Zábava s přidanou hodnotou: cestování

Odysseovy cesty

Mám podvědomý odpor ke zjednodušeninám a přílišné vulgarizaci – Platónovy dialogy převedené do komiksu jsem nikdy nevzal do ruky: to si raději znovu prohlédnu Rychlé šípy. Nemám rád ty instantní způsoby, jak se podbízivě zavděčit lidem, kteří nejsou ochotni věnovat dostatečné množství času na porozumění klasickým tématům a hlubokým idejím. Přitom jsem současně v mládí vůbec neopovrhoval Petiškovým či Mertlíkovým převyprávěním antických příběhů, nebo Olbarchtovým přetlumočením biblických bájí. Jenomže tam neláká pouze děj příběhů, ale i mistrovské používání jazyka. Jak se nejklasičtější povídání o symbolu cesty podaří tomuto vypravěči? Přistupoval jsem k četbě se značnou skepsí a předem zvýšenou opatrností.
Již první stránka (s. 7) mě však chytla: „když Odysseus na konci mé verze Odyssey pobije všechny ženichy, opustí Penelopu a znovu odpluje. Proč se tak zachová? Protože Odysseus není literární postava, nýbrž posedlost. Posedlost, která nutí člověka vydávat se na cestu. Neustále. Posedlost, kterou někteří znají a jiní ne. Jestliže se zmocnila i tebe, věz, že v přístavu kotví loď, která na tebe čeká. Nestarej se o zavazadla. Neptej se, kolik stojí lodní lístek. Neptej se na cíl cesty. Důležité je vyrazit.“ Šikovný vypravěč! Vtipné převyprávění… Nu ovšem – vždyť při četbě není podstatná posvátná úcta ke klasické literatuře, ale síla inspirace, kterou čtenář získá. Kterou se nechá nalákat k dalšímu čtení. Stejně jako mi byla rázem sympatická hned následující osobní vzpomínka (s. 8): „Když mi bylo patnáct, Odysseův nápad říct Polyfemovi, že se jmenuje Nikdo, mě natolik nadchl, že jsem dokonce žádal svého otce, aby mi změnil jméno – chtěl jsem se také jmenovat Nikdo. Otec si však v klasicích neliboval, a tak mi poněkud stroze odpověděl: „Koukej raději, aby z tebe byl Někdo, a neotravuj!“ Byl jsem chycen.
Docela dobře jsem se bavil – je to postaveno šikovně na hraně, aby se z toho nestal bulvár, ale zároveň aby si text získal pozornost a zájem dosud nepoučeného čtenáře. Určité pasáže nafukuje i obsahově a takto rozvíjená rovina příběhu předělává epos v románový příběh, snad opravdu přístupnější dnešnímu čtenáři. Když jsem se však začetl a shledal, že Kirké je zde líčena jako nymfomanka a prostopášnice, či dokonce jako bordelmamá v nevěstinci, Kalypsó pak jako nenasytná nymfa „vždy chtějící“, neodolal jsem a některé pasáže si kontroloval v původním Homérově eposu v přetlumočení Vladimíra Šrámka (rok vydání 1940). Otázku, zda určitá místa nejsou upravena už za výše zmíněnou hranou, si můžeme ilustrovat příkladem Šrámkova překladu: „Zapadlo slunce a nastal večerní soumrak. / Vešli do lůna sluje a v zákoutí jejím / se oddali rozkoším lásky. Usnuli na jednom loži.“ Protože při uvedení moderního podání pak čteme tato slova: „A možná i proto, aby se jí omluvil za to odmítnutí, souhlasil rek oné noci, že se bude s nymfou milovat. Tedy ve skutečnosti by si to byl milerád odpustil, jenže pro něho bylo příliš důležité, aby se mu dostalo veškeré přislíbené pomoci, a pak se taky koneckonců jednalo jen o půlhodinku mazlení. Kalypso se s ním něžně pomilovala a rozplakala se. Potom se chtěla milovat podruhé a zase se rozeštkala. Prostě hotová hrůza!“ To už je převracení někam jinam, kam se mně úplně chodit nechce. Ironie a sarkasmus mi nevadí, ale promíchání není vždy úspěšné.
Pro srovnání ještě několik interpretačních ukázek:

Šrámek, s. 22: Mentore, z hlouposti štveš a bouříš! Co jsi to řekl? / A proč proti nám popouzíš lid? /
De Crescenzo s. 24: Ach pošetilý starče, ty hloupý dědku, nádobo naplněná lejnem, ty otevíráš ústa jen proto, abys je provětral, ničemu ale nerozumíš. Štveš lid proti nám, aniž by ti docházelo, že bys ho tak odsoudil k nevyhnutelné porážce.

