat, že souboj myslitele s racionálními argumenty je poctivý, byť ne vždy plně přesvědčivý. Podívejme se ve zkratce na hlavní myšlenkové linie:

  • Náboženské zdůvodnění lidských práv

    • působí pro svoji zkratkovitost až téměř nešťastně; katolický myslitel podává sice črtu křesťanské etiky opřené o Desatero přikázání a Ježíšovo hlásání lásky srozumitelně, ale u dalších náboženských směrů (buddhismus, islám, konfucianismus) je už stručnost a zjednodušení za hranou přijatelnosti a vazba na lidská práva se tak stává naprosto nezřetelnou. Implicite vyplývající závěr, totiž že lidská práva lze zakotvit ve víře, se tak v podstatě kvůli zmíněné výběrovosti informací dá jen stěží obhájit.

  • Filosofické zdůvodnění lidských práv

    • tvoří hlavní osu díla a páteř sdělení. Nepředpokládá víru, ale racionalitu jako podloží argumentace - proto lze uvažovat o důvodech bez opory o absolutní autoritu. Zde však autor nabízí svůj pohled na vývoj tohoto myšlení ve vybrané dějinné lince:
    1. rozvoj přirozenoprávní teorie postupuje od sofistů přes Aristotela a stoiky až k Tomáši Akvinskému, který důsledně a s metafyzickou oporou přirozená práva zakotvuje v přirozeném zákonu, a tudíž v Bohu
    2. vývoj přirozenoprávní teorie můžeme vnímat ještě v pozdní scholastice Tomášových pokračovatelů
    3. úpadek přirozenoprávní teorie znamená, že se při zdůvodnění přirozeného zákona snaží mysletelé obejít bez Boha a to vede k osvícenskému pojetí svobodné volby či k teoriím společenské smlouvy (Hobbes, Locke aj.), resp. k odtržení mravního zákona do sféry lidské autonomie (Kant)
    4. začlenění lidských práv do právní soustavy už se zcela obejde bez teorie přírodního zákona a tudíž přírodního práva (rozuměj bez metafyziky), takže jednotlivé právní dokumenty se omezují na postoje právního pozitivismu

      A kde že zůstala ona svoboda, ono první (nejdůležitější?) slovo z názvu celé publikace? V opatrném dosvědčování, že člověk je bytostí svobodnou (disponuje svobodnou vůlí), a tudíž určitým způsobem jednat může, ale nemusí (s. 56); že svoboda rozhodování závisí na rozvoji rozumového poznání (s. 62); že v osvícenství se právě svobodná volba považuje za nejvyšší dobro (s. 88); nebo že právě svoboda se má stát cílem emancipačních příběhů (s. 111). Jistě, bez svobody nelze uvažovat o volbě, tedy ani o mravnosti. Jistě, svoboda bezprostředně souvisí s lidskými právy i s přirozenoprávní teorií. Jenže - fenomén svobody se v této publikaci nerozebírá, neměl by tudíž (dle mého mínění) být vystrčen na odiv ani do názvu.
      Problém, který se i přes veškerou snahu nedaří autorovi řádně rozlousknout, je fundace přirozeného zákona, resp. přirozenosti jako takové. Pokud ji totiž zakotvíme v Bohu (či bohu), přecházíme z filosofické racionality do náboženského zdůvodnění. Pokud ji ale přijmeme jako dostatečně zdůvodněnou samu o sobě (přirozenost je tak nějak sama sebou, není třeba či možno ji jakkoliv zakotvit), stojí celá následující rafinovaná myšlenková stavba na velmi vratkých základech. I přes duchaplnost leckterých formulací je právě vratkost pojmu "přirozenost" tím základním dojmem, který u mě z celé četby převládá. A to i přes to, že proti technickému vyjádření v poznámce (s. 55) v podstatě nemám námitek: "přirozenost individua je jeho substance spolu s jejími transcendentálními (nikoli kategoriálními) vztahy k určitým předmětům". Žel, tato definice však nezakotvuje fenomén přirozenosti samé o nic hlouběji, pouze napomáhá porozumění pojmu.
      Obávám se také, že autorovo fandění tomismu jde až za rámec bezrozpornosti textu. Jestliže např. pasáž o základních dobrech a relativistické námitce (s. 48-52) končí úlevným povzdechem, že existuje určitá morální podstata napříč všem kulturním okruhům (např. že život je dobrý), jak potom přijmout zcela seriózně první Buddhovu vznešenou pravdu, totiž že vše je podrobeno strasti a utrpení (s. 25)? Je-li náš život strastným, jak může být současně dobrým? A jak potom ale můžeme vzít vážně následující vývody, totiž že přirozenost vyplývá z toho, že všichni lidé mají stejné "přirozené" náklonnosti (s. 54)? Zkrátka křesťanské zaujetí profesora Sousedíka je tak silné, že je na něm postaven i celý výklad a veškerá argumentace týkající se lidských práv. To by si měl čtenář uvědomit, aby dopředu neočekával nějaké nezaujaté, rádoby objektivní stanovisko či odstup. Autor se sice verbálně distancuje od teologické argumentace (spočívající podle něho v citaci biblických spisů), nicméně teologický diskurs, který by se neměl do filosofického myšlení vtírat, není záležitost biblické opory, ale metafyzických východisek veškerých úvah. A ty jsou v celé knize nejenom nepřehlédnutelné, ale s určitým uspokojením opakovaně deklarované. Pokud tedy čtenář přijme křesťanské podloží veškerých úvah, bude moci s ulehčením přitakat i argumentům podporujícím přirozené právo a v něm s radostí zakotvit i otázku práv lidských. Pokud mu však "dar víry nebyl dán", nespokojí se pravděpodobně ani s umně vystavěnou argumentací.

