Moje ohlédnutí za Zimním kurzem 2010

Naposled si v kupé před příjezdem do Brna zazpíváme hit kurzu Gorale, nahodíme na záda batohy se sněžnicemi a rozloučíme se. Z reakce lidí v tramvaji tuším, že kolem sebe šířím pach kouře, a raději si sedám na samostatné sedadlo hned u dveří. Stejně jako ve vlaku se mě v teple okamžitě zmocňuje těžká únava a ospalost.
Po příjezdu domů okamžitě peru oba spacáky, batoh a všechno mé kouřem prostoupené oblečení. Po devíti dnech strávených v nádherných, ale mrazivě vlhkých únorových Rychlebských horách před půlnocí ulehám do postele. Než upadnu do spánku, zažívám neobyčejně silný pocit pohodlí - odměnu za předchozí dobrovolné odříkání.
Do práce vyrážím až druhý den po obědě. Pro všechny případy jsem si vzal půl dne volna, abych se po nestandardní dovolené dal trochu do pořádku. Pohledy kolegů ve vyhřátých kancelářích zbystří. Místo ztrhané tváře těžce nachlazeného kolegy vidí spokojený úsměv a tázavě si mě prohlížejí. Při pohledu na jejich zklamání mě napadá, že jsem aspoň poslední den kurzu mohl vyzkoušet ranní koupel v kádi s ledovou vodou.
Po 14 dnech od návratu mě konečně přestává bolet celé tělo, odeznívají silné záchvaty hladu, zvykám si na teplo v místnosti a z očí se vytrácí prostá radost ze života. Zážitky z kurzu mi začínají připadat neskutečně vzdálené. Během zotavování po předchozí zátěži a s ním spojených propadů nálady se občas objevují v mé hlavě pochybnosti, zda rozhodnutí vydat se na akci tohoto typu nebylo jen jakýmsi úletem.

Náročnost kurzu byla pro mě skutečně na hranici fyzických i psychických sil. V zimní přírodě jsem stanoval poprvé, na rozdíl od většiny účastníků jsem přijel s minimálními a spíše teoretickými znalostmi z oblasti táboření, orientace, dramaturgie či vedení lidí, nejhůře ze všeho snáším mrazivé vlhko a nedostatek světla, zvláště v kombinaci s déletrvající zátěží a omezeným spánkem. Navíc s vypůjčeným a tudíž nedostatečně vyzkoušeným vybavením, nerozchozenými pracovními botami a nutností učit se doslova za pochodu. Z mého pohledu jsem podal jeden z životních výkonů. Na druhou stranu chápu, že organizátorům i některým účastníků jsem se někdy jevil jako přítěž a rizikový jedinec.

Výborně připravený a událostmi nabitý program kurzu se mi v důsledku narůstající únavy postupně slíval do jedné šmouhy, ze které jsem si až po důkladném odpočinku začal vybavovat pro mě zvláště silné zážitky - příchod na tábořiště a pohled na nedotčenou zasněženou pláň, navážení několika tun materiálu, z místa vzdáleného asi 2 km pod táborem, na sáních Radimovy výroby, odhazování desítek kubíků udusaného sněhu před stavbou hlavního stanu a šestice teepee, sestavování kuchyňských kamen pod tlakem blížící se noci, na české podmínky nečekaně upřímné a pokorné vyznání chyb a omylů Mirka Hanuše v začátcích organizování „Gotického psa“, improvizaci při sešívání natržených plachet od teepee, zlepšováky při stavbě latrín, přepravu hlasitě naříkajícího Radka simulujícího otevřenou zlomeninu nohy, zklamání a radost při výcviku rozdělávání ohně, ztráty a nálezy deníků Zimního kurzu, které pro všechny účastníky připravila s velkou pečlivostí Dita, Michalovu školu horského vůdce, vzrušené plánování putovní části kurzu, služby v kuchyni, hry vyplňující čas mezi jednotlivými přednáškami, pravidelné Miláňovy zpívánky na dobrou noc, příprava dřeva na vatry a nahřívání se v jejich blízkosti po celodenním pochodu, věcný rozbor příčin nespokojenosti s průběhem prvního dne putování, duchovně zaměřená přednáška prof. Jiráska, spontánní půlnoční zpívání československé hymny na česko - polských hranicích, mimořádné kuchařské umění Bódi a Aleše, sněhosochání pod dohledem zkušeného sochaře Genzera, obhajoba vlastních zimních projektů před odbornou porotou starších i mladších instruktorů, závěrečné několika úrovňové hodnocení účastníků a do toho všeho žertování neutahatelného kameramana Saši.

Nejvíce mi však ve vzpomínkách zůstává jedinečná atmosféra kurzu daná ochotou účastníků dobrovolně snášet náročné podmínky zimní horské přírody. V prostředí vzájemné důvěry, spolupráce a zvýšené ohleduplnosti se otevřel mimořádně cenný prostor k osobnímu i skupinovému růstu. Pobyt v pusté zimní krajině Rychlebských hor s jednoduchými liniemi a sněhobílou pokrývkou odrážející téměř všechno dopadající světlo, nám všem nastavil zrcadlo s mnohem jednodušším a čitelnějším obrazem než umožňuje složité a znečištěné zrcadlo života ve městě. Vystoupením ze zóny komfortu až k hranicím přežití jsme mohli ostřeji vnímat svou zranitelnost a závislost na vzájemné pomoci. Význam pravidelné péče o dobré mezilidské vztahy dostal jasný obrys životně důležité hodnoty. Stejně silně se objevila nutnost ctít pravdu. O sobě a svých možnostech i o schopnostech volených horských vůdců. V tomto smyslu pro mě představoval zimní kurz v podání Hnutí Go a jeho spřátelených organizací očistný a ozdravný proces, který svým dopadem do praktického života přesáhl svůj hlavní cíl, tj. certifikaci nových instruktorů zimních projektů. Vřele ho proto doporučuji všem lidem, kteří hledají způsoby, jak najít zdravou důvěru v sebe sama, víru v proveditelnost svých snů nebo posilu pro zlé časy – ať už v podobě navázání přátelství s lidmi stejné krve či jen vzpomínek na společné zážitky spolupráce a vzájemné úcty. Na závěr skládám poklonu všem ženám na kurzu a to nejen za jejich schopnost obstát v konkurenci mužů v podmínkách, na které jsou ve srovnání s nimi hůře adaptovány, ale rovněž za kultivaci tohoto prostředí a tím zpříjemnění celé akce.