The Wall – Noc ve stěně

Autor: Milan Hanuš a tým projektu Schody do nebe 1996, PŠL.
Zdroj: závěrečná zpráva z kurzu a zaslaný metodický materiál ke hře od Milana Hanuše.

Průběh programu

Záměrem programu je neopakovatelně a silně přetavit dosavadní autentické prožitky do nové kvality. Jako proces je zvolen výrazný čin, který má neuvěřitelnou prostorovou dimenzi. Řekli bychom šířku i hloubku. Ta představuje novou kvalitu v další části projektu. Účastníci jsou pomocí instruktorů uloženi na noc do horolezeckých sítí, kde mají rozjímat či spát. Do jedné skalní stěny jsou umístěni všichni účastníci. Je slyšet šumění lesa, vodního toku, ptáky a vítr, na okraji skály hraje flétna. Vše ostatní je v rukou účastníků. Po ranním rozbřesku jsou účastníci opět pomocí instruktorů spuštěni ze stěny.

Metodické poznámky

Místo uvedení: tzv. Hradní stěna Sokolohradu (výška 40 metrů) v údolí řeky Doubravky. Datum uvedení: 9. 6. 1996 (neděle) Kurz: PŠL – Schody do Nebe 1996, kombinovaný kurz pro studenty rekreologie FTK UP Olomouc. Pobytová část (5.–10. 6.) se odehrávala na chatě Doubravka, expediční část (11.–15. 6.) ve Vysokých Tatrách.
Tímto programem vyvrcholily na pobytové části dvě miniškoly: Miniškola lezení a Miniškola příprava na expedici. Smyslem programu bylo především sebepřekonání – každý účastník měl podle našich přesných instrukcí strávit noc ve skalní stěně, zavěšen v síti. Šlo tedy o Schod (tak jsme nazývali programy, které měly účastníky v nějaké oblasti posunout kvalitativně na jinou úroveň), psychologický trénink na pobyt v exponovaném terénu Vysokých Tater a současně vyžadující aplikaci celé řady poznatků ze všech předchozích lekcí obou miniškol. V myšlenkové rovině tímto aktem vyvrcholil program KBJS (Konfucius, Buddha, Ježíš, Sokrates). Do stěny se odešlo právě po ukončení jeho posledního dílu – setkání s Buddhou. Na konci programu se většina účastníků (včetně žen) ostříhala do hola a odešla do stěny. Vyvrcholila tím dimenze sebepřekročení, ukončení dosavadního bytí a hledání cest vlastního seberozvoje. Tyto myšlenkové podněty a praktické horo dílny šly ruku v ruce a je důležité je i v těchto kontextech vnímat. Soulad myšlení a konání byl pro experiment kurzu Schody do nebe zásadní, vyjadřovala ho i metafora kurzu …schody do nebe, schody do sebe…
Prakticky vše probíhalo tak, že skupina tří (!) instruktorů nainstalovala za 4 hodiny na kruhy a nýty fixního jištění cvičných cest 21 sítí a ke každé z nich vedlo nezávislé fixní lano, sloužící k sebezajištění a případnému úniku slaněním. Účastníci k jednotlivým sítím neslaňovali, ale byli spouštěni, a to s batohem na zádech, ve kterém měli předem určené potřeby: spacák, čelovku nebo baterku, dvojité krajíce na večeři a snídani, láhev se 2 litry tekutiny na pití; dále měli všichni úvazek, přilbu, dvě šroubovací karabiny, slaňovací osmu, smyčky.
Od lana se účastník odvázal až v okamžiku, kdy již byl přicvaknut k fixnímu lanu a seděl v síti. Další „banální úkony“ v síti, jako vybalení spacáku, vyzutí bot, nalezení do spacáku, event. toaleta) byla již na šikovnosti účastníků. K jejich cti slouží fakt, že za celou dobu programu nám ze stěny spadla jen jedna jediná slaňovací osma, a to instruktorovi! Časovým skluzem předchozích programů jsme začali účastníky spouštět do stěny při západu slunce a poslední šli do stěny za hustého šera. Na druhou stranu byla výhoda, že jsme měli sítí nainstalován nadbytek, takže každý si mohl vybírat.
Po osazení všech 15 účastníků do stěny jsme ještě všechny „projeli“, abychom se na místě přesvědčili, že situaci zvládají dobře. Nad stěnou pak zůstali spát tři instruktoři + jediná účastnice, která se nakonec „vzdala hlasování“, další tři instruktoři spali rozptýleni mezi účastníky ve stěně.
Nečekaným vzrušením nad jinak poklidnou nocí byl příchod bouře, který kolem čtvrté hodiny ranní přerušil nejen dosavadní sérii tropických dní a nocí kurzu, ale především spaní ve vertikále. Zahájili jsme tedy řízenou evakuaci a proklínali zákon schválnosti, že přijdeme o ranní rozbřesk vysoko nad řekou. A zákona schválnosti jsme si užili do dna, protože sotva jsme v pořádku a kázni spustili dolů třetinu účastníků, přestalo pršet a začalo se rozednívat do nádherného dne.
Zkrátka a dobře jsme v pět ráno společně snídali na vrcholu Sokolohradu, kochali se ranním rozbřeskem a dělili se o bujné zážitky. Ve skutečnosti uběhlo jen pár hodin od okamžiku, kdy jsme začali do stěny nastupovat, ale bylo znát, že jsme už jinde. Tento zážitek všechny přetavil. Vlastně – skoro všechny – účastnice, která se nakonec do stěny spustit nenechala, zůstala pro ten den trochu posmutnělá… V závěrečné hitaci všech programů kurzu se program The Wall umístil se skóre 4.92 na třetím místě.
Milan Hanuš – vedoucí kurzu