Tradiční zimní kurz KR – survival: vyprávění pocitem instruktora

Je možná netradiční formou mluvit o pocitech instruktora na kurzu, ale právě na zimních kurzech se pocity instruktora vrývají o trochu více nesmazatelnou linkou do celého kurzu, než na kurzech letních, ačkoliv i zde by měl být instruktor téměř neviditelný. Instruktor je totiž sám podrobován náročnosti prostředí, náročnosti samotného programu v něm a přitom si ještě bere na svá bedra bezpečí, zdraví a vedení celé skupiny účastníků při putování zimní krajinou. S tímto vědomím jsem vstupoval do svého třetího instruktorování na tradičním kurzu KPZP5 – survival pořádaném Katedrou rekreologie (FTK UP v Olomouci). Jak se to podařilo, posuďte sami.

S Radkem, Ivem a Katkou jsme se malinko po 10 hodině ranní v Javorníku postavili před skupinu 18ti účastníků a přivítali je na kurzu. Foukal velmi silný vítr, který nám trhal slova od úst. Rozdali jsme jim deníky a tužky, řekli pár základních informací, zahráli seznamovací hru, avšak nic z toho nemohlo oddálit moment zahájení odchodu z civilizace vstříc 4dennímu putování Rychlebskými horami směr Staré Město pod Králickým Sněžníkem. Ovzduší zvonilo nervozitou.
I pro mne to bylo zvláštní. Z tohoto místa jsem vycházel již tolikrát, ale tentokrát se jedná o poslední kurz našeho studijního ročníku. Ročníku, který spolu strávil 5 let studia, vytvořil úspěšné Pasování 2007, Rekreflám 2009 i každoročně úchvatnou scénku na plesech rekreologie. Hmm, a já zde přesto stojím jako instruktor. Nikoliv jako účastník. Zvláštní pocit! Myšlenky byly o mnoho silnější, neboť právě na tomto kurzu se člověk většinou loučí se svými spolužáky. Co naplat?! Zorganizovat společnou fotografii a vyrážíme! Za mnou, prosím.
Katka šla na konci skupiny, já vedl a Ivo s Radkem se zařadili někam do davu. Vycházeli jsme z civilizace. Chvilková zastávka na srovnání se s počasím na kopci u javornického zámku, a potom hurá na Rychleby a dále po červené, s přestávkami na oběd, čůrání, sváču. Začali jsme s Katkou obhlížet fyzickou zdatnost skupiny, zjišťovali zdravotní dopady pochodu s důrazem na puchýře a únavu a snažili se udělat si jasný obrázek o tom, co lze a nelze. Po výstupu na hřeben nad Novými Vilémovicemi, kde jsme skupinu záměrně vedli mimo lidská obydlí, se do nás opřel velmi silný vítr. První zkouška zdatnosti!
Vítr postupně přešel ve vichřici a lomcoval s námi jako s papírovými draky. I já sám jsem měl občas problém udělat krok kupředu a před očima mi vyvstávaly obrazy z výprav na hřebeny slovenských hor. Postup skupiny se zpomalil. Komunikace byla náročná, pohyb vpřed také a najít závětrné místo nebylo na planině nijak lehké. Podmínky opravdového přežití nám nyní mohly přijít o mnoho reálnější: Kde najdeme u Hraniček bezpečné tábořiště?
Za malým návrším jsme počkali až se skupina sejde, s Radkem jsme prohodili pár slov o možnostech nalezení tábořiště, a pak ještě zvládnout 600m do lesa, potom po žluté na Roveň a na Hraničky. Vše probíhalo hladce, jen účastníci začínali být dost unavení a vítr sílil.
Tábořiště se nám podařilo nalézt asi 400m pod rozcestníkem, 200m od potoka, ukryté v lese s velkým množstvím dřeva na oheň. Stavba tábořiště zabrala pouze několik chvil. Příprava ohně také, a tak jeho zapalování mohlo být provázeno příjemnou ohniveckou atmosférou, kterou si spontánně vzal na starost Radek. Oheň se po chvíli rozhořel, večeře začaly bublat a po hodince strávené zaopatřováním se jsme všechny účastníky svolali k ohni, zeptali se na pocity, zdraví, dali prostor deníkům, a pak už nastoupil Ivo s blokem filosofie přírody.
Bylo velmi příjemné vidět jak se ve tvářích červená záře plamenů a přitom se probírají filosofické pohledy na přírodu a přirozené bytí, tak jak se o nich účastníci dočetli ve svých knihách. Probíhaly diskuse, konfrontace názorů a nevypadalo to, že by se někdo nudil. Až pak začala přicházet opět únava. Zaznělo pár písní na závěr, pár slov M. Nevrlého o ranním vstávání z mých úst a šlo se spát.

Ráno jsem byl první na nohou a nebál se oživit lesní šramot zvoláním: „Dobré jitro, je nový den! Nebuďte starci bez naděje a pojďte zvládnout tři urážlivě snadné věci, aby se váš den změnil k nepoznání.“ Měl jsem nečekaný úspěch. Více než polovina účastníků se mnou ráno zpívala děkovnou píseň, tancovala válečný tanec HAKA a opláchla se studenou potoční vodou.
A nejspíše právě proto pak proběhlo ranní balení velmi svižně. Přemístili jsme těžké věci z batohů unavenějších jedinců do batohů těch silnějších, a pak oznámili účastníkům, že dnes je den, kdy mají přijmout role, které jim před kurzem byly přiděleny pomocí emailu.
Horští vůdcové se ujali vlády, já jim předal potřebné informace o trase, počtu a stavu účastníků a potom vzal do ruky svůj poznámkový blok. Bylo zajímavé sledovat, jak se jednotliví účastníci ujímají, nebo naopak neujímají svých rolí. Jak některé skupiny spolupracují (např. hudebnice při obědové pauze zorganizovaly taneční aktivitu), nebo jak spolupráce kulhala (přenesení všech odpovědností na jediného člena skupiny).
Hlavní výzvou dne se přesto stala výrazně vyšší náročnost trasy. Šli jsme hřebenovku z Hraniček na Smrk a zdolání Smrku dostalo nádech obrovského nasazení, což jenom přispělo energií pro večerní zpětnou vazbu.. Musel jsem si na vrcholu s každým po horolezecku potřást rukou, protože podaný osobní výkon, který čišel z každého páru očí, byl ohromující.
Po utáboření se u Brousku a složitostech kolem rozdělání ohně se opět celá skupina sešla pohromadě. Zpětná vazba nabídla mnoho podnětů a skupiny si stanovily následující body, které pro zvládnutí jejich rolí považují za nejdůležitější:

• HUDEBNICE 1] zábavné 2] jednoduché 3] motivovaní (sami nadšení) 4] přirozenost 5] rituál
• OHNIVCI 1] pila 2] sekera 3] sirky 4] trpělivost 5] lidi
• OVCE 1] pasivita 2] pomoc lidem 3] trpělivost 4] fyzička
• HOR.VŮDCE 1] úsměv 2] prostor 3] nohy v suchu 4] lehký batoh 5] hry
• ZDRAVOTNÍK 1] lékárna 2] znalost 3] praxe 4] licence 5] empatie
• BAVIČI 1] úsměv 2] prostor 3] nohy v suchu 4] lehký batoh 5] hry