Šrámek, s. 43: Víme již, potomku Diův, kdo jsou ti muži? / Mýlím se či tuším správně – řeknu to přímo: / nikdo mi nepřipomínal, muž ani žena, těžko to chápat, / tak Odyssea, jak tento jinoch!
De Crescenzo, s. 34: „Nuže, můj dobrý Menelae,“ zeptala se Helena ještě svůdněji než obvykle, „známe již jména našich mladých hostů?“ Načež dodala, ukazujíc na Telemacha: „Nevím, co to na mě přišlo, leč cítím, jak se mi v hrudi rozbušilo srdce, jako by mi chtělo něco sdělit. Jsem si jista, že jsem nikdy nespatřila nikoho, kdo by se podobal božskému Odysseovi více než tento mladý cizinec stojící zde přede mnou.

Šrámek, s. 79: Stůjte, děvčata má! Kam prcháte před trosečníkem? / Snad přece nemáte strach, že je to nepřítel?
De Crescenzo, s. 54: „Pročpak utíkáte, vy hlupačky? Je vůbec možné, že by vás tak vyděsil pohled na nahého muže?“

Šrámek, s. 94: Jsi pěkný, krásný jak bůh, ale jsi ješitný, chlapče! - / Vidíš, vzbouřil jsi prudký hněv ve mně, protože nemluvíš moudře!
De Crescenzo, s. 62: V tvém případě, drahý Euryale, byli štědří, pokud jde o krásu a sílu, méně už, pokud se týká inteligence, pročež je tvá hlava – lituji, že to musím říkat – dutá.

Paradoxně se mi tak nejvíc líbily autorovy vsuvky a poznámky poukazující na starořecké reálie či zvyklosti s paralelou k soudobé společnosti. Nejvtipnější a nejzajímavější mi připadaly autorovy poznámky, jeho dojmy z četby, úvahy nad ní, logické posuzování mytických skutků. Komentáře a hodnocení z pozice dnešní doby. S Homérovým textem je někdy svázanost silná, jindy rozvolněná a tato nejednotnost mně trošku vadila. Homér není vůbec žádný puritán a rozkoše života, stejně jako bolestné stránky válčení, líčí dost jasně, ale De Crescenzo na ně upírá zrak ještě urputněji a na sex či násilí klade hlavní důraz vyprávění. Někdy je to samozřejmě věc překladu, zda je „svůdný šat“ totéž co „průsvitné roucho“. Nepodařilo se mi ani najít, že by se Sirény námořníkům ukazovaly zcela nahé, aby přitáhly jejich žádostivé pohledy, a že by malátně polehávaly na loukách posetých květy – to, že místo toho sedí na louce u hromady kostí, na nichž zvětrává poslední kůže je jistě mnohem méně smyslné a vhodné ke zmámení. A tak zatímco Homér se zmiňuje o této epizodě pouze v rozsahu několika veršů, širší popis s přidanou interpretací a autorovými úvahami se natáhne na tři strany. Třeba však právě tyto přidělávky mohou někoho jiného naopak nadchnout, nevím.
Zejména ale, zdá se mi, autor přeceňuje Odysseovu touhu po cestování a dobrodružství. Starořecký šejdíř se na cesty a do nebezpečných situací přece dostává jakoby náhodou, resp. vůlí bohů, jeho jediným záměrem je co nejdříve se vrátit domů, k věrné manželce. Všechna jeho dobrodružství (ať už milostná nebo bojovná) jsou spíše důsledkem okolností a jen částečně hrdinovou zvídavosti. Proto také přílepek uvažující o Odysseově vyplutí hned druhý den ráno po návratu (po dvacetiletém odloučení) vyznívá více než rozpačitě a nevěrohodně. Stává se tak nejproblematičtější pasáží a nejméně vydařeným záměrem celé knihy. Pokud však i takové úpravy povedou k tomu, že četba tohoto příběhu zavede čtenáře na cestu přímo k Homérovu vyprávění, pak bych byl nucen zvolal: Bravo!

