Vést znamená stydět se a žasnout

Co je to vůdcovství? Kdo je vůdce? Jaký má být ten, kdo vede druhé?

Hlubokou a promyšlenou odpověď na tyto otázky se pokusil dát filosof Platón, který žil na přelomu pátého a čtvrtého století před naším letopočtem v řeckých Athénách. Ten odmítá představu, že vůdcem má být člověk, který dokáže ovládat druhé silou, násilím a nátlakem. Autorita opravdového vůdce musí být podle Platóna vždy založena v tom, že jde o ctnostného člověka.

Ale to znamená – ctnost? Obecně ctností nazýváme návyk či sklon k dobrému jednání. Je to tedy jakési poznání či nárok v člověku, díky kterému nakonec učiníme to, co je správné. Ale ctnost, to není nic samozřejmého, nic běžného. Proto je třeba o ni usilovat!

Život jako neutuchající otázka

Základní ctností je pro Platóna spravedlnost, tedy hlavně schopnost plnit náležitě své povinnosti. Spravedlnost se skládá ze tří složek, těmi jsou moudrost, statečnost a uměřenost. Někdy můžeme mít dojem, že určití lidé ctnost přímo ztělesňují, vždyť jejich činy jsou tak jasné a krásné, jakoby v nich jednala sama ctnost. Jenže nejprve je třeba ctnost vypěstovat a posílit!

Pro Platóna byl vzorem takového jasně a krásně jednajícího člověka, a tím pádem i vzorem vůdce, jeho učitel Sókratés. V čem byl tento muž výjimečný? Především v tom, že se nikdy nespokojil s nějakou předem danou odpovědí, ale žil svůj život jako neutuchající otázku.

Sókratés neustále kladl otázky a usvědčoval druhé lidi z toho, že často vůbec nevědí, o čem mluví. Jeho cílem ale nikdy nebylo druhé v rozhovoru porazit, ale společně hledat pravdu. Tímto usvědčováním se Sókratés snažil ve svých partnerech vyvolat dva pocity, stud a úžas.

Když se člověk chvástá, že něčemu rozumí, ale je usvědčen z opaku, měl by pocítit stud. To není nic špatného. Jde to způsob očištění, a to nejen od nesprávného mínění, ale také od namyšlenosti a nadutosti. Namísto toho, abychom dávali na odiv to, čemu všemu rozumíme, je lépe cítit údiv a úžas nad tím, čemu nerozumíme. Začátkem každého pořádného hledání, a tedy ctnostného života, je úžas. To spojuje umění, filosofii i vědu - údiv a úžas nad světem, nad tím, jak věci jsou.

Sám sebe usvědčovat

Sókratés je vzorem vůdce proto, že byl především vychovatelem, učitelem. A skvělým učitelem byl z toho důvodu, že vždy vychovával v první řadě sám sebe. Sám sebe usvědčoval z nevědomosti a žasl nad neuchopitelností pravdy.

Výchovou zde rozumíme to, když si lidé pomáhají na cestě k tělesné, duchovní i společenské vyspělosti. Předmětem výchovy tedy není nějaká jednotlivá dovednost, ale právě ctnost. Sókratés za pomoci studu a úžasu pomáhal ostatním a zároveň žádal a nutil druhé, aby pomáhali jemu.

Být vůdcem je v Sókratově a Platónově pojetí poslání, je to služba druhým lidem a veřejnému zájmu, výchova k ctnosti a ke svobodě. Vůdce musí být odpovědný za sebe i za budoucnost celé obce a musí k takové odpovědnosti vychovávat druhé.

***

Text čerpá především z těchto knih:
Platón: dialogy Sofistés a Ústava
Jan Sokol: Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů