Antologie veršů

Je to jedna z mých malých každodenních radostí. Než jdu spát, vytáhnu z knihovničky
svazek veršů a několik básní si přečtu. Na to mám sílu, i když jsem hodně unavený. Proto je také v regálech u stěn našeho bytu víc poezie než beletrie, k přečtenému románu se skoro nikdy nevracím, zato pěkné verše mohu číst znovu a znovu.
Někdy před třemi roky jsem si přestal vybírat autory, po nichž před usnutím sáhnu, a začal jsem číst sbírky veršů jednoho básníka za druhým, jak je mám v knihovničce seřazené. A poctivě čtu všechna jejich díla. Někdy dvě tři stránky, jindy za večer zvládnu celý útlý svazek. Když mě některá báseň zvlášť zaujme, přepíšu si ji na kartičku normalizované velikosti a uložím ji do zvláštní dřevěné krabice. Musí mi být mimořádně blízká svým obsahem a dokonalá po formální stránce.
Postupně tak vzniká jakási moje básnická antologie složená z veršů, které mě mimořádně silně oslovily, odpovídají mému vkusu, životnímu zaměření i věku. Vím, že bych docela jistě volil ve dvaceti letech některé jiné verše než ty, které mě zaujaly ted' v osmdesáti letech. Ale když mi bylo dvacet, nenapadlo mě, abych si takovou antologii dělal. Tenkrát jsem podnikal teprve první výpravy do magické říše poezie, která mi byla až do osmnácti let uzavřena, nejspíš proto, že mi nikdo, ani učitel češtiny neukázal branku, kudy bych se do ní dostal. Ve škole jsem odříkával básně klasiků, Nerudy, Wolkera, které jsem se musel naučit
nazpaměť, přestože mi jejich obsah byl naprosto cizí a formu jsem ještě nedokázal ocenit.
Teprve rok před maturitou se mi dostala do ruky velká básnická skladba Američana H. W. Longfellowa, Píseň o Hiawathovi, která se pro mě tou brankou stala. Vůbec mi nevadilo, že je to dílo básníka, který je napsal v první polovině 19. století, neodradil mě ani archaicky znějící jazyk překladatele Josefa Václava Sládka, měl naopak zvláštní půvab. Byl jsem tím indiánským eposem tak okouzlený, že jsem si knížku, vydanou před tři čtvrtě stoletím, celou přepsal vlastní rukou.
Později se můj zájem přenesl z epiky spíš na přírodní lyriku a s velkým zaujetím jsem četl Mathesiovy parafráze čínské poezie, Zpěvy staré Číny.
V době, kdy jsem trávil letní dny na vojenském cvičení (bylo to v dobách, kdy každý zdravý mladý muž si musel odbýt vojenskou službu), zachraňovaly mě při dlouhých pochodech a duchamorných přednáškách kartičky, na nichž jsem měl přepsané nejmilejší verše a ty jsem se učil zpaměti. Tenkrát jsem dokonce uměl odříkat celého Nezvalova Edisona. Ještě dnes, po mnoha letech, se mi z paměti okamžitě vynoří podivuhodné verše úvodního zpěvu:
Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký, neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilerie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatech z pávích per
melancholikové jako v podvečer
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života a smrti
Nevím, co mě tak okouzlilo. Jestli neobvyklá slovní spojení, monstrance barů, hvězdná
artilerie, nebo spíš gejsíry metafor, opakoval jsem si Edisona stále znovu na pěších
pochodech, až jsem celou tu rozsáhlou skladbu uměl zpaměti. A pomáhala mi překonat i ty nejkrušnější chvíle.
Mrzí mě, že jsem si takovou antologii nedělal také před padesáti lety, jejich porovnání by mi asi hodně prozradilo o mém duševním i duchovním vývoji.