Zážitková pedagogika jako umění

„Domnívám se, že krása je vlastně symbolem něčeho jiného. Čeho ale přesně? Krása je symbolem pravdy. Nemyslím pravdy ve smyslu pravda a lež, ale pravdy jako cesty, po níž se člověk ubírá.“
Andrej Tarkovskij

Umění a výchova

Čím je umění nebo snad, čím může být umění? Andrej Tarkovskij, autor proslulého filmu Stalker, chápal svou tvorbu velmi klasicky, vlastně Platónsky: umění a krása jsou zjevením hluboké pravdy, ke které mají člověka přivádět. Zjevením toho nejpodstatnějšího, co nelze vyjádřit jinak. Zásadní místo umění v lidském životě spočívá v naplnění jeho bytostného určení. Umění má připodobňovat člověka pravdě. Skrze očistu duše, skrze očistu nitra od všeho neautentického ho uvádět vždy znovu a znovu na cestu. Umění jde o zásadní nápravu světa a člověka, o jeho přivedení k hlubokým kořenům. Konečně jakožto věřícímu člověku šlo Tarkovskému o spásu duše, o Boha a o věčnost. Jeho filmy nejsou jen cestami hlavních postav za smyslem, ale jsou především duchovní cestou diváka, který může být bytostně zasažen a proměněn.
Zdá se mi, že k podobným cílům chce směřovat i zážitková pedagogika hodná toho jména, protože o co jiného by měla usilovat výchova než o hluboký rozvoj člověka, o jeho očištění od všeho nepravého a o jeho přivedení k pravdě. A proč to vlastně dělat? Snad touto trochou pracovat a přispět ke spáse světa, k jeho nápravě a k jeho navrácení k pravým kořenům. Výchova se pod tímto zorným úhlem ukazuje jako určité umění, jak učit umění žít a v tom je nesmírně krásným, ale náročným a odpovědným úkolem.

Zážitkové kurzy jako umění

Paralely mezi uměním a zážitkovou pedagogikou jsou však mnohem hlubší a ukazují se na rovině mnohem „tělesnější“, než v našem filosofickém a teoretickém úvodu. Příprava kurzu (máme na mysli především autorské kurzy, které skýtají velkou volnost ve volbě tématu, realizace a cílové skupiny) je společnou prací nad společným dílem. Každý přichází se svou vizí, svým nadáním a tím, co ho oslovuje. Toto setkání se během přípravy postupně tříbí prostřednictvím dialogu, až vznikne jakási společná vize díla. Spolu s tím se objevují se různé role: scénárista, dramaturg, režisér, kritik, pár herců, scénograf, výtvarník, producent někdo přes speciální efekty atd. V hlavách nebo na papíře se rýsuje plán budoucího kurzu. Chvíli před jeho začátkem je připravený program, zvolené místo, připravené nástroje a prostředky k jeho uskutečnění. Začíná nový proces tvorby, již méně abstraktní, naplánovaný a vzdálený skutečnosti. Myšlenky je třeba přetavit ve hmotu. Kurz, účastníci a konečně i přípravný tým se stávají hmotou díla, která může vzdorovat zamýšlené vizi. Trváním na ní může vznikat něco křečovitého, velmi neladného a neuměleckého. Nebo se můžeme poučit od skutečných sochařů, kteří nepřicházejí s hotovou vizí, ale hrají si s hmotou, seznamují se s ní a pomalu odkrývají tvar, který je v ní zaklet: uvězněnou sochu, aby si to však mohli dovolit, musejí být zdatnými řemeslníky. Výsledný tvar pak není jejich, není jejich zrcadlem, ale je výsledkem dialogu s materiálem, sochař je jen osvoboditel, je prostředníkem k tomu, co k němu přichází. Sám je překvapen, stržen svým dílem, nepřisvojuje si ho, je vděčen Múzám za inspiraci. Dobře ví, že bez nich by nedokázal nic, snad řemeslně dokonalá, ale bezduchá díla.
Kurz je inscenace, výborné několikadenní divadlo. Rozmanité kulisy: mráz a hory, letní romantika, industriální krajina, čajovna, tančírna nebo bahno. Herci v kostýmech vědí, kdy co a jak říct, občas jsou strnule vážní, jindy jsou za šašky. Nesmí chybět hudba pro podpoření atmosféry. Důležité jsou drobnosti: svíčky, krásná večeře, západy a východy slunce, lahodné interiéry a exteriéry. Místo dělá polovinu kurzu, možná i víc. A podobně jako v moderním divadle mizí i zde hranice mezi scénou a hledištěm, mezi hercem a divákem. Divák je zván, aby se plně účastnil hry, a zase herci musejí živě bez přípravy reagovat a být připraveni se kdykoli stáhnout, pokud se na obzoru objeví něco většího. Divadlo není „fikcí“, ale snaží se ukázat něco, co ve „skutečnosti“ třeba míjíme, ale přesto hledáme. Děje se život. Herci pomalu opouští scénu a uvolňují místo nečekanému. Sami mohou být zaskočeni. Důležité je nechat prostor náhodě, novému a zcela jinému. Potřebujeme živé herce, schopné improvizace a citlivé odpovědi na dějící se situaci.

