Zimní pobyt na horách očima manželky

Před pár týdny jsem se vrátil ze zimního kurzu a za pár dnů po návratu jsem dostal moc hezký e-mail. Trochu překvapivě nebyl od nikoho z účastníků, nýbrž od mé dlouholeté přítelkyně. Tato přítelkyně má za muže – óó Ty Osude ! – lipnického instruktora, který se tohoto kurzu také zúčastnil. Možná právě proto mně její e-mail tolik překvapil a rozhodl jsem se jej s Vámi sdílet.
Tady je:

Je potřeba ještě dodat, že se jedná o manželku, která je doma zalezlá v teple a občas si u žehlení, když skládá prádlo (podotýkám, že teplé), popřípadě, když uléhá do postele a přikrývá se pokrývkou, či po sprše, když sáhne bosou nohou na vyhřáté podlahové topení, vzpomene na svého ve svých představách větrem a jak jinak, samozřejmě chladem a mrazem ošlehávaného mužíčka a jeho spolubratry, kteří se šli rvát s přírodou nebo překonávat sami sebe... nebo co vlastně tam ti naši mužíčci šli hledat?

A co objektivně může uvidět, uslyšet nebo ucítit každá ženucha, když se její muž navrátí domů bez viditelných jizev a šrámů (někdy pouze se zčernalým palcem, chtěla jsem napsat nehtem)? Alias vůbec o nic nejde, ženucho, to doroste...

Světlo a jas, který vychází z lidí, kteří umí pokořit strach... Vůni ohně a kouře, které hezky provoní sterilní čistotu domova, jiskrné oči, procítěný hlas, který je více radostný (a méně starostný), horké tělo a rozprouděnou krev. Až dojemnou radost z pro nás domorodce úplně všedních věcí, jako že je doma teplo, že z kohoutku teče teplá voda, náš záchod splachuje, a vařit můžeme jen po té, co pustíme plyn.

A možná pak i my ženuchy můžeme na chvíli zastavit svůj životaběh a zjihnout... A říci těm našim, nebojme se říci hrdinným chlapům: „Vy jste to dokázali“. Sláva vám.

A zamyslet se nad tím, jestli umíme ještě poslouchat ticho...

Možná někoho osloví, jako mě básnička od B. Hellingera - "Naplnění"

Jeden mladík se ptal staršího: "Čím se lišíš ty, který jsi vlastně již byl, ode mne, který teprve budu?"
A starý řekl: "Já jsem byl více".

Nový den se sice zdá být něčím více než starý, protože ten již uplynul, ale i tak může být, přestože teprve přichází, jen tím, čím už byl, může být jen více, čím dál tím více.

Když je pak najednou, k poledni, stár a zažívá rozkvět, aby za plného parna sáhl po svém zenitu a zůstal tam, zdá se, že tam ve výši setrvá dlouho - dokud, dříve či později, jako by ho táhla nevýslovná tíže, se nenachýlí k večeru a jako ten předchozí neskončí.

Ale to, co bylo, není pryč. Někde to zůstává, protože to, co bylo, působí, a protože se jím stává to nové, co teprve přichází.

Jako kulatá kapka, z mraku plujícího po nebi, která spadne do širého moře, které tu je od věků a na věky.

Jen to, co nikdy nemohlo nastat, protože jsme to jen snili, nežili, nemysleli a neučinili, jen zamýšleli, bez ochoty zaplatit cenu, kterou je třeba zaplatit, to je pryč: z toho nezůstane nic.

Bůh dočasnosti nám proto může připadat jako mladík, který má vpředu bujnou kštici a vzadu bleskovici.
Zpředu můžeme kštici uchopit. Vzadu saháme do prázdna.

A mladík se zeptal:"Co musím učinit, aby ze mne bylo to, čím ty jsi už byl?"
A stařec řekl: "Buď!"

Nemám, co bych k tomu více dodal.

Váš
Miláňo