Radost až na kost

Radost až na kost

Tohle pořekadlo pro mnohé vyjadřuje hloubku, intenzitu, zásah, energii zážitkových programů. Jistě, jedná o metaforu. Kdo se však na svou kost in natura (nebo kost kohokoli jiného) podíval, potvrdí nejspíš, že v takovém pohledu je radosti pramálo. Ti, kteří se pořádání zážitkových kurzů a (nejen) terénních her věnují, mně jistě dají za pravdu, že ke kostem to má bohužel někdy dost blízko. Rád bych se v této kapitole podělil o zkušenosti a nabídl několik zásad, zlatých pravidel bezpečnosti uvádění programů.

V předmluvě Zlatého fondu her I její autor I. Jirásek uvádí: Otázka „Proč hrát hry?“ souvisí s prožitky, které prostřednictvím hraní získáváme. Se zkušenostmi, které díky hrám obohacují náš život. A to navíc jakoby „zadarmo“ – bez vážných důsledků, jež by takové chování a rozhodování mělo v reálném životě v podobě ekonomických a polečenských sankcí. Dovolím si přítele a kolegu Jiráska doplnit a rozšířit spektrum možných sankcí o ty zdravotní – fyzické i psychické. Zatímco ekonomické a společenské sankce mohou potenciálně vycházet z cílů hry či herních principů, podmínka fyzické a psychické bezpečnosti je nezávislá a stojí nad nimi. Hra má skýtat bezpečné prostředí, ve kterém nedochází k reálnému trestu v podobě společenského znemožnění, finanční ztráty, ale ani zdravotního postižení.

Problematika zážitkových programů je poměrně složitá nebo přesněji komplexní. Problém bezpečnosti her a programů totiž ovlivňuje celá řada proměnných prvků. Jako organizátoři či instruktoři na některé z nich vliv máme, na jiné nikoli. Jedno ze zlatých pravidel říká: snažme se ovlivnit (ve svůj prospěch prospěch) to, co můžeme. Pořád zůstane dost toho, co ovlivnit nelze. Vezměme to nejprve z druhého konce, co ovlivnit můžeme a musíme. Porovnal jsem několik schémat a teoretických modelů bezpečnosti práce nejrůznějších outdoorových firem, profesionálních i neziskových. Nakonec jsem zůstal u jednoho, který mi jen rychle, ale zato trefně nastínil kolega, který delší dobu působil jako instruktor v zahraničí. Bezpečnost outdoorových programů, rozuměj zážitkových kurzů a her, stojí na základech o čtyřech úhelných kamenech:

• zkušenosti a dovednosti instruktorů
• kvalita používaného materiálu
• management (zvládání) účastnické skupiny
• bezpečnostní pravidla/normy

Zkušenosti a dovednosti instruktorů
Kvalitní a bezpečné vedení zážitkového programu si žádá instruktory, kteří vědí a umí, a zároveň také vědí, co nevědí. Navíc vědí, jak to chodí, tzn. mají zkušenosti. Do balíku vědomostí shrňme veškeré teoretické, akademické, empirické znalosti, které získáváme prostřednictvím vzdělávacích institucí, učitelů a samostudia. Všechny tři složky mají své místo i ve vzdělání instruktorů zážitkových programů. Zní to možná paradoxně, ale ani zážitkové – tudíž ryze praktické – programy se neobejdou bez teoretického podhoubí. O bezpečnostní stránce uvádění programů a her to platí dvojnásob. Metoda učení pokus – omyl – pokus je sice legitimní, avšak v případě bezpečnosti her může být doslova cestou bolestnou. Teoretické znalosti je však třeba doplnit praktickými dovednostmi. Jelikož je zážitková
pedagogika stále oborem mladým a publikace nejsou vyčerpávající nebo vůbec dostupné, nabízí se vsadit na prověřené okukování zkušených. Princip vedení zkušeným „mistrem oboru“ je univerzálně platný a historicky ozkoušený. Zmiňuje jej mimo jiné i Hippokratova lékařská přísaha. Možnost koukat se „pod ruce“ zkušeným jako stážující instruktor-asistent je nedocenitelnou formou osvojení nejen znalostí, ale i konkrétních praktických dovedností.