Dotknout se všech smyslů

Citlivou a promyšlenou kompozicí se snažíme zapůsobit na všechny smysly, abychom se dotkli nitra, probudili emoce, pláč nebo smích. Usilujeme o harmonii, vyvážení tělesné a duchovní práce. Kurz je harmonickou směsí reflexe a spontánního prožitku, jde nám o soulad. Tělo a duch jsou jen jazykové konstrukce. Před námi je skutečný člověk z masa a kostí, který je celistvý a my k němu chceme přistupovat celistvě. Proto pracujeme se zážitkem. Zážitek je událost, na které jsem cele účasten, hlavou, tělem, emocemi, vším. Zážitek je něco nového, nečekaného, vytrhává mě ze známého a já se mu cele dávám. Událost zážitku mě proměňuje. Něco se stalo, něco uvnitř se přeskládalo jinak. Nikdo neví jak, a tak je tu místo pro reflexi.
Podobně jako umění, může být i kurz dokonale neužitečný a užitečný snad právě pro tuto neužitečnost. Vracíme se do dětství, pouštíme se do hry, matláme si tváře barvou, ruce hlínou a nohy si posypeme moukou. Za deště probíháme louže a potoky. Hledáme lehkost. Vytváříme nové rituály, které skutečnosti dají váhu, sílu a moc. Snažíme se obnovit něco archaického. To vše se z běžného života vytratilo a zůstává nadále pod mrtvolným světlem bezpečně uzavřeno a střeženo v muzeích. A tak snad moderní nebo spíše již postmoderní umění stále více inklinuje k živé akci, ke hře a rituálu, k něčemu, co nespadá do klasických kolonek umění, ale co může dělat každý: vyjít s kamenem do deště nebo objímat zemi. Ne jen tak na oko, ale hledat v tom skutečnost. Vykročit a čekat, co přijde. Umělec už nevytváří dílo, sám se stává dílem.
Kurz očišťuje, zbavuje všech zbytečných a umělých nánosů, nechává padnout závoje a masky. Dává vysvitnout tomu živému a spontánnímu pod nimi, tomu, co nelze přenést do slov, ale co teprve činí člověka vpravdě člověkem. Probouzí touhu to sledovat, být věrný sobě a pokračovat na cestě. Dělá z nás znovu děti, ukazuje, že dětství není zdaleka ztraceno: „Nebudete-li jako děti, nevejdete…“
Dělá umělec něco jiného? Pracuje s hmotou tak dlouho, dokud nenalezne tvar a nespokojí se s konečnou podobou díla, která se mu jeví jako upřímná, dokonalá a krásná. Nebo přichází s vizí, kterou chce sdělit a k tomu hledá odpovídající prostředky. Naším prostředkem je kurz, který nabízí takřka neomezené pole možností a drobných detailů, které jsou podstatné pro výsledný cíl. Dobrý kurz je konečně jakýmsi uspokojením z krásného tvaru pro tým i pro účastníky. A chceme-li dělat dobré kurzy, je třeba neustrnout. Neopakovat vyčpělá gesta, neosahávat osahané tělo, ale jít do nového. Vydat se nejistému, neozkoušenému. Chce to taky trochu neuspokojení, které pohání k hledání nových tvarů, které budou lépe odpovídat naším záměrům a intuicím. Nejistota je příznivým znamením něčeho nového. Tvorba kurzu je cesta umělce, který, pokud je skutečným umělcem, se nikdy nezastaví, stále bude hledat novou formu, nový námět, a pokud bude puzen malovat stále stejný kopec, jednu mořskou vlnu, nebude to stejné, nebude to opakování, ale cosi podstatného se bude zjevovat. A především on nezůstane stejný. Umělec se vyvíjí, mění, a tak je třeba se vrhat do nového díla stále, zkoušet nevyšlapané cesty. Hotové dílo je jen zastavením, stopou na cestě. Místem, které jsme už prošli. Zvláště cenné pak jsou všechny utržené pády a šrámy, pokažená plátna, nedotažené sochy a ploché filmy, které ukazují, kudy cesta nevede.

Účastník jako umělec

Konečně na kurzu chceme vzbudit jakési umělecké, estetické cítění, ať už to nazveme svobodou, odpovědností nebo jedinečností. Chceme v člověku probudit vnímavost a citlivost k sobě, k druhým a ke světu. Přejeme si, aby nabyl tvůrčí svobody, aby se stal tvůrcem, umělcem. Dokonalým umělcem, který bude pracovat na sobě, hledat svou cestu a vytrvá-li, vytvoří tak skutečné dílo, jedinečný a neopakovatelný život. Nebude se bát vykročit z bezpečného a čelit náročné výzvě. To je to umění žít, které se nám objevilo v úvodu. Jakási tvořivost v každodennosti. Ne nedělní umělec malující výhledy z okna, ale člověk, který reaguje živě a autenticky na každou nastalou situaci. Člověk, který s životem občas zápasí, občas se s ním laská. Každý den se pro něj může stát výzvou, úkolem a svou neopakovatelností zázrakem. Ale zároveň někdo, kdo ve svém životě nechá dost prostoru hře, rituálu a tomu nečekanému, co přichází. Druhým pak může být obrovskou inspirací a výzvou k pravdivosti, podobně jako umělecké dílo na výstavě.
Umělecké dílo otevírá svět, ukazuje ho v novém světle, nabízí určitý výklad světa. Učí nás rozumět nebo spíše nabízí nové možnosti rozumění. Učí nás vidět, probouzí v nás novou citlivost, může ukazovat svět jako krásné místo k žití, které stojí za to, abychom o něj pečovali, a za které jsme bytostně odpovědní. A tento pohled dokáže otevřít a obohatit tak náš život. A tak jde o přivedení člověka k sobě, kde v nitru dřímá skutečná svoboda a touha tvořit. Jakési tvořivé nitro, které není spoutané sobectvím a touhou prosadit se, ale naopak cítí hluboké spříznění, pouto s druhými, se světem a závazek věrnosti tomu všemu.