      Svoboda k pravdě


      Zvláštně znějící titul, není-liž pravda? Formulovali byste takto své vlastní životní naladění? Že jste svobodni "k" pravdě? Po přečtení brožury, na níž byste si rozhodně měli vyšetřit vhodnou dobu i chuť, budete názvu rozumět lépe (a radostněji). Knížka vám totiž přinese krásný čas. Bohatý na hluboké myšlenky vyjádřené přenádherným jazykem. Je to opravdová radost, začíst se do vysoce odborných reflexí z oblasti filosofie, teologie i kultury obecně, umně sdělovaných a pochopitelných i laikovi. Dílčí studie, zde shrnuté do jednoho celku, sepsal v průběhu několika desetiletí Karel Vrána, "ideolog české kněžské emigrace" (viz kontext na s. 292) mistrně ovládající český jazyk, hájící "kritický a otevřený" tomismus, zabývající se zejména vztahem přírodních věd a filosofií, filosofickou antropologií a hermeneutikou literatury.
      Soubor esejí se zaměřuje na různorodá témata (vztah křesťanství a ateismu - ovšem toho netriviálního, reflektovaného, hlubokého, jdoucího až na dřeň a ústícím do nicoty -, na soudobou technologickou společnost, křesťanské básníky a básnickou tvorbou, přírodu, život, přírodní vědy a filosofii, a to nejenom na tu českou a nejenom křesťanskou). Může se vám to možná zdát jako příliš horká kaše, pospojovaná z nejrůznějších ingrediencí. Může vůbec taková směs chutnat? A jak!! Autor je nadán nejenom darem vyhmátnout palčivé problémy a radikálně je analyzovat, ale také kultivovaností řeči, která se jen tak nevidí. Často se setkávám při pohovorech se studenty s razantním prohlášením, že tomu či onomu adeptovi zápočtu z filosofie náboženství nic neříká, tudíž že ho obdobná četba nezajímá. Ó - jaká zpozdilost! Jaké ochuzení o podněty k zamyšlení! "Ateismus je nesnadný podnik, ateismus opravdu důsledný, radikální, absolutní a úplný. Tato důslednost se nelíbí lidem na tržišti světa, lidem milujícím klid, pohodlí, dobré jídlo a bydlo. Odepsali už dávno Boha ze svého světa - ale ponechali si jeho přikázání, jeho řád, aby se jim lépe bydlelo, aby lépe zažívali. (...) Ale tento polovičatý ateismus je zrovna tak nečestný, ba je lživější a odpornější než všechna náboženství světa." (s. 22) Čtenář nemusí nutně přistupovat na pozici autora, ale měl by brát vážně jeho argumenty, jeho artikulované lidství. Nemohu si pomoci a musím podat alespoň ještě jeden úryvek, tak mě to láká opisovat ony úžasné metafory a symboly dnešní doby, např. popis oné babylonizace projevující se idolatrií moci a kvantity: "Naše existence je propočítávána a mapována komputery. Víme, co je 50 pracovních jednotek, ale nevíme, proč pracujeme. Dohodneme se o tom, co je tuna oceli, ale nemůžeme definovat, co je svoboda, mír, válka, umění, právo a pravda. Babylon je vláda nesdílnosti a kvantity, království osamocení a prázdnoty, říše mrtvých a zpustošených symbolů, svět opotřebovaných nadějí a otupělých citů, je to němý, otrlý, hluchý, neprodyšný prostor organizovaného smetiště osobních osudů, je to lesk oceli, asfaltu, sláva čísel a neúprosné anonymní zákonitosti." (s. 52) Dokázali byste lépe vyjádřit onu ztrátu lidského rozměru ve společnosti, v níž žijeme? Nebo spousty a spousty dalších (např. reinterpretace Odysseova putování, ono rozdvojení mezi Kalypsó a Pénelopé, jako obraz moderního člověka a exulantských nálad), vždyť esejistické vyjadřování, umělecké