Téma čísla

Rituál dnes

Slovo rituál lze vyložit jako obřadné opakované chování či jednání, které má za cíl upevnit nás v nestálém světě. Pomoci nám najít naše místo. Dodat nám jistotu, že vše je tak, jak má být. Pro někoho to může být modlitba při zapálené svíčce, pro jiného první ranní cigareta… Ovšem pro naše předky byl život nepřetržitým rituálem. Boj o přežití byl náročný a bylo potřeba získat co nejvíce výhod. Proto se pomocí rituálů udržoval správný běh světa, zajišťovala ochrana před zlými silami a samozřejmě jimi byli vedeni i sami lidé ke vhodnému zapojení se do společnosti.

„Domnívám se, že krása je vlastně symbolem něčeho jiného. Čeho ale přesně? Krása je symbolem pravdy. Nemyslím pravdy ve smyslu pravda a lež, ale pravdy jako cesty, po níž se člověk ubírá.“
Andrej Tarkovskij

Umění a výchova

Musíme si to vyjasnit hned na začátku: velké osobnosti nelze získat, jsou darem z milosti a pro případ, že by se chtěli někde ujmout vůdčí role, potřebují k tomu ještě nadání, sociální inteligenci, odvahu a určitý nadbytek ctností, tedy silných stránek charakteru, které je možné chápat jako schopnost určitým, těžko napodobitelným způsobem se chovat, myslet a prožívat. To jim pak umožňuje působit autentickým a energetizujícím způsobem, rozvíjet a zlepšovat svůj výkon a nabývat sebevědomí.

Co je to vůdcovství? Kdo je vůdce? Jaký má být ten, kdo vede druhé?

Hlubokou a promyšlenou odpověď na tyto otázky se pokusil dát filosof Platón, který žil na přelomu pátého a čtvrtého století před naším letopočtem v řeckých Athénách. Ten odmítá představu, že vůdcem má být člověk, který dokáže ovládat druhé silou, násilím a nátlakem. Autorita opravdového vůdce musí být podle Platóna vždy založena v tom, že jde o ctnostného člověka.

Oheň, vzduch, voda, země. Co jsou živly? Čím jsou živly pro nás? Jak živly vnímáme? Jak je můžeme vnímat? Utváří živly náš svět? Je nauka o čtyřech živlech jen archaickou představou, nebo jsou živly živé i dnes?

Co jsou živly? Nejprve nás snad správně napadne, že nauka o čtyřech živlech je stará, archaická odpověď na otázku po povaze světa. Jednotlivé živly jsou tu chápány jako základní složky či stavební kameny, ze kterých se skládá skutečnost světa.

Hledíme skrze tenkou vrstvu světa na bůhvíco. Cítíme jemnost a křehkost skutečnosti, která se chvílemi ohýbá jak stéblo ve větru. Něco přichází v podobě zlatavé mlhy, která však není prostě viditelná, ale skrývá se jaksi těsně pod povrchem věcí. Přichází hloubka. Anebo jsme to my, kdo vchází na hloubku? Někdy jakoby dýcháme světlo, rozpouštíme světlo na jazyku.

Tělo bylo v křesťanském středověku i novověku považováno za nástroj ducha. Proto potřeby, které nesledovaly žádný “duchovní” cíl, obzvláště potřeby sexuální, byly považovány za “nízké”, a tedy nebezpečné. Tento způsob myšlení byl podmíněn západní filozofií. Tuto linii sledoval jak Platón v antice, tak Augustin v ranném středověku i Descartes v novověké filozofii. V dějinách teologie je právě sv. Augustin považován za “vlastního zakladatele sexuálního pesimismu”. Augustin totiž prohlásil sexuální rozkoš za hřích.

Poprvé jsem si položil otázku, jaký smysl má můj život a lidský život vůbec, když mi bylo osmnáct let. Odpověď na ni jsem pochopitelně nenacházel, a tak jsem se vypravil za člověkem o deset let starším, který byl kdysi mým skautským vůdcem. Usmál se (nejspíš mé naivitě) a řekl:
„No přece život sám!“
A rázem jsem měl jasno. Byla to pro mne tehdy odpověď dostačující, i když na tu mučivou otázku vlastně neodpovídala.

Hra má velký význam při přípravě na život i pro lidskou populaci. Je od počátku lidstva neoddělitelně spjata s každodenními činnostmi. Dítě pomocí hry poznává své okolí, získává z něho informace, učí se základním společenským zvyklostem, připravuje se na budoucí život. V dospělosti hru člověk využívá častěji jako druh odpočinku, relaxace a úniku od reality. Hra člověka doprovází od narození do smrti.