Příběh třetí - boj o tenisák

Místo dvou řad budou děti stát v kruhu, uprostřed bude tenisák, a navíc se rozdělí ne na dvě, ale hned tři skupinky. Hře to přidá na živosti, v kruhu má každý stejně daleko do středu, a instruktor může stát koneckonců kdekoli.
A ono to funguje, děcka se baví, už jste to několikrát chtěli ukončit, ale přemlouvají vás, chtějí hrát dál.
Už po několikáté oznamujete, že teď už je to ale opravdu poslední číslo a vyvoláváte sedmičky. Tři holky vybíhají a sprintují k tenisáku. Jsou stejně rychlé a výsledkem upřeného pohledu na vytoužený míček je tvrdé střetnutí se hlavami. Ozývá se pěkná rána, dvě holky padají na záda, ale velmi brzy zas vstávají a ještě se chvíli perou o tenisák. Nakonec jedna zvítězí, vy hru slavnostně a za mírných protestů ukončujete a vyhlašujete krátkou pauzu do oběda. Jedna z dívek sedí na zemi a drží se za hlavu. Stěžuje si na lehkou bolest a že je jí po tom nárazu trochu divně, ale prý to není nic hrozného a ráda by se šla s ostatníma ještě před obědem vykoupat. Čelo jí zdobí pěkná boule, ale jinak na pohled není nic jiného vidět.

Podle čeho se rozhodnete, zda je to vážný úraz hlavy vyžadující ošetření u lékaře, nebo zda se o něco až tak závažného nejedná? Zkuste na tuto otázku odpovědět, než budete číst dále.

Rozhodujete se, že koupání není dobrá varianta, a posíláte jí odpočinout si do stanu a za půl hodinky se uvidí, jak jí bude.
Před obědem k vám přichází, že jí je trochu špatně od žaludku a že bolest hlavy stále trochu přetrvává. Posadí se ke stolu a zatímco vy přemýšlíte, co budete dělat, usíná. Na oslovení se probouzí, ale je malátná a vypadá jak omámená. Rozhodujete se jí dovézt do nemocnice. Během cesty autem usíná téměř neustále a je stále těžší a těžší s ní komnikovat. V nejbližší nemocnici ve Vimperku vás pošlou do čekárny, která rozhodně není prázdná. Po té, co vaše svěřenkyně usíná ve stoje a kácí se na vás, se rozhodujete zaklepat na dveře s velkým nápisem „neklepat“. Rozezlená sestra vychází zkontrolovat, kdo to ruší, ale když vidí dívku napůl v bezvědomí, smiluje se a volá lékaře. Pak už to jde celkem rychle - rentgen, vyšetření, sanitka a převoz do Prachatic na dětské oddělení s těžkým otřesem mozku. Tři dny v nemocnici na pozorování a nalomená malá kůstka v obličeji. Naštěstí nic vážnějšího.

Je v tomto postupu nějaká chyba? Udělali byste vše stejně, nebo něco jinak? A jak se to tedy má dělat správně?

1. krok - Rozhlédni se
jediné riziko, na které je dobré pomyslet v prvním kroku, se týká druhé „střetnuvší se“ - je v pořádku, nebo někde ve stinu za stanem potichu usíná? Kolik je vlastně zraněných?

2.krok - Reaguj
Ze začátku byla dívka při vědomí a nikde masivně nekrvácela, tudíž její život v rámci minut ohrožen nebyl. Postupné zhoršování stavu vědomí je ovšem velmi varovnou známkou, a rozhodně by nás mělo navést k zavolání záchranky, pokud jsme tak již neučinili, a k neustále kontrole stavu vědomí a dýchání. V případě, že by přestala na oslovení a zatřesení úplně reagovat, musíme ji položit na záda, zaklonit hlavu (a držet ji neustále zakloněnou), kontrolovat dýchání a čekat na záchranku.

3.krok - Rozmýšlej
Nyní máme čas se rozmyslet, zda je úraz na tolik vážný, abychom volali sanitku, či zda to není potřeba. Abychom se mohli rozhodnout, je potřeba mít nějaké indicie, informace, podle kterých se rozhodneme.
Při úrazech hlavy je onou klíčovou informací fakt, zda si postižený na úraz pamatuje. Říká nám to, zda po nárazu do hlavy následovala krátká ztráta vědomí, či ne. Pokud byla síla nárazu tak velká, že vedla byť ke kraťoučké ztrátě vědomí, a postižený si tedy úraz nevybavuje úplně zřetelně, tak hrozí otok mozku, popř. různé druhy nitrolebního krvácení. Postižený si rozhodně zasluhuje být vyšetřen lékařem a být přijat na pozorování do nemocnice. Hrozí totiž, že jeho stav se začne rychle zhoršovat, a to až v následujících 48 hodinách. Mozek totiž umí otéci stejně, jako například kotník, když si ho podvrtneme. Na rozdíl od kotníku je ovšem mozek uzavřen v lebce, a nemá tedy moc kam expandovat. Již celkem malé nabytí objemu vede k velkému zvýšení nitrolebního tlaku, což může vést k poškození nervové tkáně. Je rozhodně lepší, obvzláště v případě že se jedná o dítě a vy jste jediný zdravotník na dětském táboře, zavolat sanitku než volit transport vlastním autem.
Při zjišťování, zda si postižený úraz pamatuje či ne, si dejte pozor na návodné otázky - jakmile se zeptáte:“ ty jsi spadl z kola, viď?“ , není nic přirozenějšího než kývnout souhlasně v odpověď, zvláště ve chvíli kdy vedle sebe vidí kolo a má na sobě cyklistický dres a helmu. Zkuste se místo toho zeptat:“co se ti stalo?“ a sledujte reakce postiženého - je možné, že se začne zmateně rozlížet kolem sebe, a domýšlet si co se asi tak mohlo stát...