Odložme růžové brýle!

Níže uvedený příběh se odehrál před mnoha léty, v dobách, kdy jsme žili v totalitě a Prázdninová škola se formovala jako ‚ostrůvek naděje’. Na tradičním předvánočním soustředění instruktorského sboru vystoupil jako pozvaný host známý režisér Zdeněk Podskalský. Pravděpodobně nedostatečná dohoda ohledně povahy vystoupení jej nasměrovala k obvyklým ‚veselým historkám z natáčení’. Když se jim v publiku nedostávalo dostatečného ohlasu pan režisér přitvrdil a svoji pop produkci prošpikoval lascivitou (dnes běžnou mezi mnoha ‚televizními umělci‘.) Obrat zaznamenala až následující diskuse, respektive otázka (kontext, ve kterém byla položena, mi po létech uniká) jak se dívá na skepsi mladé generace. Právě ta skepse děsila tehdejší ‚stranu-a-vládu’, která ji pár dní před tím odsoudila s podivem, proč ta mladá generace nevidí ono pokrokové směřování… Pan Podskalský se pozastavil nad tím, proč je skepse považována za něco odsouzeníhodného. Vysvětlil, proč považuje skepsi za zdravý projev životního stylu a reflexe realitě. Dodnes ten názor považuji za mimořádně významný podnět.

Jenomže ouha! I po těch létech a ve zcela jiném prostředí je skepse nadále považována za něco nepatřičného, co je v rozporu s dějinným optimismem a stává se brzdou pokroku. Skeptik je považován za škarohlída a za konservativce, kterému je cizí ‚positivní myšlení’. Drtivá většina společnosti ztotožňuje skepsi s pesimismem a jako takovou ji hodnotí negativně a nese nelibě. Setkávám se s tím často i ve škole a obvykle jako omyl to vysvětluji dvěma slogany.
Známější z nich se týká rozdílu mezi optimistou a pesimistou a uvádí, že ‚optimista je špatně informovaný pesimista’. Podstata bonmotu odhaluje nepříliš nelichotivou realitu: Většinou se příliš nestaráme o informace, a pokud vůbec, pak reflektujeme jenom ty, které vyhovují našemu smýšlení. Obvykle se jedná o pohodlný a zaběhaný pohled na svět skrze růžové brýle, o vizi, která člověka příliš neobtěžuje. V tuto chvíli by bylo možné připomenout mizérii ‚dějinného optimismus’ odvozovaného z víry v pokrok jako přirozený vývoj, nebo alespoň něco, na co máme nárok. Každý, kdo o něm zapochybuje, pesimista, skeptik a snad i kazisvět.
Druhý výše zmíněný bonmot snad není tak vtipný, přesto postihuje skutečnost neméně výstižně. Odvážím se v něm konstatovat, že ‚skeptik je odpovědný optimista’. Až příliš často je totiž naděje, vkládaná do někoho, něčeho, či do onoho pofiderního pokroku (umíme jej definovat?) pouhou iluzí, která zbavuje odpovědnosti. Je prostá ochoty a schopnosti uvažovat o tom, že ne vše se povede podle našich představ, že nemáme a nikdy nebudeme mít, osud svět a svoje projekty beze zbytku ve svých rukách. S omezenou odpovědností pak také souvisí posuzování a řešení nezdarů a krizí: Hledáme jednoduché příčiny bez širších souvislostí, občas jsme rozhořčeni, poukazujeme na viníky a žádáme nápravu, která jde mimo nás.
Typický je dopis pana Ludvíka (redaktora hrané tvorby ČT … a písničkáře). Mnozí jej znají (ten dopis), koluje na internetu a v mnoha souvislostech jej najdete na webu, včetně různě laděné diskuse. Jen pro ilustraci vyjímám podstatné partie:

Vážení politici a státní úředníci,
nepřeji si, abyste mě každý den neustále masírovali a stresovali údaji…
… Ten 1 bilion 300 miliard korun, které se na mě snažíte hodit, to není dluh nás občanů – to je VÁŠ dluh! Tento dluh jste vyrobili a rozjeli VY. Dělejte si s ním, co chcete, a neobtěžujte nás údaji, které nemůžeme nijak ovlivnit.
A běda, dozvídám se, že ten VÁŠ nesplatitelný dluh máme teď splatit MY. Víte, jak to v dějinách dopadlo – v Praze letěli radní z oken radnice už třikrát a není důvod, aby neletěli po čtvrté.
S pozdravem občan Bedřich Ludvík

Je zřejmá ta iluze, že někdo ten dluh (politici, stát…?) ten dluh zaplatí? To je bláhová představa, daleko od reality, zbavující odpovědnosti a sklouzávající do planého moralizování. A pozor! S ním spojované rozhořčení může být zasetým větrem, se kterým někdo - obvykle nikoliv autor - sklízí bouři. Připomenu jen řecké problémy a současné Athény a protest probíhající pod heslem: ‚Ten dluh neuznáváme’.
Jiným příkladem, který poukazuje na význam skeptického myšlení, je havárie ropné plošiny v Mexickém zálivu. Škody jsou nedozírné (byl jsem jen na chvíli v pobřežních močálech Floridy a umím si představit, jak fatálně tam může ropa zdevastován veškerý život. A ten se netýká jen často či někým bagatelizovaného ‚zeleného myšlení’ (tedy přírody), ale také desítek tisíc lidí… Tu ropu - při stávajícím způsobu života - potřebujeme… Tedy (skoro) nic proti plošině a těžbě samotné. Zaráží mě ale jedna věc, totiž absence potenciálních řešení pro případě havárie. Po několika týdnech se ukazují řešení – hledané až ex post - jako neúčinná (v lepším případě jako málo účinná, zatímco ropy uniká víc, než bylo původně uváděno). Teprve se zpožděním president Obama (nikoliv společnost BP !!) mobilizuje nejlepší odborníky země. Srovnejme situaci s neúspěšným a přesto legendárním letem Apolla 13. To sice nepřistálo sice na Měsíci, ale navzdory nečekané havárii na orbitu, se úspěšně vrátilo na Zemi. NASA měla připravenu sérii (skeptických a drahých) scénářů, které díky povaze poruchy nakonec nakonec nebyly účinné. Ale spolupráce perfektně připravené posádky a týmu desítek promyšleně řízených odborníků v Houstonu přinesla (zdánlivě ztracený) výsledek. Jde o zásadně rozdílný přístup, který je ponaučením. Měli bychom uvažovat o nepříjemných a nepředpokládaných věcech a měli bychom připravovat scénáře… A to i v případě podnikání, a to i s tím, že havarijní scénáře budou něco stát a ropa podraží a dotkne se nás všech.

A proč, že to tahám sem, na stránky Gymnasionu, který se orientuje na ‚zážitkovou pedagogiku’ a související aktivity?

Prvním a méně významným důvodem je vysvětlení onoho termínu ‚mistr břitkého slova’, kterým mě počastoval šéfredaktor Ivoš Jirásek. Ono břitké slovo je výsledkem kritického myšlení, tj. reflexe každodenní skutečnosti bez růžových brýlí. Samotná kritika pak nesměřuje k poukazu na viníky (i když někdy by je někdy neměla vynechat). Je zacílena na problémy, které jsme sto řešit jen potud, pokud jim pohlédneme tváří v tvář. A ještě jedna poznámka, souvisí s tím pojetím břitkého slova: Už na studiích jsme vytvořili dodnes aktivní partu, spojenou zprvu horami a později navíc dodnes přežívajícím přátelstvím. Významnou a ne zcela běžnou součástí byla osobitá kultura a humor - občas ironický a přesto vlídný. Skrze něj je možné kritizovat a to způsobem, který bych označil za laskavý. Tedy pro toho, kdo je sto porozumět jak humoru, tak onomu varování, které v něm může být obsaženo, kdo se dokáže vysmát i sám sobě. A tak se před léty na jakémsi studentském webu objevila moje charakteristika: ‚Dělá si srandu srandu ze všech, ze všeho a také ze sebe’. Takž bych rád Ivoše opravil: mistra vynechám a uvedu spíš povahu toho břitkého slova: Chce být vlídné a jde v něm o věc.