K samostudiu bych podotknul jen to, že některé publikace za přečtení skutečně stojí; co se týče bezpečnosti, nelze nedoporučit základní zákonné normy České republiky, které upravují podmínky pořádání sportovních akcí apod. I když zdaleka ne vždy postihují obor zážitkových programů, buďme si vědomi, že nějaký zákon se na ně vždycky najde. Je dobré se v nich alespoň orientovat. Šedivá je teorie, zelený strom života, uvádění her a programů z toho nevyjímaje. Vstup do Prázdninové školy Lipnice byl ještě do nedávné doby podmíněn absolvováním některého z jejích kurzů. Toto pravidlo zajišťovalo, že do sboru PŠL přicházeli lidé s účastnickou zkušeností, na jejíchž základech potom získávali zkušenosti instruktorské. Zažít si roli
účastníka, tedy hráče, je nedocenitelnou zkušeností. Pocítit na vlastní kůži, co se mnou který program dělá, jak se vyrovnávám s vlastním strachem, pocitem odhalení, vypjatými emocemi apod., se nedá jinak získat. Zní to jako samozřejmost, nicméně neuškodí si připomenout, že taková základní, nezprostředkovaná a syrová zkušenost není samoúčelným pravidlem nastaveným organizací či kýmkoli jiným. Je totiž zásadním předpokladem autenticity, důvěryhodnosti instruktora, který pak může účastníky kvalitně a bezpečně vést často rozbouřenými vodami sebepoznání. Tak jako průvodce dobrodružného zájezdu je instruktor zážitkových programů průvodcem účastníků v neznámém terénu, často za hranicemi zóny jejich osobního komfortu. Na rozdíl od průvodce-cestovatele nemá instruktor možnost nastudovat terén a přesně stanovit itinerář. Pro bezpečný pohyb a orientaci na území terra
incognita je klíčovým faktorem vlastní zkušenost ze stejné nebo podobné situace, jejíž prožitek s sebou nese celé spektrum emocí. Není od věci si jej čas od času dopřát. Zdánlivě jsme odbočili od problematiky bezpečnosti programů, tak jak je obecně vnímána. Jsem však přesvědčen, že vlastní zkušenost je nenahraditelným základem, bez které se pouštím do rizika i v hrách a programech, které zdánlivě žádná rizika neskrývají.

Nemá na tomto místě smysl vypočítávat, jaké vzdělání, akreditace, licence, kurzy aj. by měl správný instruktor mít. Jednak to upravuje legislativa České republiky formou zákonů či ministerských vyhlášek, jednak interní normy nebo standardy celé řady organizací. Jako hlavní vodítko doporučuji selský rozum (podrobněji viz dále). Každý zodpovědný člověk pochopí, že nelze organizovat skalní lezení bez nutných technických, metodických a praktických dovedností, které získám na výcvikovém kurzu. Podobně bychom mohli pokračovat i u dalších sportů v přírodě, jejichž prvky se hojně využívají při zážitkových programech, vyčerpávající seznam však není smyslem této kapitoly. Přesto si dovolím jedno „školení“ v širším rámci bezpečnosti zmínit. Dle občanského zákoníku ČR má každý občan povinnost poskytnout laickou první pomoc tomu, kdo ji potřebuje, za podmínky, že neohrozí sám sebe. Donedávna platilo, že každý se s nějakým kurzem poskytování první pomoci setkal, avšak povinná vojenská služba a branná cvičení jsou dnes (naštěstí) historií. Pro instruktora zážitkových programů je umění poskytnout první pomoc jednoznačným imperativem. Není to tak složité, jde o to v sobě najít odvahu první pomoc zahájit a schopnost první pomoc úspěšně dokončit. Více na www.zdrsem.cz.

