Nejnovější blogy
K největším radostem mého života patří návštěvy antikvariátů. Kdykoli jdu kolem obchodu, kde se prodávají staré knihy, vždycky se tam aspoň na chvíli zastavím. A pokaždé prožívám velké vzrušení, připadám si jako lovec v krajině plné vzácné zvěře.
Vím, že tohle přirovnání kulhá na obě nohy, a přece jsem je použil, i když jsem nemusel úlovky, které si z antikvariátů odnáším, připravit o život. Právě naopak, tím, že si knihu koupím, odnesu domů a začnu ji číst, probouzím ji k životu.
V posledních měsících vedu s některými kolegy – instruktory Prázdninové školy Lipnice -pozoruhodnou polemiku. Téma je docela jednoduché: Je vlastně důležité, že autorské kurzy Prázdninovky dělají dobrovolníci? Nebo je budoucnost v tom, že se instruktorský sbor bude postupně profesionalizovat? Nemělo by nám jít především o kvalitu kurzu, bez ohledu na to, zda instruktor za svou práci je nebo není placen?
Kde jsem tuhle depresivní větu četl? Asi V Dantovu Peklu. Ale mohla by být napsána i nad vstupem do poslanecké sněmovny a senátu České republiky. Tam by však platila jako varování jen několika málo slušným jedincům, kteří nedávno vstoupili do politiky s naivní představou, že ten augiášův chlév vyčistí. Všem ostatním by byla pro smích. Ti přece se nechali zvolit do nejvyšších orgánů republiky proto, aby tam všechny svoje představy o blahu národa a především blahu svém osobním uskutečnili. A realita jejich naděje nezklame, je to dokonce ještě lepší, než doufali.
Je to jedna z mých malých každodenních radostí. Než jdu spát, vytáhnu z knihovničky
svazek veršů a několik básní si přečtu. Na to mám sílu, i když jsem hodně unavený. Proto je také v regálech u stěn našeho bytu víc poezie než beletrie, k přečtenému románu se skoro nikdy nevracím, zato pěkné verše mohu číst znovu a znovu.
Moderní člověk má kouzelné heslo „humanita“ – „člověctví“ – „člověčenství“, kterýmžto heslem vystihuje všechny své tužby asi tak, jako člověk středověký své tužby vyjadřoval slovem křesťan.
Především nic nového, nýbrž staré uznané pravidlo je základem i moderní mravnosti: Miluj bližního svého jako sebe samého.
V liberecké krajské vědecké knihovně jsem vyhledal v počítači heslo Masaryk, Tomáš G. a na obrazovce se objevilo postupně na 300 titulů s ním spojených.Na ukázku a jako pobídku k četbě Masarykových děl připojuju několik výpisků ze své četby. Krátký komentář k některým citátům píšu v závorce kurzívou.
Našel jsem vynikající lék proti „blbé náladě“, o které před lety mluvil prezident Václav Havel, když chtěl vyjádřit zklamání mnoha občanů z vývoje české společnosti po revoluci 1989 a pádu diktatury komunistické strany. Tohle rozladění způsobili politici, kteří nesplnili očekávání prostých občanů po sametové revoluci a začali se v průběhu několika málo let chovat tak, jak se chovají i dnes.
Během dlouhé života jsem jich zažil několik. Při jednom z nich jsem poznal starověkého filozofa, jehož jméno nemělo v mém povědomí nejlepší zvuk. Jaké však bylo moje překvapení, když se mi dostala do ruky knížka Diogena Laertia Život a učení filozofa Epikura!
Čím jsem starší, tím naléhavěji cítím potřebu jedné změny ve školní výuce. České školy v minulosti naprosto zanedbávaly důležitou disciplínu, které se věnovali již antičtí, zejména římští pedagogové – rétoriku.
Někdy se ptám sám sebe, co bych udělal jinak, kdybych se mohl vrátit v čase zpátky o šedesát let a bylo mi teprve dvacet. Moc by toho asi nebylo, ale jednu věc bych změnil určitě. Psal bych si deník.
