Hod oštěpem

Situace: jednodenní teambuildingový kurz, 80 účastníků

Incident:
Příklad kurzu, které se také označují jako „fun“ nebo „teamspirit“. V tomto případě byla stěžejní částí programu tzv. olympiáda: soutěž závodních týmu v atletických a jiných sportovních disciplínách. Součástí byl i hod „oštěpem“. Z finančních důvodů se nezdálo být rentabilní pořizovat skutečné sportovní nářadí, proto oštěp symbolizoval lehký bambusový prut. Na disciplínu přišla vždy celá skupiny společně, na místě byla rozcvičena s důrazem na protažení klíčových svalových partií. Každý účastník měl tři pokusy, postupně házel celý tým. Jeden účastník odhodil dva pokusy a při třetím po do odhodu se chytil za rameno a spadl na zem. Zranění bylo velmi bolestivé a v oblasti ramenního kloubu byla zřejmá deformita, jednalo se nejspíše o vykloubení. Účastník byl odveden do stínu a sám zaujal polohu, ve které bylo zranění co nejméně bolestivé. Byla přivolána záchranná služba, ta převezla účastníka k dalšímu ošetření do místní nemocnice.

Příčiny:
• nezvyklý a náročný pohyb s extrémní zátěží na ramenní kloub: hod oštěpem se řadí mezi technicky nejnáročnější atletické disciplíny. Zranění ramenního a loketního kloubu provázejí i špičkové oštěpaře v průběhu celé jejich kariéry. Nemůžeme nepoložit otázku, zda je tedy tato disciplína vhodná k zařazení do víceméně relaxačního programu.
• nevhodná struktura závodu: každý účastník házel tři pokusy za s sebou. Nejen z bezpečnostního hlediska by se jevilo jako vhodnější, aby nejprve celá skupina odházela první sadu hodů, po ní druhou a pak třetí. Mezi jednotlivými hody mají závodníci totiž dostatečnou dobu na odpočinek, další protažení svalů, trénování techniky.
• náhražka oštěpu bambusovým prutem: může být jedním z faktorů. Příliš lehké nářadí může paradoxně způsobit větší poranění měkkých tkání kloubů, takové nářadí laicky řečeno klade menší odpor a síla do odhodu vložená se „vybije“ ve šlachách a svalech
• podcenění faktoru soutěživosti: přestože celý program může mít více či méně recesistický charakter, v pracovním kolektivu lidí může být takový program spouštěčem vnitřní rivality, příležitostí dokázat jiným, co ve mně je. To může přes veškerá upozorňování vést k výkonům na hranici možností jednotlivce. Snaha podat maximální výkon, ať to stojí, co to stojí. Což si v tomto případě účastníci zřejmě ani neuvědomují.

Návrh prevence:
• nezařazovat technicky náročné disciplíny, popř. uzpůsobit je tak, aby nevedli účastníky k maximálním výkonům, na které nejsou fyzicky připraveni. Řešením by mohl být např. hod oštěpem na cíl, což může být stejně atraktivní disciplína.

• není možné v prostředí a podmínkách kurzu průběžně vylepšovat techniku, ale vedle rozcvičení by měli mít účastníci i prostor na cvičné odhody, kde by se jim mělo dostat odborné rady, upozornění na chyby, kterých se dopouštějí.
Je jasné, že poskytovatelé i klienti jsou lačni v zájmu úspěšného programu, resp. dobrého obchodu nových aktivit. Ty by však měly být zařazovány s ohledem na míru rizika, kterou účastníci při nich podstupují. Ano, účastník si „to udělal sám“. Avšak je to pravda s přídechem alibismu: takový laik, který nikdy danou věc nedělal nedokáže většinou posoudit možné následky (obzvláště, když to na obrazovce televize nebo u jeho kolegů nevypadá nijak náročně) a navíc zde do situace výrazně vstupuje prvek soutěživosti v prostředí kolektivu. V takových podmínkách nemusí být vůbec snadné umět říct „dost, do toho já už nejdu“. Účastníci se spíše řídí heslem „jeden za všechny, všichni za jednoho“ a zapomínají, že ti tři, tedy čtyři mušketýři byli trénovanými profesionály ve svém oboru.