Kvalita používaného materiálu
Nikoho zřejmě tento bod nepřekvapí. S materiálem, který není k dispozici v potřebné kvalitě a množství, nelze program kvalitně a bezpečně odvést. Léta jsem pracoval s kolegou, který svou životní filozofii shrnul do jedné věty: Co nemám, to nepotřebuju. Génius, obdivoval jsem jeho lehkost bytí, se kterou zážitkové kurzy profesionálně produkoval a sklízel obdiv účastníků i jiných instruktorů. Ale přesvědčil jsem se, že takto formulovaná lehkost bytí se může snadno stát nesnesitelnou. Improvizace a schopnost vyjít s málem je okouzlující, ale má svoje hranice, často tenké a mlhavé. Kde končí bezmezná virtuozita improvizátora a začíná reálný hazard anarchisty? Každý z nás má tu hranici jinde a ne každý si je vědom, kde přesně leží. Hranice je navíc výrazně situačně podmíněná, může se měnit v čase i místě. Materiál je úhelným kamenem bezpečnosti a to, jak si ho připravíme, jak ho umíme používat, v jakém stavu jej udržujeme, má přímý vliv na bezpečnost. Jako příklad mi automaticky napadají jednotlivé položky lezeckého či vodáckého materiálu. Platí to však i o takových věcech, jako je zvuková aparatura na taneční soutěž, chemické složení barev používaných během kreativní dílny nebo vozidlo zásobující expediční kurz. Nejde však jen o vybavení instruktorů nebo organizátorů. O tom, zda z programu odkulhají účastníci s výronem kotníku, často rozhodne jejich obutí, stále platí, že lavina když se utrhne, v sandálech jí nikdo nezdrhne. Opačným extrémem výše zmíněného kolegy jsou těžké expedice, které berou raději všechno dvojmo. Že méně někdy znamená více, na to prostě nevěří. Neustálé třídění takové hory materiálu, její přehazování z místa na místo a dohledávání ztracených věcí dokáže produkovat na kurzu takový stres, že lze oprávněně mluvit o rizikovém faktoru, minimálně pro ty instruktory, kteří jsou určení jako správci materiálu. Řešením není položit si otázku ,Kolik?‘, ale ,Jak?‘ A podle odpovědi rozmyslet, odpočítat, naplánovat to množství a kvalitu materiálu, který budeme k programu potřebovat.

Management účastnické skupiny
Nejsem vyznavačem „manažerského newspeaku“, ale odpovídající český termín pro název této kapitoly jsem nenalezl. Řízení, vedení ani zvládání nevystihuje podstatu práce
s účastnickou skupinou z hlediska bezpečnosti. Účastníci nejsou tělesem, skupenstvím, jehož charakteristiky by bylo možné popsat a předvídat. Ti z vás, kteří právě absolvovali školení skupinové dynamiky, si zřejmě myslí opak. Jistě, dynamika skupiny má své zákonitosti. Jejich použití pro předpověď výsledného chování skupiny se však řídí spíše teorií pravděpodobnosti výskytu… Pamatuji se, jak mi bylo na Instruktorském kurzu PŠL proti mysli neustále hypoteticky analyzovat situace, které mohou při dané hře nastat. Co všechno se může stát. Když přijdete na n situací, buďte si jisti, že účastníci vás postaví do situace s pořadovým číslem n + x.

Chování a jednání účastnické skupiny má přímý vliv na bezpečnost programu, který právě probíhá. I když je iluzorní si myslet, že můžete mít skupinu pod kontrolou, měli byste se minimálně snažit mít přehled o dění uvnitř skupiny. A podle toho instruktorsky jednat. Jste zodpovědní za bezpečnost programu a v tomto smyslu nesmíte nechat zpochybnit svoji instruktorskou autoritu. U řady programů, kdy je riziko zjevné a obecně vnímané, např. lezecké a lanové programy, to nebývá složité. Riziko je objektivní, viditelné, popsatelné a bezpečnostní instrukce nejsou možná s výjimkou teenagerské kategorie zpochybňovány.

Složitější to už bývá u programů, kde riziko tolik viditelné není a instrukce vedoucí k vyšší míře bezpečnosti programu mohou být vnímány jako zbytečné strašení, buzerace až narušování zážitků ze hry. Do popředí pak vystupuje um a zkušenost instruktora umět si s takovým problémem poradit a být vnímán jako spolehlivý „průvodce zájezdu“. Jako dobrý základ a pomůcka se může hodit model situačního vedení, který je však nutné obalit masem praktických dovedností a zkušeností.

Bezpečnostní standardy
Pod tímto úhelným kamenem bývají tušena jakási pravidla silničního provozu nebo vyhlášky o bezpečnosti práce. Nelze popřít, že od obojího tam trochu je. Ale nejedná se pouze o soupis předpisů, které je nutné dodržovat. Obecně jsou předpisy vnímány jako restriktivní či preskriptivní opatření, která ponechávají jen zanedbatelný prostor pro tvořivost. Ve sféře bezpečnosti však není kreativita klíčovým parametrem.Bezpečnostní standardy definují minimální úroveň kvality instruktorské práce, která zároveň minimalizuje objektivní rizika
programových aktivit. Mohou mít formu precizně definovaných postupů vybraných programů anebo naopak volných doporučení na podkladě základních principů instruktorské práce. Ve
světě outdooru a zážitkových kurzů se můžete setkat s obojím. Jedná se o škálu – spojité spektrum, které přechází z extrému detailního popisu řešení všech možných situací k extrému
ponechání naprosto volné ruky k řešení. Oba přístupy mají výhody i nevýhody. Jejich uplatnění podléhá vedle vyzrálosti instruktorů také legislativnímu prostředí a kulturně-společenským zvyklostem. Co lze doporučit a co už jde proti smyslu zážitkových programů?
Nabízím následující minimální výčet standardů, které v širším slova smyslu zahrnují i procesy a konkrétní opatření směřující k minimalizaci rizik zážitkových programů a her:

Nastavte si vlastní standard. Nemusíte být členem velké organizace, která bude standard určovat za vás nebo pro vás. Pokud se chcete tomuto oboru věnovat – byť jako volnočasové aktivitě –, nastavte si laťku kvality a bezpečnosti vlastní práce. Nastavte si ji tak, aby byla pro vás zároveň vodítkem, že jste na správné stopě.

Takový standard si nastavte v souladu se zákonnými normami a tam, kde to zákonné normy neupravují, v souladu s praxí v místních podmínkách obvyklou. Pokud je vás víc, sdílejte vlastní zkušenosti a pracovní postupy. Vzájemným sdílením dojdete k optimálnímu a všemi přijímanému standardu bezpečnosti, který je v daných podmínkách vaší činnosti možný. Dejte je na papír a řiďte se jimi. Mohou mít formu několika základních principů nebo detailních „prováděcích předpisů“, tam kde je to podle vás vhodné. Revidujte standardy podle toho, jak se mění podmínky vaší činnosti i její samotná náplň.

Je vhodné mít jasně formulovaný „krizový plán“ pro situace, jejichž naléhavost odpovídá termínu krize, tj. žádá si rychlé a neodkladné řešení. Postup jednotlivých kroků by měl být jednoduchý, aby umožňoval skutečně rychlé řešení.

Využívejte nástroje zpětné vazby – od účastníků i ostatních instruktorů – specificky zaměřených na oblast bezpečnosti programu. Pozorování účastníků vám často řekne více než sáhodlouhé diskuse s kolegy. Vnímejte situaci, kdy se „skoro nic“ nestalo, jako zdvižený prst, zdroj ponaučení a možnost prevence. Příště nemusí být pánbůh doma.
Požádejte o „bezpečnostní“ zpětnou vazbu kolegy z oboru i mimo něj, kteří přímo s vámi nepracují. Pomůžou vám identifikovat slepé skvrny, nahlédnou rizika z jiné perspektivy a přinesou jiný pohled. Zaujatost a zahleděnost na to, co děláte, dříve nebo později přijde a vnější „auditorský“ pohled odhalí rizika vaší činnosti.
Pravděpodobnost výskytu nehody či zranění výrazně ovlivňuje zdravotní stav účastníků před akcí i během ní. Snažte se citlivým a vhodným způsobem tato rizika zjistit ještě před tím, než akci spustíte, a přizpůsobte podmínky programu aktuálním možnostem účastnické skupiny.

Zcela praktickou věcí, kterou se vyhnete řadě nepříjemností, je dobré pojištění vás nebo organizace, ve které pracujete. Ověřte si, zda se skutečně vztahuje na události vzniklé při aktivitách, které účastníkům poskytujete.

Vnímejte problematiku bezpečnosti jako dynamický a neustále proměnlivý proces hodnocení rizika a práce s ním. Žádná pevně stanovená pravidla a školení nedokážou rizika odstranit. Jedinou možností je vědomá práce s rizikem jako všudypřítomným faktorem zážitkového programu. Přijatelná míra rizika vnímaná účastníky je jeho neodmyslitelným kořením. Tvrdošíjná snaha o jeho absolutní odstranění může v důsledku jít proti programu jako takovému. Naučte se s ním pracovat.

Model čtyř úhelných kamenů bychom měli chápat jako dynamický systém, který je nutné udržovat v rovnováze. Každý kámen může mít v jiné situaci jinou váhu. Tajemstvím úspěchu
bezpečného vedení programu je umění vyvážit systém tak, aby hra přinesla kýžený efekt a obešla se bez zbytečných nehod. Průběžné přesuny váhy mezi úhelnými kameny určují změny podmínek. Vnitřní podmínky se odvíjejí od čtyř základních kamenů, které jsme již probrali.

Příroda hraje
Vnější podmínky bezpečnosti jsou dány kvalitou prostředí, které má opět několik dimenzí. Pro zážitkovou pedagogiku mají největší a pro bezpečnost často zásadní vliv přírodní podmínky, za kterých programy probíhají. V metafoře našeho modelu reprezentují přírodní podmínky proměnlivý prvek, který podrývá základní kameny, což může vyústit až v kolaps celé konstrukce bezpečnosti. Nebudeme se v tomto odstavci věnovat výčtu, hodnocení a prevenci konkrétních rizik, která s sebou nese proudící voda, pohyb v terénu za bouřky nebo lavinové situace. Toto budiž náplní specializovaných seminářů a školení. Neporučíš věru, dešti… Přesto se často to snažíme uprosit, umodlit a řekneme si, že to třeba vyjde a nikomu se nic nestane. Nicméně na možnost zásahu vyšší (přírodní) moci nezapomínejme a naučme se i s tímto rizikovým faktorem kalkulovat. Schopnost a úspěšnost práce s tímto druhem rizika pak opět stojí na čtyřech kamenech – zkušenosti a dovednosti instruktora, vybavení instruktorů i účastníků, nastavených standardech a pravidlech pro podobné situace a schopnosti vést skupinu účastníků i za ztížených podmínek. Jedno námořnické rčení říká, že klidné moře nevychová dobré námořníky. Pro nás však „neklidné“ moře má být pouhým prostředkem, nástrojem výchovy, a ty jsou často zastupitelné a nahraditelné. Není tedy ospravedlnitelné vystavovat sebe, účastníky programu nebo kohokoli dalšího zbytečnému a samoúčelnému riziku extrémních přírodních podmínek. I tady je velmi těžké stanovit hranici, co ještě ano, a co už ne. Díky evolučně prověřenému pudu sebezáchovy ji má každý z nás v sobě a nemá smysl se snažit dokázat „evoluční díry“.
Do prostředí a jeho podmínek je nezbytné dnes zahrnout i společensko-civilizační podmínky.

Z bezpečnostního hlediska nelze nezmínit autonehody, které stojí v pozadí většiny nejvážnějších případů, včetně těch fatálních, a představují jedno z nejvyšších rizik při přípravě a vedení zážitkových kurzů.

Supi nad hlavou
Víme už, na jakých kamenech bezpečnost zážitkových programů stojí a co může tyto základy podrýt. Zatím jsme se nevěnovali bezprostředním příčinám, které kolaps kteréhokoli kamene z naší konstrukce mohou způsobit. Přes jejich obrovské množství a variabilitu nabízím jednoho společného jmenovatele, pro který se vžil akronym SUP 1 . Symbolicky na sebe bere 1. Supí teorii před časem zformuloval bývalý dlouholetý člen Prázdninové školy Lipnice, Petr Lebeda, jako podobu mrchožrouta, který číhá, krouží a čeká na selhání instruktora nebo účastníka.
Akronym je složen z počátečních písmen nejčastějších obecných příčin nehod (nejen) na zážitkových kurzech: Spěch, Únava a Podcenění. Žijeme v hektické době, kde spěch a rychlost jsou neodmyslitelnými společníky mnohých z nás. Zážitkové kurzy nejsou v tomto směru výjimkou. Je smutným paradoxem, že takové kurzy mají často ambici nabídnout účastníkům vytržení z každodenního shonu a zastavení při běhu životem. Obvykle se to i podaří, avšak za cenu značného vypětí, které všechny tři výše zmíněné fenomény provázejí, jeden přechází v druhý a vzájemně spolupůsobí ve zvrácené synergii. Podcenit přípravu programu znamená buď rezignovat na jeho efekt a přínos, nebo začít spěchat. K dobrovolné rezignaci přistoupí málokdo, spěch je logickým vyústěním vlastních ambicí. Běží ti čas, říká okřídlené rčení, které vystihuje modus vivendi účastníků i instruktorů během zážitkových programů. S časem nevyhnutelně prchají i energetické zásoby, fyzické i duševní. Zrychlený metabolismus spaluje rezervy, organismus zapíná krizový režim, při kterém odstřihává vše „nepodstatné“. Nastupuje únava nebo nepozornost. V takovém stavu je chyba lidského faktoru jen otázkou času a příležitosti. Případné posilnění alkoholem či jinou psychotropní látkou může navodit iluzi vlastní nezničitelnosti, ale ve skutečnosti jen akceleruje začarovaný kruh spěchu, únavy a podcenění. Supi krouží a čekají na příležitost… Katastrofický scénář, říkáte si možná. Na vlastní kůži jsem se mnohokrát přesvědčil o vitalitě a neodbytnosti SUPa.