Křesťanské cesty

Působivé. Velmi inspirativní. A poučné. Hluboké výběrem fotografií, přiřazenými úryvky z literatury i ucelujícím komentářem. To je kniha, po které by měl sáhnout nejenom zájemce o cestu do státu Izrael. Přinese zajímavé asociace historikům. Ale také biblistům. A religionistům. Předpokládám, že i zájemcům o architekturu. Něco z netradičních pohledů přináší snad i zeměpiscům. A bezpochyby i vám, přestože se neřadíte ani do jedné z těchto cílových skupin. Knize se totiž daří úspěšně přenášet sílu navštíveného místa nejenom obrazem a slovem, ale také symbolem tradice, rozličností interpretací a spiritualitou, jež je – předpokládám – alespoň náznakově zřejmá i lidem zcela světským.
Čtenář prochází chronologickým záběrem dvoutisícileté tradice poutí do Palestiny seřazeným do tří křesťanských období: starověku, středověku a novověku. Každé období přináší jiná místa, nové souvislosti a nové inspirace. Fotografie („malby světlem“) Hany Rysové (a výjimečně Václava Cílka) zachycují v záběrech kamenů i jejich shluků do staveb zhusta sakrálních příběhy spjaté s postavou Ježíše Krista, ale také těch, kteří cestovali na místa spojená s jeho působením v následujících staletích. Tím je v kamenech samých i v jejich zobrazeních zachycen příběh a zkušenost, jak trefně popisuje Martin C. Putna, „tady to bylo“. Kontinuitu všech poutníků doprovází pro vážnější zájemce časté upozornění na potřebnou literaturu, kde lze dohledávat širší kontext poučení. Text k zobrazeným místům však není podán formou pouhých popisků navštívených míst. Autoři jdou do hlubších rovin. Po zevrubném komentáři každého období, koncentrujícím se na určité nárysy křesťanských poutí do těchto míst (ve starověku je to zejména archeologická výprava Heleny, matky císaře Konstantina, nalézající kříž, ve středověku důraz na křižáky, františkány a církve nepatřících ani do řecké, ani do latinské tradice, novověk pak podává zájmy archeologické a turistické), po nichž následují nejenom jednotlivá sakrální místa se stručným popisem, ale také doprovodné úryvky z dávných cestopisů.
Snímky jsou nabity dostatečnou silou k přenesení atmosféry. Ať to jsou jenom vyryté křížky dosvědčující přítomnost křesťanů, ať je to prasklý sloup, okované dveře, kamenný oblouk, chatrné zábradlí, nebo ucelené kompozice představující objekt pokud možno vcelku, dýchá z toho punc autenticity. Nejde jenom o památné místo, ale o svébytné vidění, o rozehrání příběhu prostřednictvím přítomné postavy, o skalní puklinu ohlazenou tisícerými dotyky, o světlo svíčky. Samozřejmě nalezneme i záběry očekávané, obrázky tradiční, s nimiž se běžně setkáváme i jinde. Ale tady se můžeme přesvědčit, že konkrétní prostor je jakoby časově otevřen, že spojuje dnešek s minulostí, že v ošlapaných kamenech nese poselství milionů návštěvníků, že detaily hebrejských, arabských a latinských slov prokazují složitost společenského i náboženského uspořádání tohoto regionu.
Kontinuita tradice je pak dosvědčována nejenom úryvky z apokryfních textů z prvních století, jako je Protoevangelium Jakubovo, Nikodémovo evangelium, Pseudo-Matoušovo evangelium, Sibylliny věštby aj., či vybranými úryvky z církevních otců, konkrétně z Ambrosia a Órigena, ale také slovy z historických a cestopisných textů Fulchera ze Chartres (1127), Jakuba de Voragine (konec 13. století), Jana Hasištejnského z Lobkovic (1505), Martina Kabátníka (1539), Oldřicha Prefáta z Vlkanova (1563), Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic (1608), stejně jako s ukázkami z moderní literatury.
Doznávám zcela dobrovolně: byl jsem zasažen mnohem více a hlouběji, než jsem si při pohledu na obálku vůbec myslel. Neměl jsem velká očekávání – a jsem z knihy nadšen. Není to žádný stereotyp. Publikace totiž jakoby zve k návštěvě a zanechání vlastního otisku. K zařazení se do linie návštěvníků, do řady prožívajících s touhou vnímat svébytnost událostí po svém.

