Blog M.Z.

Když mě přátelé vyzvali, abych při časopisu Gymnasion vedl svůj veřejný zápisník, kterému se dnes říká blog (pokud tomu slovu správně rozumím), pomyslel jsem si: Vy bláhoví chlapci, copak si myslíte, že někoho mladého budou zajímat myšlenky, názory, představy a vzpomínky osmdesátiletého dědka? Vždyť já svými kořeny vězím hluboko ve 20. století. V časech tak vzdálených, jaké pro mne představovali lidé narození v polovině 19. století. Svět těchto mých předchůdců byl pro mne v mládí a ještě dlouho v dospělosti nezajímavý, jejich problémy mi byly cizí, jazyk, kterým se vyjadřovali, mě odpuzoval svou archaičností.
Teprve v době, kdy jsem překročil hranice stáří a uvědomil si, že pro mne začíná plně platit heslo pankáčů „no future“, můj pohled dosud upřený do budoucnosti se stále častěji začínal obracet zpátky. A nejen do časů mého mladí, ale mnohem dál. Teprve pak mne začaly víc zajímat dějiny, dějiny země, ve které jsem strávil celý život, dějiny mého rodu, dějiny skautského hnutí, pro které jsem pracoval po řadu desetiletí. Vrátil jsem se znovu k některým nezodpovězeným otázkám, které jsem si kdysi dávno položil v naivní důvěře, že na ně najdu správnou odpověď, ale pak mi po dlouhá desetiletí připadaly zcela nesmyslné.
Jenže mezi čtenáři Gymnasionu je starých lidí s podobnými zájmy určitě jen hrstka. Pro koho tedy a o čem psát, aby to nebyly hovory doprázdna?
Se svým názorem jsem se netajil, kromě toho jsem v poslední době ztratil motivaci ke psaní vůbec, stále jsem si říkal, dědečku, už konečně mlč, nadrásal jsi toho nesmyslně moc, stejně by to k ničemu nebylo. Měl jsem sice v hlavě asi třicet témat, která jsem si chtěl pořádně promyslet a psaním ujasnit, ale nenacházel jsem k tomu nejmenší chuť. Proč bych to vlastně dělal? Ale stejně mi vnitřní hlas pořád připomínal, dej se do toho, času ti zbývá velice málo, nemysli si, že ti bude pořád sloužit mozek a taky tu zítra už nemusíš být.
Měl jsem jediný důvod, proč jsem vůbec přátelům z Gymnasionu hned neřekl, ne, pusťte to z hlavy – přistoupením na jejich nabídku bych si na sebe upletl bič stejně účinný, jako byly termíny, které jsem dostával od nakladatelů a jimiž jsem se zavázal práci dotáhnout k určitému datu. Bez nich bych asi nikdy nic většího nedokončil. Stále bych práci odkládal, až do ztracena. Napsal jsem tedy do redakce Gymnasionu:

„Nabídka blogu je od vás velkorysá, ale vzhledem k pokročilému věku by to byl se mnou nejistý podnik nejistý, protože
a) ještě dnes mě může potkat to, co nedávno Václava Břicháčka – zubatá bába s kosou (pokud nemá modernější pracovní nástroj, motorovou sekačku)
b) třeba už zítra k večeru se začnou u mě silněji než dnes projevovat známky senility
c) zatím jsem hlavně psal pro kluky z věkové kategorie teenagers, což by ovšem nebyli případní čtenáři blogu.
Na druhou stranu jsem si vědom, jakou by to mělo pro mě výhodu, byl by to jistý bič, kterým nade mnou teď nikdo nemává, a tak všechno, co jsem si krasopisně (na počítači) napsal jako témata, která bych NĚKDY rád zpracoval, ale nejspíš se k nim NIKDY neodhodlám, by „se mohlo“ realizovat, právě díky tomu biči. Vězte, že jsem se v životě při vyplňování dotazníků a při sčítání obyvatel vydával za překladatele, ne za spisovatele, ale bylo to trochu podvodné tvrzení, protože jsem byl celý život ve skutečnosti odkladatel, který všechny práce odkládal do poslední možné chvíle.
ALE
nové nápady k tomu, co dělají Prázdninovka a Outward Bounds, se ode mne čekat nedají. O jejich současném stavu toho vím méně než minimum. Ke kritice toho, co dělají, nemám tedy oprávnění, tím spíš, že to nezažívám na vlastní kůži. Svět se tak změnil, že na to jen v údivu zírám.
Mohl bych se zabývat jen tím, co považuju na konci života za nejdůležitější.“

Odpověď, kterou jsem dostal na tento dopis, lze zkrátit na dvě písmena: O.K.
Ten bič už začal působit. Radost z jeho účinku nemám, nejsem flagelant a nemám ani v nejmenším masosadistické sklony. Jestli budou následky činnosti snesitelné nebo katastrofální, to je jiná věc.