Přesto jsem si ho oblíbil a ze špatného pána udělal dobrého sluhu. Využijte i vy jeho vlastností alespoň do té míry, že jeho pohledem nahlédnete plán svých aktivit, stav příprav, připravenost účastníků, kolegů i sebe sama, počítaje v to zkušenosti, dovednosti, míru sebekritiky a sebereflexe. V této formě se pro vás mrchožrout stane nedocenitelným pomocníkem.

Selský rozum
Kam se poděl selský rozum, říkal jsem si při bezpečnostních školeních nebo instruktorské práci v zámoří, kde systémy pravidel, standardů, instrukcí a pokynů nedávaly příliš prostoru seberealizaci a kreativitě. Má selský rozum v našem systému kamenů nějaké místo? Ano, kameny nemůžou lítat ve vzduchoprázdnu, pevné základy potřebují pevné podloží. A tím je právě selský rozum. Je to možná mlhavý pojem, který může mít řadu výkladů. Zahrnuji pod něj schopnost racionálně a prakticky uvažovat v jednoduchých souvislostech, které jdou po základních faktech a vyúsťují v jednoduché, nekomplikované řešení. Selský rozum má co dělat i s vyzrálostí osobnosti, sebevědomím a schopností zdravého úsudku. Je natolik primitivní v nejlepším významu slova, že snad ani nemá smysl o něm psát. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí…. Po dlouholetých zkušenostech z nejrůznějších zážitkových programů musím dát tomuto rčení za pravdu. Selský rozum se nedá naučit. Je to styl myšlení, který je nepochybně formován dědičnými vlohami a prostředím, v kterém člověk vyrůstá. Jak na to, když si o sobě myslíme, že se nám právě tohoto stylu myšlení nedostává? Zkuste si vždycky položit jednoduché otázky – co právě dělám, proč to dělám, jaké to může mít důsledky? Odpovědi a řešení založte na jednoduchých faktech a zkušenostech, intuici nezatracujte, ale zacházejte s ní opatrně. Je to vědomá náhražka jinak automatických pochodů
myšlení, ale účinná a užitečná.

Hranice dušezpytu
Vnímání problematiky bezpečnosti se téměř automaticky omezuje na fyzická poranění. Strašák krve a lámaných kostí zatlačuje do pozadí rány a šrámy „na duši“. Přitom psychická poranění mají minimálně stejný význam. Jejich výskytu si často ani nevšimneme. Účastník je sice nějakej tichej a divnej, ale třeba takovej prostě je. Zásadním problémem většiny diskusí o dopadech programů a her na psychiku účastníků, zejména těch dlouhodobých, je nízká míra zpětné vazby, která se po kurzu k vám dostává. I to málo, které se k vám dostane, může být jen pověstnou špičkou ledovce. Nepodléhejte tedy sebeklamu, že zrovna ten váš kurz žádnou újmu na duši nevyprodukoval. Výskyt a vznik psychických poranění ovlivňuje několik faktorů.

Prvním z nich je psychická kondice, se kterou účastníci na zážitkový kurz přijíždějí. Tady má nezastupitelné místo alespoň minimální zdravotní screening, který v sobě zahrnuje i otázku na
významné životní události a krize či psychické problémy dlouhodobějšího rázu. Hodně napoví zmínka o péči v rukou odborníka. Pokud nemáte tušení o zdravotní historii svých
účastníků a pustíte se do „hustého“ 2 programu, šlapete po velmi tenkém ledě. Za zmínku stojí i charakteristické rysy chování účastníků, které z hlediska psychické bezpečnosti stojí za pozornost: nápadná tichost a zdrženlivost v projevech nebo naopak vysoká míra otevřenosti a ochoty sdílet až vnucovat niterné pocity, nápadné změny chování a emocionálních reakcí, zmatenost projevu, změněný rytmus spánku, odmítání jídla apod. Jedná se pouze o vodítko, které by nás mělo vést k ostražitosti.