Kafkovy cesty

Přiznávám hned na začátku: měl jsem vyšší očekávání, když jsem otevíral tuto knihu s lákavou obálkou. Kvalitní papír a kvalitní vydavatelství však nestačí.
Rozvrh nepůsobí špatně: fotografie Kafkou navštíveného místa, doprovázená upřesněním místa, datem Kafkovy návštěvy a komentujícím popisem. Je to však spíš o Kafkovi než o místech a jako průvodce (slovo hlásané na obálce) bych si knížku rozhodně nepořídil – nesměruje, neiniciuje, neprovádí, pouze informuje. Někdy dost suše. Ráz pravdivosti mají pak dodat úryvky z korespondence a z deníkových záznamů, vážící se ke konkrétním místům (často ovšem nepřibližují navštívený prostor, jako spíše myšlenky, které Kafku na daném místě zaměstnávaly). Některé příběhy nejsou nikterak zajímavé a naopak jsou zcela nadbytečné – třeba o tom, že se autoři protlačili do skalního hradu bez placení (s. 52), rozhovor s vrátným vyrušeným od oběda (68), úvahy o dnešní vysoké ceně hotelového noclehu a snahách vetřít se na pár nocí zdarma, což se s kafkovskou ikonou daří (74 a 82), informování o získání kopií lístků či prohlídky archivních snímků navštívených míst a v knize nepoužitých (76), nebo že při pobytu v Paříži chtějí navštívit i další místa než jenom vyfocený hotel (82). Nevypovídají ani o Kafkovi, ani o geniu loci, ale o prožitcích autorů, jež však nepředávají kýženou touhu místo také navštívit. Negativitu posilují pesimistické výrazy o nepodařené malosti chování číšníka (58), pachu rozlitého vína (60), vietnamském personálu obchodu (55), místa, která jsou přestavěna jinak, než podává fotograf (36), či dohady, zda dohledávka dopadla úspěšně a zda zobrazený objekt je vskutku ten kafkovský (28). Proč tam tedy jezdit, když je opakovaně deklarovaná úleva po opuštění oněch prostor, kvůli nimž se tak daleko cestovalo (55 a 60)? Copak Kafka navštěvoval tato místa kvůli jejich dnešní neutěšenosti?
Kniha přináší i vymyšlené zlomky příběhů, které se mohly – ale také nemusely – odehrávat před očima spisovatele. Jsou tam i příjemné pasáže, zajímavé obraty a imaginativní obrazy dávno zmizelých životních způsobů: „Kafka zde mohl dělat úplně „banální“ práci: dojít pro vodu, zamést na dvoře nebo prostě sedět na zápraží a sledovat cvrkot. Všechno ostatní, městské, zní tak zdaleka jako odcházející bouřka.“
Fotografie měly původně zprostředkovat záběry dob minulých, svědků času, které již dnes často neexistují – ustoupily rekonstrukcím, modernizacím, kancelářským a obchodním zájmům. Zbylá torza nikterak neinspirují – už nemají nic společného ani s Kafkou, ani s jeho dobou. Navíc slovní popis není vždy v souladu s obrázkem: čteme příběh o tom, jak fotograf fotí detaily reliéfů na stropě, ale publikován je nakonec odraz balkonu se sloupem v zrcadle (55), jak šli fotit sál, ale přinášejí venkovní fasádu (61), jak popisek hlásá „budova parlamentu ve Vídni“, ale zobrazení je koncentrováno pouze na sousoší (138-140) – to opravdu nešlo propojit lépe? Některé záběry jsou zajímavé kompozičně, jiné vybraným detailem, ale většina působí, že je zaznamenána jakoby z povinnosti, bez opravdového vlastního vnitřního zájmu o objekt. Pevné pouto ke spisovateli potřebnou vazbu na místo vytvořit nestačí.
Vlna kafkovského zájmu stále trvá, takže asi má smysl fotit budovy sloužící roztodivným účelům, které však byly dříve hotelem či restaurací a Kafka v nich povečeřel či dokonce přespal. Ulice, kudy také chodil, domy, které stály na stejném místě i před stoletím. Vypovídají však něco bytostného o našem současném vztahu ke Kafkovi? Upřímně pochybuji. Jestli tato kniha čtenáře obohatí, nebo se pouze zařadí mezi takové množství knih „o jednom člověku, až to skoro děsí“ (20), to si musí zodpovědět každý sám.
V textu zmiňovaná Goethova Italská cesta je prostě něco úplně jiného. Kvůli takovému textu je člověk skutečně ochoten vstát a vyrazit. Ale tady jako kdyby se nepodařilo plně přenést osobní zájem (jistě upřímný) se stejnou naléhavostí i na čtenáře. Jednotlivé „kapitoly“ jsou velmi nevyvážené svým rozsahem, dynamickým nábojem, dějovým impulsem i formulačním přizpůsobením. Jako kdyby se tak trochu jednalo o slepenec vznikající po delší dobu, který nebyl upraven a „sesekán“ jednotícím přepisem či redakční úpravou. Určitě to dalo autorům hodně práce. Zabralo mnoho času a spotřebovalo velkou porci energie – vždyť už jenom soupis literatury je úctyhodný. Spousta informací je zajímavá, řada záběrů působivá. Nicméně výsledek pro mě zůstává poněkud rozpačitý, s prohlubující se otázkou: je díl této průvodcovské edice věnovaný Máchovi stejný, nebo zcela jiný? A proč to vydávala zrovna Academia?