Snad jsem uvedl i druhý a závažnější důvod mé úvahy o odpovědné skepsi: Předpokládám (povšimněte se, že s jistým optimismem), že většina čtenářů Gymnazionu bere vážně právě prázdninovou pedagogiku či výchovu v přírodě. A pak bychom se měli ptát, co sledujeme, jaké jsou naše cíle v reálném prostředí naší současnosti. Musíme se rozhodnout, zda budeme sledovat libé emoce účastníků, nebo budeme směřovat k porozumění stávajícímu světu a podporovat adekvátní vlastnosti a schopnosti ‚účastníků’. Ta první záležitost a případný posun směřování souvisí - nikoliv ovšem nutně - s profesionalizací činnosti mnoha jedinců a skupin: Tak se do ‚středního proudu’ (celkem pochopitelně) dostávají cestovní kanceláře, zaměřené na zážitky a adrenalin a méně pochopitelně (to proto, že často devalvují skutečné působení) i podnikově orientované aktivity, označované jako ‚team building‘ či ‚outdoor training’. Neznamená stát se pesimisty (škarohlídy), moralizovat a vzdát se libých emocí. Jen bychom se neměli vzdávat odpovědnosti (každého pedagoga) za směřování svého působení.

Ti kdo odložili či odloží růžové brýle, snad porozumí tomu, o co mi jde. A ostatním (pokud dospěli až sem) slibuji, že ne všechny moje vstupy do prostoru blogu, budou zaměřené tímto způsobem.
ToRosický / 20. 5. 2010

A propos; i pro všechny jedna story z Lipnice:
Přesněji z legendární Finské Stezky, jejíž součástí byla i ‚lanovka’. Lano uvázané nahoře na ‚desítce’ (skála nad lomem) vedlo přes vodu dolů až ke hladině na protějším břehu. Jezdec se chytil jednou rukou do smyčky uvázanou v karabině zavěšené na laně, skočil a jel… Lano pod jeho vahou propružilo a poté co pár metrů sjel, hodilo zpětný ráz. Kritické místo lanovky! Naprostá většina jej zvládla a dojela na břeh suchou nohou a ti co se málo odrazili ztratili rychlost a museli se kousek od břehu pustit… Čas od času ale někdo náraz neustál, či spíše neudržel, pustil smyčku a z nějakých šesti metrů spadl do vody. Několik případů, které jsem zažil, či o kterých vím, nepřineslo žádný úraz, přesto ale znamenalo nekontrolované a někdy nepříjemné pády do vody. Proto vždy jeden instruktor nahoře radil, kontroloval a povzbuzoval a druhý byl připraven se záchranným kruhem skočit do ze břehu asi v půli cesty.
Někdy v dobách končící totality se změnily nároky na bezpečnost a byl vydán pokyn, jezdce zajisti přes prsní úvazek a zmíněnou karabinu. Trochu naivní, nicméně s omezenou (a dnes nepochopitelnou) dostupností materiálu (zejména karabin) byl realitou. Moc se mi to nezdálo a Jirkovi, který šel nahoru na start lanovky, jsem doporučil, aby si v kuchyni vybral pevný a ostrý nůž a vzal jej sebou. S kruhem jsem stál na skále a sledoval hladký průběh až… Dívčina neudržela ten zpětný ráz a díky tomu úvazku sice nespadla, ale zůstala bezmocně viset na prověšeném lanu někde v půli lomu. Věděl jsem, jak se po pár vteřinách začne nedostávat dech, pak začnou brnět ruce a po chvíli se ztrácí vědomí. Spontánní a čísi nápad, aby někdo skočil a strhnul ji dolů, jsem hned odmítl jako příliš riskantní. Ovšem věděl jsem, že Jorka má ten nůž a věděl jsem proč ho má. Zavolal jsem na něj, aby říznul; hned poté jsem hodil kruh a skočil. Zbytečně, pád z pěti metrů byl kontrolovaný, nedošlo k žádnému problému. Vlastně ano: odneslo to lano, které bylo o dva metry kratší a to tehdy byl problém a já nějakou slyšel připomínky...

PS.
Pokud by se snad někdo chtěl pozastavovat nad naivitou toho jištění, pak má pravdu. A já k tomu jen konstatuji, že to po bitvě (a těch mnoha létech) je ‚každý frajtr generálem’ a pak také, že to byl dohodnutý ‚foršrift’. Až potud jen příběh pro ilustraci a snad i inspiraci. Nicméně navozuje otázku bezpečnosti v relaci s kvalitou a intenzitou prožitku, které se na riziko váže. A to je otázka k (nekončící) diskusi.