2. Za „hustý“ by měl být automaticky považován jakýkoliv program či hra v této knize označená mírou psychické zátěže vyšší než 3.

Druhým faktorem jsou zkušenosti a um instruktorů. Platí vše, co bylo o tomto základním kameni napsáno, v případě psychické bezpečnosti dvojnásob. Do těch „hustých“ programů by se měl pouštět pouze zkušený instruktor, nejlépe ten, který stejným programem prošel. Musí znát úskalí jednotlivých fází programu a být připraven reagovat na změny během programu.
Je nutné vědět, jak z případných krizových situací ven. Program musí mít jasný začátek a konec, který zruší programově nastolenou atmosféru. Stejnou pozornost je potřeba věnovat i
rozboru programu, během něhož mohou účastníci své prožitky sdílet a ventilovat. Nepleťte si rozbor s psychoterapeutickým sezením. Témata, která se během programu otevřou, je nutné
kvalitně uzavřít a napomoci jejich zpracování účastníky. Pokud to neumíte, nepouštějte se do toho vůbec. Jinak se dostáváte na pole neospravedlnitelného experimentu na lidech.
Třetím zásadním faktorem je samozřejmě samotný program, který s sebou riziko psychického poranění nese. Které programy to jsou? Bez nadsázky lze říct všechny, extrémní pohybová hra či intenzivní kreativní či dramatická dílna mohou „rozjet“ u predisponovaných účastníků reakce, které mohou vyústit ve vážné ohrožení duševního zdraví. Nicméně existuje skupina programů, jeden z kolegů je označuje jako dušezpytné, u kterých je riziko významně vyšší i pro „normální“ účastníky – relaxace, imaginace, programy, kde vystupují symbolické postavy a fenomén smrti či konečnosti života, taneční programy a programy pracující se změněnými stavy vědomí. Velmi záleží na intenzitě a hloubce programu, na formě jeho uvedení. Ve svém maximálním rozsahu patří všechny z výše uvedených typů programů do rukou odborníků. U programu rozhoduje i jeho zasazení do dramaturgie kurzu. Univerzálně platí, že psychicky náročný program nepatří ani na začátek ani na konec kurzu. Každý zážitkový kurz či program je uměle vytvořeným prostředím, které se značně liší od reality všedního života. Přechod do reality bývá náročný sám o sobě a není vhodné ho ještě komplikovat extrémními psychickými
prožitky na závěr kurzu. Problematika první pomoci v případě psychického poranění je opět náplní odborného semináře. Základem je však několik jednoduchých úkonů, mezi které patří lidský kontakt s účastníkem, jeho „ukotvení“ v čase a místě, rozmluva o aktuálním vnímání děje, prostoru, vlastního těla. Přivolání odborné pomoci u významných událostí je samozřejmostí. Jedním ze základních nástrojů prevence psychických, ale i těch fyzických poranění je jasně formulovaný a všemi vnímaný princip dobrovolnosti do programu vstoupit a kdykoli z něj vystoupit. I přes otevřenou deklaraci tohoto principu je pro účastníka u dobře rozjetého kurzu toto uplatnit.
Velký význam a dopad na intenzitu prožívání má motivace a práce s ní. Její únosná míra je žádoucí a pracuje ve prospěch cílů kurzu. Za touto mírou pak následuje šedá zóna, která zvolna přechází na pole manipulace. Nemá smysl slovíčkařit, kde jsou hranice obou jevů.

Řiďte se jednoduchým pravidlem: můžete dělat cokoli, ale musíte vědět proč. A zároveň položte sami sobě otázku, zda byste chtěli právě vy nebo osoby vám blízké tohle zažít. Pokud ne, nezkoušejte to na účastnících vašeho kurzu. Dobrovolnost je jedním ze základních pravidel zážitkové pedagogiky a jako takové by nemělo být nikdy před účastníky zpochybněno, zamlčeno nebo dokonce popřeno. Jedním z široce rozšířených bonmotů oboru je, že zážitek nemusí být nutné pozitivní, hlavně musí být silný. Mějte při jeho uplatňování na paměti, že cílem zážitkové pedagogiky je seberozvoj, nikoli sebedestrukce (…platí pro účastníky i instruktory).

