Čeho lituju (o významu deníku)

Někdy se ptám sám sebe, co bych udělal jinak, kdybych se mohl vrátit v čase zpátky o šedesát let a bylo mi teprve dvacet. Moc by toho asi nebylo, ale jednu věc bych změnil určitě. Psal bych si deník. Ten mi totiž teď ve stáří strašně chybí. Jak člověku přibývají léta, vytrácejí se mu z paměti vzpomínky. A právě ty hrají u starého člověka stále důležitější roli. Souvisí to s tím, že se prostor zvaný budoucnost, dříve zdánlivě nekonečný, stále zmenšuje a když je vám osmdesát, najednou víte, že před sebou už nemáte budoucnost skoro žádnou. Také se snižuje vaše pohyblivost a tím se i zmenšuje osobní akční rádius, stále víc času jste uvězněni mezi čtyřmi stěnami a pokud nemáte to štěstí, že vedle vás je ještě životní partner, trávíte většinu času osaměle. Začnete si stále častěji oživovat minulost, přivoláváte zpátky důležité nebo jen příjemné chvíle svého života. Ty nejkrásnější a nejsilnější zážitky si uchováváte velmi dlouho, ale není jich moc a ty podružnější, najednou také důležité, jsou pryč. Nebo je neumíte časově správně zařadit.
A právě tady začíná hrát nesmírně důležitou roli osobní deník. Mnohokrát jsem se o tom přesvědčil díky tomu, že si deník píše moje žena od svých čtrnácti let, tedy celých šest desetiletí. Stále častěji se na ni obracím s prosbou, aby mi našla záznam o události, která je pro mne právě důležitá, ale zmizela z mé paměti. A skoro vždycky najde to, co tak naléhavě potřebuju.
Deník jsem si začal psát v patnácti letech, ale zápisy končí v době, kdy mi bylo osmnáct.
Takže mi zůstaly tři silné svazky a dál už je tma. Proč jsem tehdy přestal? Nebylo to hned, pokračoval jsem ještě více než rok, ale to už bylo po únoru 1948, kdy se chopila moci komunistická strana a proměnila dosud svobodnou republiku v jeden velký koncentrační tábor obehnaný ostnatým plotem. Zpočátku mi to nedocházelo, a tak jsem do deníku zapisoval nejen události, ale i svoje komentáře k nim. Bez jakékoli vnitřní cenzury jsem zaznamenával svoje názory, a také všechno, co jsme dělali s vysokoškolským roverským kmenem, o čem jsme se skautskými přáteli přemýšleli a debatovali, kde jsme se scházeli, kam společně jezdili – bylo to v době, kdy byl už skauting na černé listině a zakrátko nato i zakázaný.
A potom došlo k politicky motivovaným procesům v mé těsné blízkosti, při nichž byli lidé naprosto nevinní odsuzováni na dlouhá léta do vězení a trest si odpykávali v uranových dolech, kde pracovali bez ochranných pomůcek. Hrozba zatčení a procesu byla zvlášť akutní v roce 1952, kdy byl odsouzený na doživotí duchovní guru našeho roverského kmene. Právě v té době mě přátelé přesvědčili, abych svoje deníky se záznamy po únoru 1948 spálil. Dlouho jsem váhal, ale pak jsem je poslech, nechtěl jsem si vzít na svědomí možné represálie.
A pak už jsem se ke psaní deníku nevrátil, pocit ohrožení jsme měli po dalších čtyřicet let, dokud diktátorský režim nesmetla v roce 1989 sametová revoluce. Moje žena však se zápisy nikdy nepřestala, protože v nejkritičtějším období jsme se ještě neznali a také ji nikdy tak nezajímaly záležitosti politické jako mne a nebyla tak těsně navázaná na roverský kmen, který přes veškerou perzekuci přetrval dodnes.
Když mám příležitost mluvit s dorůstající generací, snažím se jí vysvětlit, k čemu je psaní deníku dobré a každého přesvědčuju, aby nelitoval času na pravidelné, datované záznamy. Jednou pro něho budou deníky nejcennějším pramenem informací i zdrojem obnovené radosti.