Zanech všech nadějí!

Kde jsem tuhle depresivní větu četl? Asi V Dantovu Peklu. Ale mohla by být napsána i nad vstupem do poslanecké sněmovny a senátu České republiky. Tam by však platila jako varování jen několika málo slušným jedincům, kteří nedávno vstoupili do politiky s naivní představou, že ten augiášův chlév vyčistí. Všem ostatním by byla pro smích. Ti přece se nechali zvolit do nejvyšších orgánů republiky proto, aby tam všechny svoje představy o blahu národa a především blahu svém osobním uskutečnili. A realita jejich naděje nezklame, je to dokonce ještě lepší, než doufali.
Proč taková příkrá slova o poslancích a senátorech? Protože podle mých dlouholetých zkušeností devět lidí z deseti vstupuje do vrcholné politiky proto, že touží po moci nebo po penězích. Obvykle po obojím. Jen jeden z deseti (a to možná nadsazuju) se nechává zvolit, aby se pokusil něco pozitivního udělat pro společnost. Tihle naivní, nezkušení, charakterní lidé brzy poznají, že nedokážou uskutečnit nic z toho, co měli v úmyslu. Své návrhy nikdy neprosadí, většina je vždycky smete ze stolu. A když se sami postaví proti tomu, co předkládají protřelí politici se zřejmou snahou prospět určité skupině lidí (podnikatelům, zbohatlíkům, případně sami sobě) zdrcující většina je přehlasuje.
Slušnému politikovi pak zbývají dvě možnosti. Buď začne hledat spojence, kteří by mu pomohli splnit aspoň malou část jeho představ a třeba i nějakého najde, ale ten po něm bude požadovat, aby na oplátku pomohl on jemu. Což znamená kompromisy. A stejně je to marná snaha, protože většinu na svou stranu nikdy nezíská.
Pak je tu druhá možnost, z politiky na konci volebního období odejít.
Třetí možnost se týká těch lidí, kteří jsou ochotni své ideály vyměnit za jiné hodnoty. Původně slušnému člověku se zalíbí dobře placené zaměstnání se spoustou vedlejších příjmů a začne od svých představ krok za krokem ustupovat, až splyne s většinou. A najdou se i tak slabé povahy, že se nechají přímo zkorumpovat.
Co z toho poznání vyplývá?
Všech nadějí na změnu by měli zanechat i ti slušní voliči, kteří jdou ke každým volbám a doufají, že tentokrát prosadí s novými kandidáty i změnu v nejvyšších zastupitelských orgánech. Vždycky se objeví na kandidátkách slibné osobnosti (často ovšem jen osobnosti slibující), někdy i nové politické strany s přijatelným programem, ale jen se parlament a senát v novém složení dají do práce, naděje na změnu k lepšímu rychle mizí a volič se cítí zklamaný, podvedený
A jak říkávala moje babička, lepší to už nebude. K tomu dodávám: Lepší to ani nikdy nebylo. Kdo se obrací s nostalgickou závistí k první republice, měl by si přečíst Peroutkovo největší dílo, Budování státu. Dokumentuje v něm, co se u nás dělo v prvních letech po vzniku Československé republiky. Když dočtete poslední stránky, řeknete si: Kdybych tuhle knihu četl v roce 1989, věděl bych, co se bude dít a nic by mě nemohlo překvapit.
Ale abych nedal nakonec zapravdu Dantovu varování, přece jen vidím v něčem naději. Ve slušných lidech, kteří se nechají zvolit do veřejné správy menších obcí. Tam, kde jeden nebo dva lidé mohou prosadit svoje představy, protože proti sobě nemají gang protřelých politikářů spojených s bohatými podnikateli.
Ve slušných lidech, kteří se zapojí do práce v nepolitických občanských organizacích. Tam se dá udělat hodně dobré práce.
Nechci také odrazovat od účasti při volbách. Naopak, je třeba k volbám chodit, aby nebyli do parlamentu a senátu zvoleni ti nejhorší z kandidátů a ty nejhorší politické strany.
Naše naděje by mohlo posílit, kdyby do vrcholné politiky nešel jen jeden slušný člověk z deseti, ale bylo jich aspoň pět. Ale obávám se, že na tuhle naději Dantovo varování bohužel platí.