Pokud jste dočetli až sem, máte možná pochybnosti, zda vůbec lze realizovat zážitkový kurz, program, hru bez rizika. Přijměte jako fakt, že to nelze. A ani to není žádoucí. Jistá míra rizika je u některých programů kořením, bez kterého byste je sotva označili za zážitkové. Často se v této souvislosti užívá termín subjektivního rizika, rizika sice vnímaného účastníky, které je však objektivně velmi nízké. Pro někoho možná obelhávání, pro jiného zase jediná přijatelná cesta, jak zážitkové programy realizovat.
Na kurzech se účastníky často snažíme vystavit hraničním prožitkům, vyvést je z komfortní zóny do prostoru pro sebereflexi a učení. Výlet do tohoto prostoru je skutečným
dobrodružstvím sebepoznání. Na tomto fenoménu zážitková pedagogika stojí a na jeho nepřítomnost také zachází. Palbou do vlastních řad je myšlenka, že naším primárním cílem
není minimalizace rizik. Kouzlem a cílem zážitkového programu je dopad na seberozvoj jedince. S tím také účastníci na kurzy přijíždějí. Seberozvoj a sebepoznání stojí v pozadí
touhy něco zažít. Příliš „bezpečný“ program něco takového nedokáže zajistit a poskytnout.
Povinností instruktora je tedy hledání rovnováhy mezi naplněním cílů při zachování přijatelné míry rizika. Pokud se rozhodnete přiklonit na stranu naplnění cíle, musíte dobře vědět proč.
Střízlivě situaci posoudit a rozhodnout se pro nějaké řešení vyžaduje sebevědomí a přirozenou pokoru, se kterými přistupujete k hodnotě lidského zdraví.

…Druhý příklady se týká skoku z „desítky“ asi o něm víte a Jirka možná byl u té debaty, kterou zmíním a kdy bylo rozhodnuto, že skákat nebudeme. Jednalo se o skok z desetimetrové skály a většina lidí skákala poprvé, většinou motivována prostředím a také odpovědností vůči
lidem v družstvu. Došlo k několika úrazům, s některými jsem byl v Humpolci ve špitále a dobře si pamatuji na svoje modré stehno. Při jedné návštěvě v tom špitále se do mě pustil primář, co to tam provádíme… a po krátké diskusi změnil názor, pozval mě na lahvinku červeného a konstatoval, že jeho výstup na Matterhorn byl podobně riskantní – a významný.
Trochu jsme pak změnili podmínky (poklesl ten tlak, že to družstvu zkazím) a snažili jsme se lidi předem připravit skoky z nižších výšek. Ale to hlavní bylo, že jsme na „mých“ kurzech při
uvádění „Finské stezky“ lidem říkali o všech (významnějších) úrazech. Ostatní se nám dlouho se nám smáli… Pak jsme měli na kurzu na návštěvě pana profesora Kunce (světově proslulý
neurochirurg a úžasný člověk). Navzdory předpokladům zůstal na kurzu tři dny a zažil i skoky z desítky, po kterých jsem se ho zeptal na názor. Konstatoval, že se při své práci setkal s řadou úrazů, způsobených skoky do vody, které zanechaly trvalé a vážné následky. A pak řekl, že by nás měl varovat, ale když vidí jak na to jdeme a rozumí o co usilujeme, že to stojí za to. A to je o manipulaci, o kontextu uvedení programu, o odpovědnosti šéfa… A také o tom riziku, kterým vyvažujete tu jedinečnou zkušenost, která se promítá do celého života. Znám příběh děvčete, kterou jsem po letech náhodně poznal a slovo dalo slovo. Posteskla si na trable s rozvodem a spojenými obtížemi i na depresivní nálady a pak se svěřila, jak zvládla skok z desítky, a že to přece zvládne také. Já vím, že to možná znáte, ale: z desítky neskáčeme, riziko jistíme (a rozumím tomu) či dokonce vymetáme za dveře. A spolu s tím ty prožitky
devalvujeme. A kde je ta „zdravá“ míra? I toho se týká ta úvaha.

Tonda Rosický, březen 2007