slovo, kultivované myšlení i brilantní prezentace idejí, to vše se dohromady kloubí v celek, kde není podstatné jenom téma, ale především svébytný a naprosto originální způsob jeho uchopení a sdílení. Autor těchto sdělení byl nejenom filosofem a teologem, ale také svým způsobem básníkem, literárním kritikem, jemným pozorovatelem a citlivým prožívatelem své doby. Posuďte jen neotřelost některých slovních obrazů, symbolů coby úryvků světa: "vampírovská lež a iluze", "zarathustrovský experiment", "dnešní babylonizace", "lesklá, vyleštěná lež", "rozvášněná technologie", "průsvitné slovo", "kostižernost cizoty", "přečistě vybraná řeč", "probydloval svůj i náš čas", "modrá hloubka slov", "dvacetileté pravdokazectví". Přitom to však není - a to je naprosto podstatné - pouhá nevážná hra se slovy pro zábavu či intelektuální výcvik, ale pokus o úpěnlivé postižení významu, o jeho vyrvání z beztvarosti nicneříkajícího proudu řeči.
      Zdá se mi, že stojí za to zmínit ještě jednu drobnost, a tou je (záměrný, či nezáměrný?) triadistický rys Vránova myšlení i vyjadřování. Triadismus (tedy trojiční dělení) je vysledovatelné v členění textů i jejich částí (viz např. text na s. 208-229 skládající se ze tří částí, z nichž každá se člení na tři oddíly), ve struktuře témat i argumentů, ve třech důvodech opakování téhož tématu, v trojí podobě formulací i v čistě stylistické rovině podání (např.: obory lidského poznání se dělí na vědu, filosofii a teologii; křesťanská filosofie přijímá 3 výzvy, totiž evolucionismus, freudismus s marxismem a existencialismus; tři rozměry literárního díla Petra Dena, tj. Čechy, Evropa, budoucnost apod.). Snad je to přílišné zveličení detailu, možná je to náhoda a triadismus není tak sveřepě uplatňován, jako spíše mnou zpětně dohledáván, nicméně nejedná-li se o úplnou náhodu, můžeme být svědky zasazování trojice (jakožto aspektu Trojice) do vidění a popisu autorova světa, jak se o to snaží např. celá triadická bamberská škola.
      Svoboda je v tomto výběru textů charakterizována jako možné přitakání pravdě. "Pravda je vždy základem svobody." (s. 79) A přestože onou pravdou je míněno Kristovo slovo "Pravda nás osvobodí", nemusíme vnímat možnosti hlubokého života pouze a výlučně v křesťanském - či dokonce katolickém - rozměru (přestože autor o to bezpochyby celým svým srdcem usiloval): "Nevíme, co si máme dnes počít s pozlacenou, leskle lákavou lží laciného jarmarečního optimismu." (s. 54) Texty svědčí o tom, že myslitel raději než o dogmatická tvrzení bez dialogického promýšlení usiloval o kontakt s poctivými kritiky, kteří ve svých důsledcích docházeli do krajních poloh: "Nalévali čisté, nezředěné víno svých bloudících myšlenek. To má velkou výhodu, že se nemusíme pordírat houštinami slovního porostu." (s. 295) Nejenom proto byste měli vstoupit do dialogu s touto knihou i jejím autorem, samostatně a zodpovědně uvažovat nad ideovými impulsy, které vám přináší.
      Komu je filosofie (natož teologie) se svojí systemizací a terminologií příliš vzdálená, může se prostřednictvím tohoto výběru esejistických statí přesvědčit, že rozhovor v dialogu (jehož byl Karel Vrána celoživotním přívržencem), láska k moudrosti a poznávání je naším údělem, byť bychom školní filosofii chtěli záměrně unikat. Opravdu byste neměli tuto publikaci minout.

