Osudová setkání

Během dlouhé života jsem jich zažil několik. Při jednom z nich jsem poznal starověkého filozofa, jehož jméno nemělo v mém povědomí nejlepší zvuk. Jaké však bylo moje překvapení, když se mi dostala do ruky knížka Diogena Laertia Život a učení filozofa Epikura! Některé myšlenky tohoto Řeka, který žil v letech 341 až 270 před Kristem, mě silně oslovily. Vůbec se neshodovaly s opovržlivým epitetem epikurejec. Některé dokonce poznamenaly celý můj další život.

„I pokládáme soběstačnost za veliké dobro, ne že bychom vůbec chtěli žít skrovně, nýbrž abychom dovedli, když nemáme hojnost, spokojit se s málem, jsouce pevně přesvědčeni o tom, že nejslastněji užívají přepychu ti, kdo ho nejméně pohřešují, a že ukojení každé přirozené žádosti je snadné, kdežto ukojení liché žádosti nesnadné. Prostá jídla působí stejnou slast jako bohatá hostina, jakmile je odstraněna všechna bolest, vznikající z nedostatku, a chléb a voda připravují člověku nejvyšší slast, požívá-li jich tehdy, když je potřebuje. Zvyk žíti prostě a nenákladně přispívá tedy k dokonalému zdraví a dodává člověku odhodlanosti k nevyhnutelným úkolům životním.“

„Ani jsi-li mlád, neváhej se oddávati filozofii, ani jsi-li stár, neumdlévej v jejím pěstování. Neboť na zdraví duše nemá nikdo ani příliš brzy, ani příliš pozdě. Řekne-li někdo, že pro něho ještě nepřišel čas k filozofování nebo že už minul, je to, jako by říkal, že pro něho ještě není čas na blaženost nebo že už ho není. Nechť tedy pěstuje filozofii mladý i starý, tento aby zůstával, třeba stárna, svými mravními statky mlád ve vděčných vzpomínkách na minulost, onen, aby se rovnal, ač mlád, starci v tom, že nemá strach před budoucností.“

„Přivykni si věřiti, že smrt se nás netýká. Neboť všechno dobro a zlo se zakládá na smyslových vjemech, smrt však znamená konec smyslové činnosti. A tak správné poznání, že smrt se nás netýká, umožňuje nám plně užíti smrtelného života, nepřidávajíc k němu věčného pokračování, naopak zbavujíc nás touhy po nesmrtelnosti. Neboť nic není v žití hrozného pro toho, kdo jasně pochopí, že není nic hrozného v nežití.“

„Z toho všeho, čím moudrost hledí zabezpečiti blaženost celého života, je daleko nejdůležitější přátelství.“

„Nekažme si to, co máme, touhou po tom, čeho nemáme, nýbrž uvažme, že i to, co nyní
máme, bylo kdysi předmětem naší touhy.“

„Snažme se každého následujícího dne lépe užíti než předešlého, pokud jsme a cestě; když pak dojdeme na konec, oddávejme se vyrovnané radosti.“

Laertiova kniha vyšla v českém překladu v roce 1952 a její četba přináší člověku stejné potěšení jako rýžování zlatých zrnek.