Každý si měl možnost tyto body poznamenat do svého deníku, a pak byla oznámena pravidla rozdělení rolí na další den – losem. Každý z účastníků si vytáhl kartu se svou rolí a veřejně ji oznámil. Bylo na každém z účastníků, jak se role ujme, jak za splnění svých úkolů přijme zodpovědnost. Poté začala filosofie přírody a šlo se spát. Celá skupina si byla vědoma, že čeká další náročný den.
Přijímání rolí bylo patrné již od brzkého rána, kdy budíčkář i otužovač nastoupili bez okolků plně do svých povinností. Píseň Tulácký ráno, turecký tanec a ranní koupel zachovaly ranní rituál a celá skupina vyrazila po úklidu tábořiště hezky na čas.
Trasa nebyla nikterak náročná, pouze orientace na Kunčickém hřbetu byla složitější. Účastníci rozdělili skupinu na 2 části, a to na rychlou a pomalou. Obě skupiny se opět setkaly při obědu, již po odstoupení 3 účastníků (1 osoba: přetížení v důsledku náročného výstupu na Smrk, 2 osoby: paralelní výuka Právo 2). Celá skupina byla velmi zodpovědně vedena orienťákem a horským vůdcem na cílové tábořiště u Alfonsova pramene.
U Alfonsova pramene byla zdůrazněna nutnost sběru velkého množství dřeva na oheň. Když posléze byla zveřejněna informace, že je potřeba mít dřevo na udržení celonočního ohně, že se budou stavět pouze 3 stany a že si každý má připravit místo na vlastní celonoční bdění, začala být skupina velice zamlklá. Vyvstaly otázky, proč poslední večer, na posledním společném kurzu nemůžeme být spolu.. avšak, odpověď zůstala nevyřčena.
Po setkání u ohně a filosofii přírody byla uvedena noční aktivita vigilie. Někteří účastníci příliš nevěřili svým uším, ale přesto se postupně u mě zastavovali, zaznamenali do malé mapky místo svého pobytu, odcházeli do tmy a v denících měli své inspirační texty i otázky, nad kterými mohli při bděni hloubat. My s Katkou jsme se připravili na celonoční hlídku, připravili s Radkem strážní oheň a po zhruba půlhodině šli poprvé zkontrolovat, jak se účastníkům daří. Všichni se snažili o rozdělání ohně. Některým oheň dokonce už i hořel.
Avšak naše bystrost nesměla polevit. U strážního ohně jsme se při šeptání rozptylovali, zpracováváním dřeva jsme se znovu a znovu snažili rozproudit krev v žilách a přeskupováním ohně za účelem co nejefektivnějšího spalování jsme udržovali bdělost mozku. Střídali jsme se v obchůzkách mezi účastníky, přemýšleli, jestli jim dnešek něco přináší a co vlastně přináší nám. Jedna z účastnic se rozhodla aktivitu ukončit kolem půlnoci a šla si lehnout. Ostatní ještě chvíli bojovali, a pak se rozhodli strávit překrásnou noc pod širákem. Avšak 5 statečných nakonec bojovalo celou noc a ráno s východem slunce žhavé uhlíky přineslo. Bylo překrásné ráno, my sami měli spoustu času na přemýšlení o sobě, a tak byl ranní rituál spíše poklidný.
Nastal čas balení a rozloučení! „Ano, kurz končí tady! Už se o sebe umíte postarat, máte mapy, vybavení, znalosti. ... dále tedy můžete pokračovat sami. Co si s sebou odnášíte je navždy již pouze vaše.“ Ani nebylo třeba vyřknout cíl kurzu: Přijetí zodpovědnosti! Účastníci dostali na památku žluté šátky s logem kurzu, potřásli si s námi rukou, usmáli se a kurz skončil. Odcházeli! Mí spolužáci, se kterými jsem strávil 5 let svého studia, zmizeli v lese a celonoční, nyní již poradní, oheň dohoříval pouze pro nás instruktory a garanty kurzu, abychom si mohli předat zpětnou vazbu, nahodit batohy a jít ve stopách účastníků na vlak do Olomouce. Kurz skončil oblačným dopolednem u Alfonsova pramene.

A tak jako skončil náš kurz, jako jsem se musel rozloučit se svými spolužáky, tak také končí a začínají nesčetné etapy našeho života. Života, který nám dala příroda, ke které se právě pobytem na zimních kurzech můžeme vracet. A po svém již čtvrtém zimním kurzu v české kotlině můžu říci, že to skutečně stojí za to.

zajímavé odkazy:
webové album kurzu
video z kurzu
web kurzu

pozn. závěrem: Analýzou dat, které jsem z kurzu získal, jsem částečně potvrdil, že u zimních putovních projektů tohoto typu se jedná více o metody používané v rámci zahraničních cest zážitkového učení, nikoliv o cestu tradičně českou, která je charakteristická hrou, simulací vnějších podmínek, dramaturgií atd. Konkrétně náš projekt byl více charakterizován skutečnou poutí, reálnými podmínkami a programem výrazně ovlivněným povětrnostními vlivy. Ale o tom možná jindy.. Kurz splnil cíle, splnil očekávání a celkově se podařil, a to je hlavní.