Rétorika a plevelná slova

Čím jsem starší, tím naléhavěji cítím potřebu jedné změny ve školní výuce. České školy v minulosti naprosto zanedbávaly důležitou disciplínu, které se věnovali již antičtí, zejména římští pedagogové – rétoriku. Nemyslím tím jalové krasořečnění, ale schopnost vyjádřit svoje myšlenky a pocity jasnými, stručnými větami. Stačí, abych chvíli poslouchal Český rozhlas, zejména rozhovory se zajímavými, někdy velice významnými osobnostmi a udělá se mi někdy mdlo. Slovní projev většiny redaktorů mívá slušnou úroveň, některé z nich skutečně obdivuju i pro jejich pohotovost a široký rozhled, třeba Vladimíra Kroce nebo Danielu Brůhovou, ale jejich hosté se někdy vyjadřují tak, že raději přijímač vypnu. A nemusí to být člověk, který se před mikrofonem ocitl poprvé a na jehož hlasu poznáte, jakou má trému. Někdy vás uzemní i slovní projev člověka, který je v rozhlase pravidelným, váženým hostem.
Uvedu odstrašující příklad z posledních měsíců. Václav Cílek, geolog a ředitel geologického ústavu, bývá občas hostem půlhodinové relace na Praze 2 v pořadu Jak to vidí, vysílaném od půl deváté ráno a opakovaném večer po jedenácté hodině. Znám jeho knihy a velice se mi líbí, obdivuju jeho široké znalosti a originální nápady. Ale poslouchat ho v živém vysílání, které není předtáčené a prostříhané, to je někdy skutečné martyrium. Dokáže říct skoro v každé větě „jako“, někdy dokonce dvakrát. Protože není sám, který svoje slovní projevy zamořuje slovem „jako“, zařadil jsem ho do kategorie „jakobínů“, kde by mohl být prezidentem. Nechápu, že někdy neposlechne večerní reprízu svého pořadu nebo se nepodívá na přepis svého rozhovoru, který Rozhlas umisťuje na internetu. Nebo že ho přátelé na tento vyjadřovací lapsus neupozorní. Ale možná že není schopen se toho přilnavého slova zbavit.
Tohle plevelné slovo není ovšem jediné, které slýchám při rozhovorech v rádiu.. Ještě víc než jakobínů je „vlastenců“, kteří dokážou během pětiminutového rozhovoru padesátkrát opakovat „vlastně“.
Začal jsem si plevelná slova zaznamenávat, abych se jim sám vyhnul. Samozřejmě, že k nim patří „samozřejmě“. A také „jakoby“, „tedy“ nebo „teda“, familiérní „že jo?“ Jistá vážená členka Akademie věd končí věty velmi často „a tak dále“.
Narodil jsem se v Prostějově, a tak mi zvlášť nelibě zní plevelné slovo „prostě“.
Prezident Havel, kterého si nesmírně vážím, zaplevelil českou řečnickou arénu velmi protivným slovem „nicméně“. Po něm ho začal opakovat kdekdo, přestože stačí, aby se člověk nad ním zamyslel, a hned pochopí, že je to nesmysl –„nic“ „méně“, který má nahradit prosté „ale“. Slyšel jsem už borce, který ve své řeči dokáže vyslovit „nicméně, ale“ nebo „ale nicméně“. V té chvíli lituju, že nejsem ve studiu a nemůžu mu zahrozit holí, o kterou se při chůzi opírám.
Někteří řečníci sice nezaplevelují svůj slovní projev výše uvedenými nic neznamenajícími slovy, ale vydávají na začátku nebo na konci věty (někdy i uprostřed) podivné zvuky, které se nedají zaznamenat písemně, protože to jsou hlásky, pro které nemá latinka písmenko. Zní to trochu jako smrtelné chroptění nebo tlumené odkašlání či sípavý nádech.
Dobře vím, že sám pořádně mluvit nedovedu, proto pozvání na přednášky, besedy se čtenáři, do rozhlasu a televize s díky odmítám. Ale jsou lidé, kteří takovou příležitost vítají jako příležitost ke „zviditelnění“. Doufám, že je těchto několik poznámek upozorní, na co si mají při veřejném vystupování dát pozor.