      Anarchismus: svoboda proti moci


      Je to možné? Chtělo by se zvolat... 669 stran hustě popsaného textu malým písmem za 76 korun? Znamená to, že se jedná o naprosto odfláknutou práci? No - jenom soupis literatury čítající 29 stran (na každé cca 30 položek použitých děl) by poukazoval spíše na poctivý přístup (ono se časem ukáže, že až tak ohromující počet to zase nebude - literatura je totiž citována při použití v každé kapitole, takže mnohé zdroje se několikrát opakují; i přesto je množství použité literatury - a to nejenom v češtině, ale také v angličtině, němčině a francouzštině - vskutku impozantní). Hutně zpracovaná črta představující jednotlivé představitele anarchismu i vývoj tohoto sociálního hnutí doplácí spíše na to, že tato radikální alternativa je vnímaná jako extremistický pokus o zničení tradiční společnosti. Raději si nezadat... Přesto by se do zmiňované knihy měl začíst každý, koho oslovuje téma tohoto čísla Gymnasionu: svoboda. Anarchisté ji totiž následují zcela a svěřepě, bez dělení a kompromisů: když svobodu, tak úplnou!
      Nejenom množství popsaných stran vás přesvědčí o tom, že anarchismus rozhodně není nějakým nenápadným myšlenkovým proudem stojícím zcela na okraji pozornosti. Anarchismus je nejenom přehršel jmen, dat a názvů. Je to i příběh - příběh volání po svobodě, hledání jejích rozměrů a sociálních podob. Tato svým způsobem učebnice anarchistických idejí přináší v jednotlivých kapitolách životopisné črty představitelů, hlavní myšlenky jimi publikovaných prací, aktivní politickou činnost aktérů i vliv jejich myšlenek na budoucí vývoj hnutí, včetně reflexe či její absence v českém prostředí. Tak před námi postupně vyvstává vidina různorodého vnímání anarchismu a nezpochybnitelný závěr, že anarchismus je především radikální - do krajnosti dovádí i představy jiných politických teorií, které běžně vnímáme jako zcela protikladné. Řekli byste, že můžeme nalézt především jednoduchou spojnici se socialistickou kritikou vlastnictví? To jistě, ale stejně tak pevnou vazbu můžeme vnímat při srovnání s liberálním důrazem na svobodu. Obojí však dovádí až na úplnou hranu a tím se odlišuje od obou hlavních politických ideových směrů. Anarchismus svým důrazem na svobodu (včetně svobodu názorů) zřejmě nikdy nemůže být uceleným jednotným, v praxi vůdčím hnutím, ani zcela zřetelným myšlenkovým proudem. Stává se spíše spojnicí radikálů z různých společenských hnutí (dodejme však, že radikální nemusí znamenat vždy extrémní - a už teprve ne teroristický, byť i tyto krajnosti zde můžeme spatřit).
      Autoři správně poukazují na to, že hledat předchůdce anarchismu např. v klasické čínské představě taoistického plynutí je poněkud násilné (připadá mi to, jako bychom za předchůdce anarchismu prohlásili třeba Jana Amose Komenského jenom proto, že ve svém Labyrintu světa a ráji srdce prohlásil, že "to vůle Boží není; světa to jest, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli; jedni kratochvílili, druzí kvílili" a že by tudíž bylo správné jiné, totiž spravedlivější rozdělení majetku). Už to svědčí o tom, že přebírané náměty z hodnotících a interpretativních publikací procházejí kritickým zpracováním, že se tvůrci publikace pokoušejí o skutečnou odbornou nezaujatost a nepromítání vlastních postojů do tématu. Kromě sekundární literatury využívají původní texty představitelů anarchismu a v podobě hojných citací je předkládají k zamyšlení čtenářům. Nejenom svým rozsahem je to v dnešní době práce průkopnická: přichází takřka po stu letech od posledního zpracování anarchismu v českém jazyce.
