… aby se z toho nestal střední proud (Konference k 40. výročí střediska pro výchovu v přírodě u Lipnice nad Sázavou)

Zprávičku o konferenci uvádím letmým postřehem, který Ondřej Valsa prohodil při závěrečném loučení účastníků. Nebyla sice hlavním, nebo alespoň převažujícím tématem konference, a přesto je docela výstižná. Nicméně úvodem několik faktů o konferenci samotné:

Dlouhá cesta - nové objevy
Konference k 40. výročí střediska pro výchovu v přírodě u Lipnice nad Sázavou
Sobota 27. března, Havlíčkův Brod, hotel Slunce
Setkání uspořádala společnost Gasset, která se vedle nakladatelské činnosti orientuje na pořádání multi-oborových konferencí. Mnohem výstižnější je ovšem jméno Allan Gintel, které propojuje Gasset s Prázdninovou školou a širokou paletou aktivit, spojovaných nepřesně s pojmem zážitková pedagogika. Celé jednání s citem úspěšně moderoval Ondřej Valsa.

Konference proběhla v komorním obsazení, spíš jako seminář a za sebe toho rozhodně nelituji, naopak. Počet přednášejících a posluchačů byl zhruba vyrovnaný, nicméně složení účastníků, jejich aktivní zájem a nakonec i počet vytvořily prostor pro aktivní a inspirativní diskusi. Mohu srovnávat – v minulosti jsem se zúčastnil několika podobných jednání, které měli počtem lidí a charakterem jednání jiný charakter. Každá z takových setkání má své přednosti a omezení a – jestliže dnes chválím seminární formu – otevírám otázku, proč nepřijelo víc lidí? Zřejmě sehrála roli omezená propagace, snad i cena a také pár dalších skutečností, o kterých se lze jen domýšlet. Jistě je významným důvodem také nedostatek času, ovšem zastávám názor, že čas má člověk (většinou) na to, na co si ho chce udělat. A vkrádá se myšlenka, nakolik si lidé z branže vystačí s tím, co je dáno a nakolik hledají podněty inspirací. Nicméně věřím, že semináře i konference najdou odezvu (třeba i díky Gymnasionu) a otázku zredukuji na to banálně základní: Kdo bude pořadatelem, kdo přijme riziko, že prodělá? S tím pak skládám hold Gassetu alias Allanovi s poznámkou, která nemusí být zbytečnou: Pokud bychom měli označit jedince za otce PŠ, pak je to právě on.

Ale k samotné konferenci, kterou uvedla starostka Havlíčkova Brodu paní Jana Fischerová, absolventka Prázdninové školy. Její zájem – odběhla za jinými povinnostmi a po jejich splnění se vrátila a setrvala do konce – snad potvrzuje můj názor, že nešlo o mlácení prázdné slámy. V samotném jednání se projevil nástin rozporu, který bych uvedl v praxi populární frází ‚Šedivá je teorie, ale zelený je strom života’. Jen podotknu, že je to až příliš časté v běžném životě, kde praxe vyžaduje jednoduchá řešení (nepotřebuje ‚složité’ teorie) a přináší řadu problémů (krizí). Na druhé straně jsou rozvíjeny teorie, které jsou skutečně šedivé, protože nereflektují změněnou realitu globálního světa i každodenního života. To se týká i zážitkové pedagogiky a na semináři se ten rozpor projevil právě a jen tou měrou, aby stálo za to připomenout: Bez jednoty obou přístupů zůstaneme na půli cesty a sklouzneme do středního proudu - staneme se součástí masové kultury coby ,rodné sestry’ stávající společenské krize.

Samotné příspěvky (anotace a curricula přednášejících lze najít na adrese http://www.gasset.cz/cz/index.php?page=konference&PHPSESSID=24bc98e50b97...) lze rozdělit do tří skupin:

První byla vystoupení odkazující ke kořenům různých aktivit, které zaštiťoval tehdejší Československý svaz mládeže a reagoval v tom na řadu neformálních proudů ve společnosti. S tím vystoupil Bob Stránský senior, odkázal na trampské hnutí a woodcraft, ze kterých čerpala a dodnes čerpá Tábornická unie. Zmínil i vznik instruktorského sboru při ÚV ČSM a v tom na něj navázal Jarda Havel, tehdejší šéf odpovídajícího oddělení na ÚV ČSM. Z jeho vystoupení se dalo vysledovat jak - se všemi problémy a trvalou nejistotou - se Prázdninovka mohla stát ‚ostrůvkem uprostřed totality’. A dlužno podotknout, že s oběma pány, resp. jimi zastupovaných uskupení, souvisí nápad na výstavbu jedinečného lipnického střediska a také jeho realizace. Do této skupiny historických reminiscencí zařadím také informaci o současném stavu Prázdninové školy a její působení ve zcela nových podmínkách.
Druhou skupinu tvořily úvahy k dílčím tématům, které tak či onak souvisí s programem a aktivitami zážitkové pedagogiky. Sem patří typicky Eva Špačková s netradičním pojetím architektury jako součásti přirozeného prostředí všedního dne. Podobně svébytným tématem vůdcovství (leadership), kterým se zabýval Ondřej Landa v souvislosti s osobností leadera. Největší diskusi přinesly myšlenky Michala Hrdličky, respektive otázky, do které vyústilo, totiž zda ‚si z ‚Lipnice’ nejvíce neodnesli ti, kdo tam svůj boj o místo na slunci prohráli’. Problém obsahuje několik pojmů a metafor, které je vhodné vyjasnit a nastoluje diskusi, která zůstává otevřená (a stojí za to zvednout rukavici). Tím co je stěžejní je otázka, co si člověk z ‚Lipnice’ odnáší, zda jsou to libé emoce z místa na slunci, anebo změny porozumění svého působení ve vyhraněných situacích (a odpovídající změna osobnosti). Zaznělo několik příkladů (např. Eva s odkazem na deníček: ‚Denně pět proher a pět vítězství’…), Celkový příklon směřoval právě k oné změně osobnosti. Nepříjemné emoce, které ale takový účinek nemají, pojmenoval výstižně Vláďa Halada – jedná se pocit křivdy. Zásadní postřeh – berme jej v úvahu a vážně!

Na pomezí k další skupině zohledňující posuny v aktivitách s ohledem na změněné prostředí jsou dlouholeté zkušenosti Honzy Neumanna, vázané na pobyt v přírodě. Ne zcela jasné sepětí s prostředím dokumentoval na požadavcích účastníků expedice: Kdesi uprostřed jedinečné divočiny kdesi na Bajkalu se dožadovali ‚lipnických her’. Sem přidám vystoupení Radka Hanuše inspirované Cílkovou knihou Krajiny vnější a krajiny vnitřní. Radek se zabýval jen obtížně srozumitelným vlivem krajiny na člověka (spíš jde o život v krajině). Ten - jako každý prožitek - nelze jednoznačně vyjádřit, a pokud, pak spíš formou mýtu (ke kterému má Cílkova kniha blízko). Měli bychom ale dost dobře rozlišovat mezi mýtem a mysticismem - což je ovšem dalším námětem pro další úvahy a také činnosti.

Ve zmíněné poslední skupině už nachází místo vystoupení Vladimír Smékala, věnovaného slušnosti. Docela obyčejné, ale zdaleka ne samozřejmé lidské slušnosti, které se nám namnoze nedostává v naší současnosti. O kus dál šel můj příspěvek inspirovaný Václavem Břicháčkem a jeho druhou úvahou o Jabné, ve které Vašek zmiňoval orientaci kurzů PŠ. Vyslovil jsem přesvědčení, že i dnes, ve společnosti masové kultury (středního proudu), by měla být PŠ a prázdninová pedagogika ostrůvkem naděje pro ‚nápravu věcí lidských’. Poslední slovo je věnováno příspěvku Allana Gintela, který ovšem zazněl v samém úvodu. Allan v něm zmínil řadu představ a ideálů, které stály u zrodu Prázdninové školy. Ve druhé části pak rozvedl úvahu o tom, zda tyto myšlenky přetrvávají, jak jsou – a jak by měly být - modifikovány a jak se daří (a často nedaří) je naplňovat v prostředí svobodné reality dnešních dnů.

Těšil jsem se na vystoupení Oty Holce, které slibovalo úvahu, týkající se posunu směřování od individuality (osobnosti) k jedinci ve veřejném prostoru. Ota díky chorobě nedorazil a litovat lze i absence Ivoše Jiráska. Můžeme se ale těšit na jejich příspěvky, které by v omezeném nákladu měly vyjít tiskem a budou dostupné i na CD a (snad) i na stránkách Gymnasionu.
Uvedené absence ale nejsou jedinou pihou na kráse. Až příliš rychle jsme se po večeři rozjeli k domovům a ošidili se o onu neformální diskusi – právě ta bývá na konferencích neméně důležitá jako samotné jednání. Z kratičkých neformálních řečí pochází ona větička použitá jako název této zprávy. Věta, která metaforou vystihuje mé obavy a vede mě k tomu, že co nejdřív bude možné na toto téma diskutovat ve větším fóru.

Antonín Rosický,
Praha 8. 5. 2010