      Chronologický diskurs se zaměřením na hlavní představitele, včetně českého vývoje i novodobé současnosti přináší při vší své rozmanitosti a osobnostní různosti určitou myšlenkovou linku točící se kolem dvou základních termínů: svoboda a stát. Chtěli-li bychom vybrat jakási klíčová slova anarchistických idejí, snad bychom mezi ně mohli dále zařadit panství a poddanství, vůle, moc, já (individuum, jedinec), rovnost, vlastnictví (majetek), autorita, vykořisťování, instituce, čin. Kolem těchto pojmů a hledání jejich naplnění (resp. poboření stávajícího stavu) se točí anarchistický příběh od Godwina či Proudhona až po Warda či Zerzana. Nemělo by jistě valného smyslu představovat na tomto místě konkrétní informace či zásadní myslitele - k tomu slouží kniha sama. Snad jenom jako ukázka faktu, že můžete její četbou získat i neotřelé asociace a nové souvislosti, může posloužit jméno soudobého amerického filosofa, jednoho z nejvýznamnějších představitelů jazykovědy, věnujícího se problémům generativní a transformační gramatiky, hypotézám o struktuře jazyka a vztahu jazyka a myšlení: Noam Chomsky. Myslitel, jeden z nejcitovanějších (tudíž nejvlivnějších) autorů současnosti, obnovil hypotézu o existenci vrozených idejí (prostřednictvím lingvistických universálií, tedy vlastností společných všem přirozeným lidským jazykům). Jeho politické přesvědčení a tvrdá kritika autoritářských institucí (včetně zahraniční politiky vlády USA) však naprosto unikalo mé (necílené a velmi povrchní) pozornosti. Věty jako "kdyby byly aplikovány principy, podle nichž se soudilo v Norimberku, byli by všichni američtí pováleční prezidenti oběšeni" (s. 526) vnášejí do celkového obrazu tohoto výjimečného myslitele další odlesky. Jestliže byl Noam Chomsky v letech 1980-1992 v oblasti humanitních a společenských věd nejcitovanějším žijícím intelektuálem a osmým nejcitovanějším myslitelem vůbec (s. 529), pak i jeho představa o tom, že mravní povinností intelektuála je čelit propagandě (která je v demokratických zemích produkována prostřednictvím masmédií mnohem dovedněji než v totalitních státech), jež omezuje prostor svobody, by mohla zapůsobit na širší okruh zájemců, než tvoří jenom nepočetné anarchistické společenství.
      A pokud se vám informací na tomto místě zdá sestsakramentsky málo, pokud toužíte po srovnání anarchismu s terorismem, jež se v rámci recenze objevilo v Lidových novinách, pokud vás zajímá, co k tématu publikoval Salon, nebo byste se rádi dozvěděli alespoň zkratkovité přiblížení obsahu jednotlivých kapitol z dalšího posouzení, či byste chtěli podrobněji vstoupit do polemiky o Marxově hodnocení Proudhona, máte možnost na http://www.ivysehrad.cz/filosofie-a-teologie/dejiny-ideji/1157-2/anarchismus-/-svoboda-proti-moci, kde jsou recenze ke knize posbírány na jedno místo.